Díra u Hanušovic – douška pokřiveného venkovského realismu

O tom, že filmové pojednání může být zároveň bezmyšlenkovité i vypiplané a navrch svým způsobem poetické.

     U filmového režijního rozjezdu uměleckého šéfa Dejvického divadla se vyplatí začít drobným příběhem z jeho vzniku. Dva středoškolští kamarádi Miroslav Krobot a Lubomír Smékal se sešli, aby napsali scénář. Krobot měl nápad vyprávět o stalkingu, Smékal mohl coby vystudovaný psycholog do podobného příběhu vnést něco ze své odbornosti. Z jejich povídání a plánování však vzešel film o životě v jesenickém zapadákově.

     Takový posun by mohl svědčit buď o totální nevyjasněnosti tvůrčího záměru, která v důsledku způsobuje hlavní námitky kritiků Díry u Hanušovic, nebo o sympatické a tematicky příhodné bezelstnosti autorů námětu, jenž na upřímnosti a jednoduchosti venkovského uspořádání stojí.

Mimo čas a shon

     Pravdě se zřejmě blíží kousek od obojího. Hlavní linie Krobotova filmu se klikatí odnikud nikam a dějové posuny jsou vykázány pouze do zámezí, kde nabírají až bizarní kontury. Ne snad, že by se na vesnici nemohla odehrávat překvapení typu skonání uprostřed mše svaté či rovnou hrdelní zločiny. Jejich koncentrace ve spíše drobném snímku ale přece jen vyhazuje jinak spořádané a pomalé vyprávění z koncepce.

     Kontrast pro venkov typické neměnnosti a prazvláštní povahy překotných dějů, které přinášejí na obec rozruch, nicméně dobře ilustrují osudy hlavní postavy Maruny a její sestry Jaruny. Hospodská Maruna (Tatiana Vilhelmová) se potácí mezi třemi muži, kteří v Díře (neboli v imaginární malé vesnici) představují veškerou nabídku na partnerství. Na vesnického joudu Olina (Jaroslav Plesl) je trochu zatížená, takže ho obvykle nechá sáhnout, ale přece jen je to všeobecně uznaný prosťáček, tak jej nakonec vždy jen naučí pár slovíček z němčiny. Se starostou Jurou (Ivan Trojan) si dává pravidelně „rande“ na různých provizorních místech, s jeho „až dostavím“ barákem to ale bude zřejmě ještě dlouho na levačku. A do toho se občas staví klempíř Kódl (Lukáš Latinák), ten se však netají tím, že v životě hledá maximálně rozptýlení na gauči v garáži.

     Proti této hlavní příběhové patálii je postavena překotná cesta Jaruny (Lenka Krobotová). Přes pohřeb a náhodné seznámení do Mnichova, a pak natrvalo do Německa za výrazně starším Hansem (René Přibyl), který nabízí zajištění a únik z malosti domácího posluhování vlastní matce (Johanna Tesařová).

Ambice nižší diváckého očekávání

     Na vztahovku dvou sester už je pouze přilepeno několik více méně zábavných epizodních momentů dokreslujících strasti života tam, kde každý zná každého a nikdo neunikne ničemu. Skládá se tak mozaika se zřejmou výpovědí, také však bez hlavy, paty, zvláštních myšlenkových podnětů a s proměnlivým komediálním potenciálem, který čas od času různými způsoby a do různé míry zasáhne do jednolitého popisného stylu.

     Těžko říct, jestli právě o to se Miroslav Krobot pokoušel a doufal přitom, že se mu před kamerou zhmotní klasika rozměrů třeba Vesničky mé střediskové se svébytnou jesenickou poetikou. Památný počin se nicméně nezrodil a režisér – držitel Českého lva, cen Alfréda Radoka, představitel Muže z Londýna, Aloise Nebela, Pepíka Hnátka, spoluautor seriálu Čtvrtá hvězda atd. – přišel o zvláštní příležitost si definitivně stvrdit pozici výjimečného oblíbence mezi českou divadelní, seriálovou a filmovou elitou. Právě z této pověsti možná plynula naděje, že má Krobot ruce ze zlata a také jeho první film bude vynikající. U prvotiny se musí k dobru počítat i fakt, že vyniká aspoň v něčem.

Bez konkurence, nikoli bezkonkurenční

     Za posledních pár let by se za české filmy těžící z venkovského prostředí dala považovat možná tak pokračování Dědictví a Cesty z města. Robert Sedláček se v prvním jmenovaném „aneb Kurva se neříká“ uchýlil k u nás oblíbené komedii bez vtipu, založené na brakování původního úspěšného díla a konstruované čistě jako komerční projekt.

     Tomáš Vorel se naproti tomu zhostil pokračování pečlivěji. Slovo venkov sice zůstává mezi Cestou z města a Cestou do lesa nevyřčeno, přesto je úloha venkova v myšlenkových posunech postav těchto snímků klíčová. Vorel se v pokračování překonal, o vesnickém žití podal zvláštním způsobem vypovídající zprávy, přičemž nutno poznamenat, že to vše v rámci svého velmi vyhraněného stylu.

     Díra u Hanušovic je proti tomu opravdovou snahou vykoupat diváka v popisnosti a doslovnosti. Při srovnání ji tedy můžeme chápat jako poměrně věrný pokus o vystižení životního tempa a stereotypu venkova. Od vydřeného nářečí, přes na dřeň ohoblované dialogy po opakování aranžmá záběrů je cítit jednoznačná snaha o vyvolání silného celkového dojmu.

     Škoda, že se Krobot úplně nevystříhal prvoplánových a odlehčujících momentů, karikování a dalších výrazů potřeby alespoň trochu se divákovi zavděčit. Nabídl takový pohled, jaký běžný český konzument bez potřeby párátka sežvýká. Neměl se spíš pokusit silou výpovědi sežvýkat onoho konzumenta? Jednotlivosti ukazují, že v jiném projektu by to nyní debutující režisér mohl dokázat.

(6/10)

• About
• Latest Posts

Vašek Voslář

Odmalička vybíravý filmový nadšenec, mohl by se utlouct po koncepčních, promyšlených a nápaditých, ne však nutně experimentálních a nadšeneckých dílech. I proto jsou aktuálně jeho největšími oblíbenci sourozenci Wachowští. Na Moviescreenu tříbí své postoje od roku 2012.

Latest posts by Vašek Voslář (see all)

• Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
• REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
• Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015