Parádně pokecal – smolař na telefonu

30.7.2014 at 18:23 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Režijní prvotina Tomáše Pavlíčka tápe a omílá stokrát řečené, katastrofu se ale naštěstí podařilo odvrátit.

I přes žalostný stav české kinematografie je příjemné pozorovat, že se stále hledají nové režisérské tváře, potenciální vykupitelé, jejichž mladická svěžest by mohla přinést nějaký nápaditý debut. Loví se ale ve správných vodách? V první polovině roku měly premiéru celovečerní prvotiny Ondřeje Sokola (Krásno), Romana Kašparovského (Všiváci) a Rudolfa Havlíka (Zejtra napořád). Nemáme tu ale čest s žádnou mladou krví – dva režiséři už překročili čtyřicítku a třetí se jim přibližuje. Film v jejich rukou není závazný začátek plodné tvorby, ale chvilkový výstřelek, ke kterému se nejspíš ani nevrátí. Všechno jsou to navíc výrobně poměrně náročné snímky a nezkušenost autorů, kteří si své dovednosti neprozkoušeli na menších projektech, může přinést vskutku pekelné výsledky.

Tomáš Pavlíček do tohoto výčtu nepatří. Parádně pokecal je debutem v dobrém slova smyslu, nemá velké ambice a nedumá nad zbytečně velkými tématy. Pavlíček, scenárista a režisér v jedné osobě, ví, že na svůj „důležitý“ film má času dost. Jeho prvotina trpí mnohými nedostatky, jež na velkém plátně obzvlášť vyniknou, i tak je ale toto pětimilionové cvičení v simplicitě podstatně únosnější než mnohé čtyř až pětkrát dražší produkce. Ve večerním programu České televize by Parádně pokecal patrně patřilo k nejlepším veřejnoprávním filmovým počinům roku.

Flegmatik u ohně

Přestože se film v několika bodech ukáže jako satirická výpověď o generační nezpůsobilosti (slovy režiséra „o nerozhodnosti, nevyhraněnosti, často i lenosti“), především se profiluje jako přímočará, až tristně primitivní komedie. Hlavní hrdina Štěpán Procházka (Vít Rohr) je další mladiství loser české kinematografie, který v nejnevhodnější dobu ztrácí půdu pod nohama. Opustila ho přítelkyně, je vyloučen z vysoké školy a práce v call-centru ho nenaplňuje. Protože se na zápas s větrnými mlýny necítí, před nepříjemnostmi raději uprchne. S dvěma páry svých přátel odjíždí daleko od odpovědnosti na chalupu v přírodě. K večeru na něj dolehne skličující osamělost, tak zavolá své známé Marii (Marie Doležalová). Dívka zní rozrušeně a z nějakého důvodu se s ním odmítá setkat. Štěpánovo bezmocné snažení vyslechne u ohniště podřimující muž (Václav Vydra nejml.). Ten Štěpána přesvědčí, aby mu události z posledních šesti měsíců převyprávěl.

Už jen ze synopse je zřejmě, že Štěpán je další ukázkový český „chcípácký“ protagonista těkající mezi melancholií a stavy totální flegmatičnosti. Co vede scenáristu k tomu sepsat celé dílo kolem takto netečné postavy? Je to zřejmě pojistný obranný mechanismus znemožňující hercům modelovat postavu a zbytečně přehrávat. Takto ale jeden extrém vystřídá druhý – Štěpán není smutný klaun, ale podivná mlčenlivá karikatura, která naštěstí získala snesitelného hereckého představitele Víta Rohra.

Jako list papíru

Obsazení nabízí jen málo známých jmen. Mezi ta nejpopulárnější patří projevem umírněný Václav Vydra a typově přesný Lukáš Pavlásek. Herecké výkony nejsou špatné, pro velké kreace ale není příležitost. Parádně pokecal všeobecně nedává jednotlivcům moc příležitostí vyniknout. Každá složka snímku se striktně drží jakési filosofie jednoduchosti, která prostupuje napříč všemi stylistickými prostředky.

Je milé zhlédnout český film, který je formálně tak jednoduchý, že se nemůže rozpadnout pod rukama ani nejhoršímu dramaturgovi. Výstupy postav jsou inscenovány maximálně úsporně, mizanscéna je zaplněna jen tím nejpotřebnějším a střih je srozumitelný i při dvojnásobném flashbacku, kdy do uzavřených scén vstupují promluvami figury z vyšších vrstev vyprávění. Dialogy jsou zbaveny veškeré slovní vaty, každá věta je osekána do své utilitární podoby. Postavy nikdy nemluví přes sebe a většinou jen přímo reagují na podnět z předchozích vteřin. Povaha scén je lineární a vztahy mezi postavami jsou bezvýhradně přehledné.

Komedie jedné tváře

Nevzniknul ale film podle příručky, jak by se mohlo zdát. Parádně pokecal není uhlazená historka bez švů a vzruchů. Režisér našel způsob, jak strohost stylu ozvláštnit, jak jej úsměvně ironizovat. Zbraní mu je absurdní humor – scény obsahují podprahovou komiku, která v kombinaci s nejpřehlednějším střihem a nejjednodušší výpravou utváří vpravdě absurdní poetiku.

V praxi vypadá ukázková scéna následovně: Štěpán si se svým kamarádem povídá o své nové známosti „přes telefon“. Místo toho, aby byla scéna natočena dvěma kamerami umístěnými za rameny dvou konverzujících figur a později skládaná klasickou metodou záběr/protizáběr, je vše zachyceno v jediném záběru a mechanicky se švenkuje z jedné postavy k druhé, přičemž se k nám staví v neobvyklé frontální kompozici. Účinek groteskního dialogu se zvolenou formou zcela jistě zintenzivňuje. Jestli má ve světové kinematografii Tomáš Pavlíček nějakého neoficiálního mentora, bude to pravděpodobně Wes Andreson. Jeho filmy jsou ale i přes záměrnou stylistickou uniformitu mnohem bohatší a svou nekonformitou nevytrhávají ze zážitku.

Parádně pokecal v tomto ohledu výrazně zaostává. Přiměřená kvóta takto podivně simplicitních humorných scének byla hrubě překročena, neznalost míry zabila film. Jakmile jsou zákonitosti Pavlíčkova osobitého humoru pochopeny, je upřímný smích zhola nemožný. I titěrných 75 minut je na hranici tolerovatelnosti, zejména proto, že ke komice úsměvného loserství nikdo nenašel plnohodnotnou alternativu – nejen Štěpán, ale i ostatní postavy si přivlastnili její móresy. Jejich počínáním dává snímek příliš najevo, že je autorským dílem člověka, jehož komediální vize má jen jednu ustálenou podobu.

Záchrana na poslední chvíli

Přestože je tempo filmu první tři čtvrtiny stopáže pozvolné a ústřední linie, zdá se, nikam moc nesměřuje (není naznačeno, že by vyprávění příběhu mělo na Štěpána terapeutický účinek), film se ke konci pokusí zužitkovat sdělení z flashbacků a přinutit Štěpána k činu. Stává se klasičtěji strukturovaný a konečně vzniká přímočarý střet osobních zájmů, který utlumí bezradný humor. V poslední sekvenci se poněkud neohrabaně splétají osudy lidí kolem Štěpána, v té chvíli je už ale těžké zajímat se.

Jestli chtěl Tomáš Pavlíček vyprávět o celé pomatené generaci, měl hrdinovo trápení zasadit do obsáhlejšího příběhu. A chtěl-li natočit komedii, měl si před psaním scénáře otevřít špalíček dobrých českých vtipů, jenž obvykle nabízí podstatně rozmanitější humor než jen zvadlé smolařství. Jako debut je ovšem Parádně pokecal film snesitelný a nelze se na něj příliš hněvat.

(4/10)

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.