Baletní scéna se dostává pod režijní zájem Darrena Aronofského, když může v uměleckém prostředí sledovat psychický rozpad osobnosti, který nám už teď zajišťuje jeden z nejsilnějších zážitků roku bez podlézavosti a jednoduchých kýčovitých emocí.
Darren Aronofsky se nikdy nespokojení jen s tím, že by odvyprávěl příběh nebo předvedl režijní stylistické cvičení. Umanutě a bez ohledu na jakékoli tradiční postupy cílí v prvé řadě na určitou výpověď a myšlenku a té posléze podřizuje všechno. Ostatně narativní struktura Černé labutě je vlastně sprostě jednoduchá a lineární. Podobně bychom se ale v marné snaze pídili po složitějších příběhových zvratech u Wrestlera, Fontány nebo Requiem za sen. Důležité je, co film říká a odhaluje, jaké svébytné a neokoukané nazírání na skutečnost zvolí pro ztvárnění a jak daleká bude hranice, k níž požene herce, kteří se v jeho rukách mění ve fascinující, ale neúspěšné kandidáty na oscarové ocenění. Boj prohrála Ellen Burstyn i Mickey Rourke, třeba bude mít Natalie Portman větší přízeň akademiků. Po vcelku konvenčním dramatu Wrestler je ale Černá labuť opět typicky neortodoxním filmem Darrena Aronofského, jehož postavám nejde nikdy o nic menšího než smysl vlastní existence.
Nina měl jedné noci sen. Je primabalerínou souboru a tančí v hlavní roli Labutího jezera. Profesi se věnuje už od mládí, je v ní výjimečná dobrá, ale její perfekcionismus je ubíjen nedostatkem vášně a prožitku. Za každou cenu by chtěla mít hlavní roli v nové verzi Labutího jezera, jenomže tentokrát má jedna baletka ztvárnit obě postavy Černé i Bílé labutě. Je pro ni vším se této životní příležitosti ujmout a naplnit sen. Otázkou zůstává, je-li schopná a ochotná kvůli tomu porazit jednu osobu, která ji stojí v cestě. Nina si domýšlí, že sen jí chce zhatit bývalá primabalerína Beth, nový přírůstek ve sboru Lily nebo dokonce samotný režisér představení. Ve skutečnosti je tou osobou ona sama. Černá labuť je snímkem o tom, že za dokonalost se platí a že cena v takovém případě stoupá k výšinám, na něž nemáme.
Poněkud retrospektivě začnu tím, že vyjádřím nadšení z toho, do jakého bodu Černá labuť vygraduje. Vzniká díky němu kompaktní dílo pracující na několika úrovních, vyzařující smysl a myšlenku a vydávající se vstříc temným stránkám duše člověka způsobem, kdy nás skutečně jímá hrůza. Jak se na začátku mohlo zdát, že se děj požene jedním směrem, konec vpravdě lehce překvapuje, ale z hlediska logiky a smyslu proti němu nelze mít výhrad, jenom se radovat z úžasné gradační práce, která vývojem postavy posazuje Černou labuť na vyšší level plnohodnotného umění. Teď možná lehce zaběhnu do detailů, ale film se svou podstatou k původní Čajkovského hře odkazuje více, jako by chtěl v jedné rovině stvořit postmoderní variaci klasického baletu. Hudba Clinta Mansella, dvorního skladatel Darrena Aronofského, se klene napříč scénami ve zneklidňujících podtónech, jimž dodávají barvitost psychické nestability zvuky ptačích křídel, i silných ústředních motivech adaptovaných z původní Čajkovského hry. Nejsilnější pasáže tak nejsou jeho vlastní zásluhou, ale bravurně je komponuje do celku, vkládá i mimo představení a napomáhá tak stvořit atmosféru lehce pokřivené reality, která ale nadále zůstává bytostně při zemi.
Natalie Portman hraje baletku, která je především Bílou labutí. Je ztělesněním jejích vlastností skrze křehkost, jemnost, naivitu a (jak je mnohokrát řečeno) frigiditu. Na druhé straně role Černé labutě, na níž se od začátku víc hodí živelná Lily v podání Mily Kunis, je prostoupena vášní, smyslností a nebezpečím. Aby Nina mohla vytyčenou dvojroli zvládnout, aby se mohla naplno a dokonale stát Černou labutí, musí Bílou labuť potlačit, jenomže tím pádem je nucena potlačit i sebe sama jakožto dokonalé ztělesnění této ideje. Odevzdává se Černé labuti, a to je pro ni po psychické i fyzické stránce konečná. Natalie Portman dokáže ze sebe obě poloviny bez problémů vydolovat, ale dělá to stylem, který je pro diváka v rámci Aronofského vize neskutečně děsivý, psychedelicky rozskočený a postihuje stránku fyzickou i duševní do morku kostí a neuronů.
Člověk by čekal, že spouštěčem událostí bude konkurenční boj, čímž by se snímek lehce dotkl dnešní situace na poli pracovní a společenské pozice, za níž je třeba se bít se lvím zápalem. Ale příčina celého dění spočívá mnohem víc v samotné Nině, její psychice a výchově a zasazení do uměleckého prostředí, kde se od člověka čeká hlubší duševní zapojení. Nelze Černou labuť aplikovat jako univerzální příběh. Je to konkrétní situace, která se může objevit u lidí náchylných k psychické labilitě. Na druhou stranu, ve světě, kde každý druhý má pomalu psychiatra, to není nic neobvyklého.
Vydáváme se vstříc hlubinám psychiky, na nichž je film bezpodmínečně postaven a čerpá z nich velmi sytým a názorně barvitým způsobem při práci s postavami. Ústředním motivem se postupně stává potlačování sexuální energie a následky, jaké to má. Nespoutanost, otevřenost a uvědomělost sexuality jsou charakteristiky důležité v roli postavy Černé labutě. Nina má k takovému ideálu daleko. Její rodinná situace a její život jsou vykresleny skrze neexplicitní detaily a náznaky, a to tak dobře, že je očividné, že je zvyklá a nucená sexuální identitu potlačovat. Její sexuální vzedmutí a přijetí tvoří nezbytnou podmínkou k přechodu na opačnou stránku, kterou lze vnímat jako temnější, neboť funguje jako opak dětské nevinnosti, v níž dosud přežívala obklopena svými plyšáky a starostlivou maminkou. Vztah dcery a matky je druhým bodem obžaloby zruinovaného života, protože reprezentuje typickou projekci rodiče do nadaného a tím i přetěžovaného dítěte, což ústí v neurózy, sebepoškozování a bulimii.
Psychický stav hlavní postavy zajímá Aronofského nejvíce, protože ovlivňuje i to, co vidíme jako diváci, neboť nás ztotožňuje s jejím pohledem. Opět navázal spolupráci s kameramanem Matthew Libatiquem, který s obrazem pracuje tak, aby všechny prvky určité rozdvojenosti fungovaly perfektně. Nina žije ve světě zrcadel, je jimi obklopena doma i na zkouškách, není proto divu, že se stanou jedním z aktivních projevů jejího psychického narušení. Mohlo by to vzhledem k obvyklému užití působit násilně, jenomže zrcadla zde jsou tak nepřehlédnutelná, že jejich zapojení je na místě, zvlášť když se zbylá rozdvojenost odráží i v hudebních motivech, barevném ladění a pohybu kamery. Když Nina tančí dokonale svoji Bílou labuť, kamera se stává další tanečním partnerem a nechává se unášet tanečními pohyby a dynamicky rozpohybuje scénu. Na druhé straně špatné uchopení Černé labutě zdůrazňuje ustrnutím kamery, která tančí až v momentě, kdy se Nina osudově změní.
Ve zbylém čase se úzce vymezuje na detaily tváří, podtrhuje subjektivitu vnímání. Psychická nestabilita ovlivňuje skutečnost, zamlžuje ji. Rozplývá se jistota, s níž by se dalo říct, co je výplodem choré mysli a co se skutečně stalo, a v některých chvílích se stavy nejvyššího rozrušení akcentují buď hororovými prvky, jež zdůrazňují šílenství duše, nebo naopak erotickými, jež Černou labuť probouzejí. Ve výsledku však plně útočí na divákovy smysly, uchvacuje výbornou kompilací všech technických složek, které napomáhají tomu, aby smysl zazářil jako jasná hvězda. Člověk nemůže zůstat tímto filmem nezasáhnut.
