Grandhotel Budapešť – pětihvězdičkové ubytování

0
19.3.2014 at 22:30  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Jménem celého hvězdného personálu zve Wes Anderson k návštěvě jednoho pitoreskního hotelu v evropské zemičce Zubrowka.

 

 Na filmovém tvůrci jako umělci můžeme oceňovat schopnost přizpůsobit se různým žánrům a technikám.  Jiní se však mohou po léta věrně věnovat své vyhraněné stylistice, která je koneckonců jejich vizitkou. Prostá kritika, která se zakládá na naší potřebě nových podnětů a falešném ideálu originality, dokáže tyto tvůrce zasáhnout nejsnáze. Wes Anderson je mužem, který je svou tvorbou unikátní, ale i jeho se dotýká nařčení z plagiátorství, a to sebe sama. Pokoje Grandhotelu Budapešť ale za svými dveřmi skrývají tolik báječných nápadů, že je směšné mluvit o opakování se.

  Majitelka luxusního hotelu v Zubrowce je nalezena mrtvá. Akorát včas na čtení její závěti dorazí správce hotelu s jedním poslíčkem. Když se široké příbuzenstvo dozví, že on má zdědit výjimečný obraz, rozjede se série malérů, při nichž je Gustave obviněn, že ženu zavraždil.

  GHB_6852 20130121.CR2

Nonšalantní povýšenost na banánové slupce

  Ralph Fiennes by neměl podceňovat účinkování v komediích, které jsou patřičně otrlejší. Navzdory jeho mnoha oceňovaným dramatickým výkonům, v pravdě kultovní je jeho vedlejší cholerická role filmu V Bruggách. Gerontodonchuánská postava  Gustava je s jeho přispěním labužnickým ztvárněním elegána, za jehož usměvavou tváří se skrývá stejně tak krajina vypočítavosti jako vrcholky pevných zásad a srdnatosti. Fiennes dokáže nechat zapomenout na trpké rysy své úlohy a napříč příběhem vyzdvihnout pozitivní stránky osobnosti a vytvořit si sympatie.  V Andersonově režii přitom vytvořili příkladně nepatřičnou dvojici s hereckým začátečníkem Tonym Revolorim. Disponují komediální chemií, díky které gagy fungují, i když proti sobě stojí Fiennesovo charisma a Revoloriho bezprizornost.

  Jak je u režiséra zvykem, oplývá herecký ansámbl větším než velkým počtem hollywoodských celebrit, Anderson se neostýchá sázet jednu hvězdičku vedle druhé, jako by v jeho světě nežil nikdo jiný než celebrity. Nemají za cíl uhranout diváky, nýbrž zafungovat jako svého druhu antipopkulturní odkaz, který se těmto trendům vysmívá a který se angažuje jako další rovina absurdního humoru. Grandhotel Budapešť je ve svých nejlepších chvílích prostě groteskou, která zneužívá momenty překvapení, aby nás dostal vypečeně nečekaným úhybem. Nadsázce napomáhá animace, která nejen skládá krajinu jako papírovou koláž, ale příležitostně zastoupí i postavy v dálce nebo akci. Na hudbě spolupracoval s osvědčeným Alexander Desplatem, který rozumí exotice Andersonovy poetiky a jinakost zvládne povýšit cizorodým soundtrackem.

  grandhotel_budapest_3

Zúžený rozhled, dalekosáhlejší plán

  Své nadšení pro perfektní kompozici obrazu dotáhnul Wes Anderson k další hranici, když se odvážně jal točit Grandhotel Budapešť v poměru stran 4:3, který byl typický do šedesátých let, posléze se do něj ořezávaly filmy pro televizní vysílání a v dnešní době je ekvivalentem šafránu. Výrazně byl užit třeba v oscarovém filmu The Artist, kde toto kamerové rozhodnutí bylo ovlivněno tématem němého filmu. Skoro v každé scéně nás přitom Grandhotel Budapešť nechá v údivu, proč se tato forma nepoužívá častěji, když z vizuálního hlediska skýtá tolik tvůrčích možností. Anderson je využívá vrchovatě a jeho dovednost mizanscény s hloubkou ostrosti, která je snad nekonečná, je mistrovská.

  Aby ale Anderson neponechal nic na prosté uniformitě, které by nekorespondovala s kakofonií hravých aspektů, střídají se napříč vyprávěním i oba dnes obvyklé širokoúhlé formáty obrazu. Nechávají se však limitovat časovým zasazením děje. Příběh ohraničují dva až tři vyprávěcí rámce, každý je snímán s jiným poměrem stran. Představuje to ojedinělý způsob, jak s divákem komunikovat změnu času, čemuž obvykle napomáhají jenom informační titulky nebo barevné ladění obrazu.

  Digital Fusion Image Library TIFF File

Vysněná destinace

   Zajímavější by bylo, kdyby se tato technická podvratnost stala nástrojem adaptovaným pro konkrétní scenérie. V pravdě největší potíž dělají Grandhotelu Budapešť právě rámce, kterými se Wes Anderson v příběhu noří hlouběji do minulosti, až k ústředním třicátým letům. Oddalují totiž příchod toho hlavního, aniž by jádro něčím obohatili. Retrospektivní vyprávění tak funguje jako opora bláznivému stylu příhody – není to realistické, protože skutečnost je přefiltrována přes několik vypravěčů. Taková omluva však není nezbytná, universum zemičky zvané Zubrowka je jednoduše uměleckou licencí a jen přičiněním příhod ve třicátých letech je Grandhotel Budapešť tak výjimečným filmem, zbytek je otravným krunýřem, kterému chybí nadšenecká dávka vtipu.

  Mohli bychom láteřit nad mdlostí úvodu, který přidává do panoptika známých herců pár dalších zářezů a navozuje dojem chytřejšího díla, je však lepší oddat se povznesené náladě zapeklitého dobrodružství správce hotelu a věrného pikolíka s nakresleným knírkem. Film má tolik energie a smyslu pro absurdní legraci, že by ji mohl rozdávat jiným a na konec by mu ještě pořád zbylo dost.

  grandhotel_budapest_5

Jak to vidí Tomáš Hegedüš:

  Meziválečné období tak trochu jinak aneb vyprávění žoviálního osudu pana Gustava. Přímo galaktické herecké osazenstvo bylo pravděpodobně vybráno s velkou dávkou fantazie, neboť přetransformovat aktéry v jejich budoucí role by se před filmem mohlo zdát nemožné. No kdo by si byl schopen představit ledovou královnu z Narnie jako osmdesátiletou vdovu nebo Nortona alias kníratého policejního inspektora? Masky tedy ruku v ruce s kýčovitým prostředím vytváří pitoreskní atmosféru napěchovanou gagy a historickými anekdotami, ve které se nejen díky množství charakterů může člověk místy ztrácet.

GHB_7195 20130213.CR2

  V tom smyslu, že neví, jestli se kouká na černou komedii, nebo vážný životopisný snímek. Grandhotel Budapešť tak může vzdáleně připomínat adaptaci Podfu(c)ku, sice navíc s děsivě chladným Willemem Dafoe, nicméně jako celek inkoherentní směska žánrově nesouvisejících scén. Což ovšem neznamená, že když akceptujete růžovou jako dominantní barvu a psychicky se připravíte na nekonvenční zpracování meziválečného období, tak si tuto divokou groteskní jízdu neužijete. Hodnocení: 60 %.

(8.5/10)

Přečteno: 738x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana – vzhůru do minulosti

Omšelou šablonu kluk a jeho pes nahradil pes a jeho kluk.  Studio Dreamworks se v posledních letech pokusilo prorazit v...

Zavřít