Přijde vám dvanáct hašteřivých mužů v jedné místnosti povědomých? Ano, je to remake Dvanácti rozhněvaných mužů, ale zasazený do jiných kulturních podmínek a s jiným kořením.
Kdo určuje vinu člověka? Měla by světská pravomoc ležet v jedněch rukou? Ve vašich, v mých, v jeho. Člověk by při takovém rozhodování měl být totiž nestranný, neboť jinak by se odhalování zločinu mohlo zvrtnout v pomstychtivou dráhu krvelačného řádění. Proto působí systém poroty zajímavě nejen kvůli množství pohledů, ale i pestrosti názorů, který v ní převládá. Chyba ovšem může nastat, když se přelíčení bere pouze jako formalita a porota posléze uzná na základě obžaloby člověka vinného, aniž by se hlouběji zamyslela nad všemi důkazy. Aniž by se citelněji angažovala.
Podobné fiasko hrozilo i v případě čečenského chlapce, který byl obžalován z vraždy svého ruského otčíma. Po předložení všech důkazů a vyslyšení všech svědectví je dvanáctičlenná porota odvedena do provizorních prostor školní tělocvičny určených k jednání. Jednomyslnému odhlasování chlapcovy viny zabrání jeden jediný člověk. Kromě ošemetných pochybností, které užírají jeho mysl je i důvodem snaha zbrzdit rychlou „popravu“. Rozjíždí se debaty, které v prvé řadě stojí na významu jednání a až na druhém místě se začíná jednat o případu, který se z jasně podložené viny mění v pravý opak. Je ale dostatečným útěchou pro duše porotců, že by chlapce osvobodili? Zvlášť v souvislosti příčin vraždy.
Před nedávnem jsme tu měli jeden remake, Funny Games, nyní další, ale v čem se dost podstatně liší, že originální film pouze nekopíruje, ale úspěšně ho transformuje do jiného kulturního prostředí. Nikita Michalkov vytvořil film, ve kterém se skrze jednání poroty projevují skutečné lidské povahy, a koná tak v rámci ruského světa, tj. místních problémů, politické situace. Proto se zde setkává jak názorově nerozhodný televizní producent, tak rasisticky předpojatý taxikář. Vždyť se jedná o čečenského chlapce, který zabil ruského otčíma (pokud nemáte ponětí o rusko-čečenském sporu, film vás určitě přiměje k tomu se na problém podívat podrobněji). I tak ale zůstávají v dost obecné rovině, aby se charaktery daly bez potíží přenést do našeho prostředí. Přeci jen je otázkou, jsme-li si blíže Rusku nebo USA? Scénáristicky je film vybroušený podobně jako Lumetova Dvanáctka, avšak v závěru dodává Michalkov pointě nový rozměr, obrací se zády jasnému rozřešení a svobodu nevidí jednoduše. Zamrzí pouze načrtnutá snaha o vyšší význam filmu, která není během jednoho zhlédnutí dostatečně pochopitelná, a tak podivné záření vycházející z ikony a ovlivňující jednání jednoho z porotců a všudypřítomný vrabec jsou spíše rušivými elementy.
Co komorně vygradované vyznění filmu citelně sráží, je obrazová doslovnost života probíraného chlapce. Kde se Sidney Lumet ani neopovážil vyhlédnout z okna, nás Michalkov zatáhne doprostřed válečného konfliktu, který svou hlučností a efektností probudí ve slabé chvilce každého podřimujícího. Ona efektnost se pak projevuje i na jiných místech filmu. Nic proti silně zahraným scénám, i ony jsou vlastně efektní, ale na mysli mám samoúčelné použití moderních filmařských postupů. Ať už předvádí digitální let nože přes půlku stolu zakončený přeříznutím cigarety nebo videoklipový sestřih finále ukázky práce s nožem. Zdá se to být zbytečným plýtváním, když tím hlavním, co člověka zasáhne, jsou herecké výkony. Všichni se chytře drží svých charakterů, začátkem proplouvají stejně lehce, jako se lehkovážně chovají postavy, a až postupným rozborem a ubíhající dobou se projevují silněji a silněji, až se každý dočká bouřlivého gejzíru monologu krystalicky fantastického výkonu, jenž uzemňuje kombinací divadelní teatrálnosti a filmové blízkosti.
Závěr
Fantastický film, který však v genialitě nepřekonává originál, ale je pro českého diváka možná zajímavější. Ostatně bych nechal českou verzi natočit Zelenku. Jen nahradíme čečenského chlapce romským, pozměníme několik hledisek a výsledek je zaručen.
