Už potřetí letos v kinech do antiky a ani tentokrát s oslavnými fanfárami.
Kovanějšího béčkaře, než je Paul W. S. Anderson, aby pohledal. Britský režisér se v polovině devadesátých let uvedl násilným thrillerem Nakupování a proslavil adaptací arkádovky Mortal Kombat. Během dalších patnácti let se motal především okolo hororového, případně sci-fi žánru, které nezřídka opět kombinoval s předlohami z herního světa. Dokladem budiž série Resident Evil či první Alien vs. Predátor.
V poslední době ale zjevně začal fandit také historickým látkám, když nejprve poměrně zábavným způsobem znectil klasiku Tři mušketýři a nyní se rozhodl přivést na plátno tragédii v Pompejích.
„Proč to ten surovec udělal?“
Dvacetitisícové město římského impéria, jak známo, v roce 79 n. l. vylidnila rozjařená sopka Vesuv a poskytla tak archeologům zajímavý odlitek dané doby. Písemných dokumentů se však samozřejmě příliš nedochovalo, s myšlenkou epické podívané se tedy otevíraly široké možnosti pro fantazii a kreativitu při vytváření charakterů a jejich osudů.
Když je ale za scénář odpovědný tým, který při minimálních zkušenostech těží z návyků získaných při psaní komiksovky Batman navždy (Janet Scott Bachler, Lee Bachler) či posledního filmového Sherlocka Holmese (Michael Robert Johnson), těžko očekávat zázraky. Sledujeme tedy jakousi slaboduchou variaci na legendárního Gladiátora (nejdelší bojová sekvence v aréně je dějově do značné míry opisem jednoho z postupů oscarového díla). Rozdíl je ten, že košatost a promyšlenost jsou nahrazeny přímočarostí a destrukcí v poslední třetině.
Římané kdysi vyvraždili v Británii jeden kmen, přežilo malé děcko. Když trochu odrostlo, stalo se v Londiniu nepřemožitelným bojovníkem. Toho si koupili do větší arény v Pompejích. Než stačil něco odbojovat, zamiloval se do nejzámožnější dívky ve městě, ona se zakoukala do něho. Bohužel na ni měl spadeno muž, který kdysi vedl vyvraždění jednoho kmene v Británii. Zápletka na hodinu, stominutovku doplní výbuch sopky a zničení města, celovečerák je na světě, podávejte za tepla, než přijde zpětná vlna v podobě ohlasů.
S nějakou invencí v podobě pojítka mezi událostmi v příběhu a závěrečnou katastrofou se přijít nepodařilo. Hora prostě občas mručí a tentokrát zabručela pořádně. Jestli s tím mají něco společného bohové a upadající morálka ve městě, se neřeší, mytologický potenciál zůstává bez naplnění. Ale dobrá, jednoduchost zápletky by ještě nemusela být sama o sobě úplně na škodu. Jen kdyby tak hloupě nezněla i většina dialogů (podle ohlasů ze zahraničí je tomu nejinak i v originálním znění).
„Protože je milosrdný“
Ruku v ruce s nechtěně zábavnými promluvami jdou případně slabé herecké výkony. Kit Harington je v hlavní roli úctyhodně vysekaný, s břišním svalstvem by se neztratil ani v příbuzné „třístovce“, jinak se ale tváří pořád stejně jako ve Hře o trůny či v Návratu do Silent Hill, a pak už záleží na osobních preferencích, jestli je to dobře, nebo špatně.
Prakticky však nehraje a není na to ani moc prostor, stejně jako u ostatních. Emily Browning (Řada nešťastných příhod, Sucker Punch) se snaží být krásnou ženou, pro niž stojí za to vyběhnout vstříc sopečné erupci, Adewale Akinnuoye-Agbaje (Mumie se vrací, Ztraceni) efektně valí bělma v roli charismatického gladiátora toužícího po svobodě. Jediným, u nějž by se dalo hovořit o hereckém partu, je Kiefer Sutherland jako odpudivý římský senátor, kdysi válečník. V jeho případě se tu stírají hranice mezi „roli si bezvadně užil“ a „je tam jako pěst na oko“.
Ještě výrazněji však může být oku nepříjemné 3D, které je v tomto případě důkazem, že ani nativní produkce a předchozí režisérské zkušenosti s rozměrem navíc nemusí zaručovat zajímavý zážitek. Velká část dění se odehrává ve tmě, což s brýlemi především v úvodu způsobuje, že postavám není pořádně vidět do tváře. Záběrů, v nichž si stereoskopie lze všimnout, pak není mnoho, a když už, tak si Anderson neodpustil nějaký ten předmět letící přímo do obličeje (což osobně považuji za nejotravnější věc, jaká se v kině může stát).
„Dojdu pro ty koně“
Kromě tanečků kolem většího počtu rozměrů však tvůrci Pompejí odvedli poměrně zajímavou technickou práci. Triky sice místy působí vzhledem k překvapivé výši rozpočtu ($100 mil.) nedotaženě, nicméně výbuch Vesuvu je skutečně monumentální a následná panika a katastrofa v ulicích města poměrně působivá. Kdyby se k tomu přidaly povedené souboje a čistě akční scény, na nichž pracovalo více lidí než počítačů, šlo by snad Pompeje doporučit aspoň jako výplachovou zábavu.
Bohužel střety muže proti muži, které by měly ve snímku o gladiátorovi hrát prim, jsou typicky Andersonovsky epileptické a co hůř, když už se chvíli nestříhá, je docela dobře vidět, že Harington je s mečem v ruce docela dřevo, nebo že choreograf zkrátka ten den na plac nedorazil.
Vzhledem k množství výtek se pak jeví směšnou snaha režiséra co nejlépe vystihnout skutečný půdorys starověkého města a co nejpřesněji napodobit reálnou sopečnou aktivitu. Důraz na takové detaily může potěšit pár nadšenců, slabé filmové řemeslo by mělo odradit zbytek potenciálního publika.
Jak to vidí Kamila:
Pompeje se představují jako zábavná béčková splácanina, která si bere jednou z Gladiátora (souboj v aréně), jindy z 2012 (přílivová vlna) a zcela neopomine ani seriálového Spartaka při vystavování otroků bohatým paničkám (ale s limitem nízkého ratingu přístupnosti se fanynky „Johna Snowa“ nemají zase tolik na co těšit). Originalita příběhu nebo herecké výkony nestojí takřka za řeč. Místy se velmi silně dostaví pocit výplňové vaty, např. když se na rozhovor o souboji v aréně spotřebují hned tři scény, jejichž gradace spočívá maximálně ve stupiditě dialogů. Hlavní zápornou roli tak odvádí sopka, která sehrála svou úlohu na výbornou. Sopečné aktivitě a následné destrukci je věnována pečlivá pozornost. Pompejané by se sice nejprve udusili sopečným popelem před mumifikací lávou, přišli bychom ale o patetické proslovy a závěrečné polibky.
Svým chybám navzdory dokážou Pompeje s vypnutým mozkem docela slušně pobavit. Stačilo by snad jen o něco více nadhledu a rázem by se rýsovala antická parodie na katastrofické filmy. O nechtěné hlášky se sem tam postará český dabing a pravděpodobně jediné skutečně zamýšlené trefné poznámky se dočkáme až na konci filmu. 3D dává letícím kusům lávy náležitě vyniknout. Zužitkování by ale mohlo být lepší vzhledem k tomu, že přírodní katastrofa jednoznačně hraje prim. Pro souboje v aréně se pak třetí rozměr stává spíše přítěží. Hodnocení: 50 %
A co říká šefredaktor?
Toho film poměrně bavil, romantika prostá hlubší psychologie korespondovala s melodramatičností sandálového filmu utopeného pod lávou, pompejskými ulicemi proměněnými v Benátky a slušnou prací s prostorem ve 3D při destrukci sopky a města.
