„Nezajímá je literatura, nezajímá je historie…nezajímá je NIC! Válku na ně!…Nejdřív totalitu a pak válku!“ Takhle nějak by dnešní mládež shrnul, podobně jako ve filmu Jiří Schmitzer, každý extremistický pedagog. Otázkou je, zda-li oni na tom za mlada byli jinak.
Člověk se u každého takového filmu musí zákonitě ptát, co je na tom pravdy. Stejně jako já nemohu posoudit, jak pravdivě líčí české školství film Škola základ života, tak dnešní starší generace si u Gymplu může jen povzdechnout, kam ta dnešní mládež spěje i za předpokladu, že by počítali s filmovým přikrášlením. A přestože bych Gympl Tomáše Vorla považoval za grotesku, byla by myšlena v úplně jiném smyslu než jeho předchozí film Skřítek. Grotesku v tomto případě používá k extrémistickému vykreslení charakterů, na něž byste na českých gymnáziích natrefili v poměru 1:50. Největší potíž přitom vězí v drobnosti, že takhle bych si představoval spíš druhý stupeň základní školy nebo nějakou střední školu, nikoliv však gymnázium. Studenti septim pak budou kroutit hlavou nad tím, jaké hlouposti se jejich „kolegové“ učí.
Jsou to však maličkosti, které běžný člověk, který nestuduje gymnázium, zcela přehlédne. Dokonce lze ve vší té legraci najít tolik zrnek pravdy, že by vám to vystačilo na menší pískoviště. Kocourek, Kolman, Procházková, Krumbachová a Hejman jsou studenti septimy gymplu. Škola je zrovna moc nebaví. Jedni preferují sprejerství, celkově si však dokáží užít jakoukoliv společnou akci. Mají mezi sebou různorodé vztahy a i poměry ve vlastních rodinách by neposloužily jako ukázkový případ do učebnic. Co se může stát, když člověk na školu opravdu hodně kašle, co když ho zadrží policie za trestný čin, co když se chtějí zbavit nějakého učitele? Poslyšte příběh Tomáše Vorla…
Upřímně jsem se po Skřítkovi obával, že se Tomáš Vorel nechá strhnout groteskní zjednodušeností a pitvořivostí, ale výsledek mě více než potěšil. Všechny postavy příběhu jsou silně zakořeněny do reality, ačkoliv v rámci nejlepších úmyslů jsou jejich charakterové vlastnosti vyvedeny do extrému. Nejvíce si toho v Gymplu najdou obdobně mladí lidé, o jakých příběh pojednává, takže se dost dobře může přihodit, že se Gympl stane Cestou do hlubin študákovy duše generace studentů počátku 21. století. Oni totiž nejsou drzí, oni jsou holt pouze upřímní. V příběhu se objevují (zvláště v řadách profesorů) stálice kantorských typů, avšak častokrát přizpůsobeny dnešním poměrům. Třídní profesor Tom v podání Tomáše Matonohy je tím správným typem učitele, kterému mohou studenti důvěřovat, ačkoliv se z něj stala dost naivní a manipulativní loutka. Profesor literatury a historie Karel je příkladným typem starosvětského pedagoga, který svůj předmět považuje za střed vesmíru a jakákoliv neznalost studentstva v něm vyvolává bouři hněvu. Jiří Schmitzer, který ho ztvárnil, pomalu spěje k osudu, který započal v Krásce v nesnázích, a to absurdně bláznivých starců. Na druhou stranu se musí uznat, že z toho dokáže vytřískat maximum. Zajímavým kantorem je i Milan Šteindler, který si jakožto profesor matematiky a znalec techniky nevyřčeně postěžuje na platové ohodnocení učitelů, když si po nocích přivydělává taxikařením. Za zmínku pak už stojí jen Martin Zbrožek a jeho tělocvikář s nejasnou sexuální orientací a ředitelka gymnázia Eva Holubová, která se neustále snaží napravit upadající standardy ve škole.
Podívejme se ale na studenty samotné, v jejichž konfrontaci s profesorským sborem tkví kouzlo filmu. Do ústřední dvojice byl dosazen Jirka Mádl a již tradičně Vorlův syn, Tomáš Vorel Jr., kteří sice tvoří kooperativní dvojku sami o sobě, ale tohle není klasická teenagerská komedie o prvním sexu, takže do jejich party se ještě řadí tři slečny, jeden chytrý, ale humánními vědami opovrhující mladík a odredovaný zhulenec, jehož „mimózní“ výkon se s postupem času stává otravným (a hlavně laciným zdrojem smíchu). Je těžké o každém z nich říct něco přesnějšího, neboť všichni hrají cca. osmnáctiletou omladinu tak, jak bychom si ji představovali (v nejhorších snech 🙂 ) . Mádl jako syn bohatého a vlivného muže (ve výtečném podání Jana Krause) se cítí být osvobozen od povrchních věcí jako studium ve škole, zatímco Vorlův hrdina čelí problémům, které mu přináší jeho koníček – graffity. Proto se musí snažit o nápravu, i když v něm jeho láska zůstává. Režisér Vorel tak kromě legrace hraje i na dramatičtější struny. Ty jsou vykresleny se zájmem (a u Vorla mladšího je vidět, že se herecky zlepšuje), ale nejsou dotaženy do úplné dokonalosti, takže slouží pouze jako náčrt všech sfér života mladistvých.
Drama si z filmu ukrajuje asi dvacet procent a řekl bych, že přímo úměrně může být vnímáno vnímání školního života mladistvými. Legrace převažuje nad tvrdou a neúprosnou realitou. Nejsympatičtější figurkou je tudíž Petr Kocourek představující zlatou střední cestu. Není cíleně legračním charakterem a jeho životní dramata se odehrávají na společenské úrovni, ne jako drama dívky, se kterou chodí a jež je neúprosným otcem doháněna k sebepoškozování. Linie se sebepoškozováním je zajímavá (a hlavně věcná!), ale jako téma se zdá ve filmu navíc a nedořečená. A ani problém sprejerství film nijak neřeší, což dokládá nejen závěrečná scéna, která diváka protentokrát ochuzuje o morální poselství. Graffiti bere Vorel pouze jako prostředek ve vyprávění, nikoliv jako záminku pro zamyšlení.
Závěr:
Ti, co už mají gympl za sebou Gympl asi stěží více zaujme. Studující si však mohou film výtečně užít. Nicméně legrace je to dost dobrá v obou případech.
1 komentář