Zářivý úsměv George Clooneyho jako nástroj citlivých vyhazovů je v Reitmanově režii kritikou jiného životního stylu. A já netuším proč.
Letos byl snímek Lítám v tom hlavní kandidát při udělování Zlatých glóbů. Posbíral šest nominací včetně nejprestižnějších kategorií Nejlepší drama, Nejlepší režie a Nejlepší scénář, ale po skončení ceremonie si mohl užívat pohledu pouze na jednu sošku, a to za scénář. Jason Reitman je jako režisér i scenárista proslulý kousavými filmy s netradičními hrdiny. Děkujeme, že kouříte byl o obhájci tabákové průmyslu, Juno vyprávělo příběh náctileté dívky, která se sarkasmem pokouší vypořádat s nečekaným těhotenstvím. Nyní adaptuje osm let starou knihu od Waltera Kirna, v níž přichází na řadu sympatický muž žijící v letadlech, kterého Reitman se Sheldonem Turnerem stavbou scénáře bůhvíproč peskují za to, že není takový jako všichni ostatní.
Cestuje letadlem po celých Spojených státech, ale rozhodně nelétá v oblacích. Ryan je racionalista a absolutní pragmatik. Vztahy a věci, kterými se obklopujeme, považuje za přítěž, dokonce takové tíživé baťohy používá jako příměr ve svých populárních přednáškách. Letadlo a letiště jsou jeho skutečným a jediným domovem. Razí motto, že čím pomaleji se pohybujeme, tím rychleji umíráme, a hlavní náplní jeho práce je zpříma a citlivě lidem sdělit, že mají vyhazov. Finanční krize se tematicky promítá do dalšího filmu. Ryanovým životním cílem je dosáhnout hranice 10 milionů nalétaných mil. Jeho šťastnému životu vlka samotáře učiní díru do leteckého itineráře nástup nových technologií ve firmě a příkaz zaučit mladou kolegyni, která svou naivitou a frázovitým přístupem k vyhazovaným způsobí Ryanovi nejednu vrásku na čele.
Jako hlavní motiv, okolo kterého se myšlenkami ve filmu pohybujeme, by nejspíš bylo osamění. Z děje filmu by pak vyplívalo, že osamění se stane skutečností a problémem až v momentu, kdy si ho uvědomíme. Většina filmů, v nichž dochází napravení hlavní postavy, změně jejího životního stylu, pracuje s charakterem člověka, který už je nešťastný a svou situaci si uvědomuje, nebo to jsou postavy, které jsou svým způsobem špatné a které může vykoupit pouze příklon k světlé straně. Člověk, kterého ztvárňuje George Clooney, vyznává jiný způsob života, který se razantně odlišuje od většinové představy, v níž figuruje domov a rodina a kterou nám zvyk, tradice a většina hollywoodských filmů vnucuje. Podstatné ale je, že Ryan je šťastný a spokojený a jeho volbu akceptuju a plně chápu, že život, v němž se vystřihuje stereotypům a v němž poznává nová místa a lidi, je svým způsobem zajímavý. Navíc není prvoplánově ani skrytě nějak zkažený nebo zlý, dokonce bych ho jen s opatrností nazval cynikem.
Scénář mu staví do cesty ale takové překážky, kvůli kterým je nucen přehodnotit životní postoje a najít si zalíbení v usazeném životě. Celou dobu to do něj vtlouká jak zaláskovaná kolegyně, tak upřímný cit, který v něm vyvolala žena podobného ražení (dalo by se říct slovy romantických filmů, že si jsou souzeni) a dále reorganizace ve firmě, která pro něj znamená konec létání po světě a začátek práce v kanceláři. Nakonec musí zcela změnit svůj přednáškový slovník, když přesvědčuje budoucího švagra, že manželství stojí za to. Jenomže v závěru se k němu scenáristé a svět, v jakém žije, zachovají krutě a vlepí mu za příklon k víře romantiky a lásky, kterou mu sami autoři implementují, pořádnou facku. Je to svým způsobem originální pojetí látky, ale lituju člověka, který byl spokojený a nakonec skončí v úplném a naprostém osamění. Kdyby to byl nějaký hloupý, nadržený teenager, tak se to očekává, ale Ryan je postava zcela na jiném levelu. Scénář hovoří o někom, s kým se divácky nelze přímo ztotožnit, protože většina diváků bude právě z řady těch, kteří tráví většinu večerů doma u televize, a tak bude mít Ryan i další nepřátele, které si nezaslouží.
George Clooneyho mají přitom všichni rádi. Snímek mu nenabízí žádnou velkou hereckou příležitost, jeho hlavní devizou je neomylně působící úsměv. Nicméně on se do té role naprosto hodí a nedokážu si představit jiného lepšího představitele. Stále však zůstává pravdou, že hraje dle svých standard, ničím neohromuje, ani nepřesvědčuje o jedinečnosti své postavy, kterou je on sám. Film se pohybuje v pomalém tempu, mezi dramatem-nedramatem, komedií-nekomedií. Ničemu se naplno neotevře a jen klouže k další scéně. A této obyčejnosti a výrazové neidentifikovatelnosti se přizpůsobují i herci. Zajímavým prvkem jsou pouze pasáže s vyhozenými zaměstnanci zatahující diegezi filmu blíž realitě. Dokumentárnímu nádechu podobnému sitcomu Kancl se přibližuje naaranžováním skutečných lidí, kteří přišli o práci. Jejich výpovědní hodnotu nicméně snižuje na druhé straně použitím několika velmi známých herců – Zacha Galifianakise nebo J. K. Simmonse. Ti jsou ve svých malých rolích výteční jako vždy, ale kazí image důvěryhodnosti těm skutečným, a to je poslední kapka v momentě, kdy tvůrci chtějí zničit život své hlavní postavě. Čemu máme věřit a komu fandit?
