Přetočme kalendář o jednu dekádu nazpět. Tehdy totiž něco na opačné straně zeměkoule setsakramentsky klaplo.
Cesta plná očekávání a nástrah – cesta na plátno
Neuškodí si připomenout, že za kvalitami už „dávno“ klasické filmové adaptace Tolkienova fantastického románu Pán prstenů stálo především nezměrné nadšení obrovského tvůrčího týmu, který postavil svůj úspěch na několikaleté piplačce s detaily nejen na scénáři a dramaturgii, ale i na bezkonkurenční výpravě nebo na úchvatných digitálních efektech.
Ve spojení především s castingovou zlatou rukou, nádhernou hudební kompozicí Howarda Shorea a v neposlední řadě s čarokrásnou přírodou Nového Zélandu se zrodil jedinečný triumf poctivé filmařiny, který uspokojil miliony fanoušků po celém světě, vydělal ohromné peníze a jen tak mimochodem získal dohromady na tři pokusy třicet oscarových nominací, z nichž sedmnáct proměnil.
Po takovém úspěchu se téměř okamžitě začalo nahlas mluvit o možnosti zpracování dějově nejspřízněnějšího Tolkienova díla, které v roce 1937 (Pán prstenů se datuje do roku 1954) přivedlo na svět hlavní hybatele událostí Pána prstenů – hobity. Ihned ale vyvstalo také několik významných problémů. Prvním z nich byla nutnost vyřešit otázku práv na zfilmování titulního románu, a světe div se, tahle štrapáce se vlekla několik let přes mnohá soudní řízení, drnkajíc na nervy nejednoho fanouška Středozemě.
Jako další trochu komplikoval cestu Hobita na plátno tvůrce původní trilogie Peter Jackson, který ani za nic tentokrát režírovat nechtěl a souhlasil pouze s tvůrčím dohledem. K projektu musel nejprve na několik měsíců nastoupit Guillermo del Toro (Hellboy, Faunův labyrint), aby pak svým odstoupením donutil Jacksona k definitivnímu návratu do Středozemě na plný úvazek. No a zjednodušeně řečeno poslední velkou překážkou byly náležitosti předlohy samotné.
Román Pán prstenů je zhruba tisícistránkovou fantasy klasikou, svým způsobem jako stvořenou pro velkolepé vizuální zpracování, jen možná až příliš košatou. Román Hobit je naproti tomu pohádkou, jejíž děj se dá detailně převyprávět za půl druhé minuty. Na dřeň: Bilbo Pytlík je hobit, který se vydá s čarodějem Gandalfem a třinácti trpaslíky pod vedením Thorina Pavézy dobýt zpět poklad a dávné trpasličí město v Osamělé hoře, které stráží drak Šmak. Cestou je potkají mnohé komplikace, z podceňovaného pana Pytlíka se stane hrdina a na konci se všechno velkolepě pobije.
Natočit ale pouze jeden film, když máte v zádech komerční potenciál jedné z největších filmových událostí historie, to se v současném filmovém průmyslu nenosí. Vášnivé debaty probíhaly už za situace, kdy bylo v plánu pouze dvoudílné zpracování. Mluvilo se sice o rozšíření dějové linie o další známé Tolkienovy poznámky a dodatky, ale obavy, zda je v silách filmařů něco takového ukočírovat, byly silné. Roztažení původní báchorky do tří dějství pak zavánělo ještě více.
Cesta plná odboček
„První Hobit“ bohužel obavy potvrzuje. Neočekávaná cesta se až příliš klikatí, výprava se zbytečně zadrhává, bohužel ji zbrzdí i několik zdánlivě slepých uliček. Dá se očekávat, že v kontextu dalších dvou filmů bude leccos dávat smysl výrazně lépe, ale přesto se při znalosti předlohy zdá, že většina přetvořených, doplněných a zpestřujících motivů je vyloženě zbytečná.
Konkrétní příklady následují: Návrat Froda? Je hezké vidět Elijaha Wooda na fotkách z natáčení v lacláčích, které nosil i ve Společenstvu prstenu. Filmu ale nepřináší zhola nic kromě několika pomrknutí na zevrubné znalce Tolkienových spisů. Výstup Radagasta Hnědého? Pár marných pokusů o vtip a efektní naháněná na jeho velmi podivném, zajíci taženém spřežení, jinak zcela zbytná postava. Linie zlovolné skřetí bandy s náčelníkem Azogem jako dávným nepřítelem Thorina? Ještě se ukáže v dalších dílech, ale zatím je pouze součástí hry na efekt.
Kromě toho se povážlivě protahují i pasáže, které mají v ději své neoddiskutovatelné místo. Úvodní návštěva trpaslíků u pana Pytlíka je místy poměrně vtipná a hlavní postavy (je jich 15!) se v ní celkem důkladně představí. Přesto vyžaduje prokousávání se k začátku neočekávané výpravy značnou dávku trpělivosti. Když se zdá, že konečně začíná ono dobrodružné putování, zdržíme se na chvíli tu u postranní linie a tam zas u flashbacku.
Návrat do Středozemě je samozřejmě pro fanouška splněným snem a duch Pána prstenů se úplně nevytratil. Dobrodružství samotné nicméně bohužel trpí přebytkem speciálních efektů. Všudypřítomné digitální atrakce místy přivádějí k vytržení, jindy bohužel i vytrhují z děje. Stopáží se totiž bohužel plýtvalo především na přestřelené akční sekvence, v nichž skřety, zlobry, vrrky a někdy i trpaslíky nahrazují neuvěřitelně se pohybující šmouhy s detailním vykreslením chloupků v nose, avšak bez skutečného života v očích a v údech.
Vyhlídka na tři tříhodinové spektákly přitom slibovala především naději na detailní vykreslení hlavních charakterů. Bohužel po prvních třech hodinách si zřejmě nebudete pamatovat, který člen výpravy si říká Óin a který Dori.
Hobit je Bilbo, Bilbo je Freeman
Hlouběji film ukáže pouze tři výletníky. Gandalfa už ale známe docela dobře, od pohledu pořád zhruba stejný, Ian McKellen mu opět dodává tajemný nádech vyšší bytosti i přes to, že mu předloha trochu hází klacky pod nohy. Thorin Pavéza v podání Richarda Armitage nutně nechává za sebe hrát z velké části své líčení, ovšem pohled má dostatečně pronikavý na to, aby každého přesvědčil o nekonečně sveřeposti své povahy.
A samozřejmě Bilbo. Martin Freeman byl volbou mnohých fanoušků již několik měsíců předtím, než byl skutečně obsazen. Odůvodněně. Charakter své knižní předlohy vystihuje dokonale a nebýt jeho, stala by se z pana Pytlíka v ohňostroji akce a záplavě trpasličího rejdění snadno figurka vláčená dějem a okolnostmi příběhu. Freeman naopak s gentlemanským charismatem přesvědčuje o oprávněnosti své titulní úlohy i bez toho, aby mu scénář necitlivě naděloval nepatřičně hrdinské činy ze závěru první části putování.
Technický skvost
Přesto je konečně možné pokračovat v pozitivech podívané, kterou si pro nás megaloman Jackson přichystal. Není žádným překvapením, že co se týče technické kvality, není Neočekávané cestě co vytknout. Hudba a zvuk neselhávají. Už v denících z natáčení (které stupňovaly natěšenost minimálně stejně účinně jako klasické upoutávky) pak produkční tým přesvědčil, že po technické stránce na tom ani obraz nemohl být lépe. Po obrazové stránce Hobit posouvá hranice kinematografie. Nevídané použití 3D kamer ve stísněných prostorách, dechberoucí až kýčovité tónování obrazu, to všechno stojí za to vidět v dobrém kině (pouze předpokládám, ale jsem o tom přesvědčen, že v jakékoliv variantě promítání).
Jacksonovi trademarky v podobě objímajícího snímání rychle se pohybujících či létajících objektů zůstávají, tentokrát se však režisér při komponování scén ani trochu nemusel krotit, což je čistě z pohledu vizuálního požitku blaho. Posun při animaci zlobrů je při srovnání s jedenáct let starým Společenstvem prstenu citelný, poměrně dobře působí i jejich verbální projevy. Stejně tak vrrci si vizuálně výrazně polepšili (ve Dvou věžích byli snad největší slabinou filmu).
Příliš velké oči vizionáře
Paradoxně digitální animace skřetů je v porovnání s geniálními maskami v Pánu prstenů krokem zpět, alespoň z pohledu diváka.
To, že se tentokrát tvůrci nemuseli příliš krotit ohledně financí, totiž celkově filmu neprospělo. Jako by nebylo dost překážek pro vznik důstojného prequelu, dalším vysokým plůtkem byl nezměrný Jacksonův apetit. Poslal před kamery snad všechno, co ho napadlo a následně mu bylo líto ohromné množství natočeného materiálu jen tak vyházet. Proti zbytečným přidaným pasážím sice stojí vizuálně strhující prolog či famózní vzpomínka na trpasličí války se skřety (aneb takhle nějak by měl vypadat zfilmovaný Warcraft apod.), ale pro střízlivý a lépe stravitelný příběh se zkrátka režisérovy choutky staly velkou přítěží.
Zklamáním je Hobit jen v některých ohledech a mnoho diváků určitě nadchne. Ovšem na Pánem prstenů vyvolanou poptávku po dospělé fantasy reaguje zatím jen místy a spíše rozpačitě. I přes to se bude na dvě pokračování přirozeně čekat s nezměrným napětím. Kvalitního materiálu se určitě natočilo (vyrenderovalo) a natočí dost, snad se to podaří napříště dát lépe dohromady.
Postskriptum – technické detaily a dabing, snůška doporučení
Recenze byla psána po zkušenosti z 3D dabované projekce. 3D je opodstatněné a místy vtáhne do obrazu zajímavým způsobem, ale film na něm určitě ani zdaleka nestojí tolik jako v případě Avatara či Huga. Co se týče dabingu, ten s jistotou posílá několik scén do kanálu. Většinu stopáže neruší, ale už kvůli těm několika momentům (jakékoliv písničky, které jsou mimochodem velmi věrné předloze, jinak vynikající Hádanky ve tmě atd.) se minimálně fandům určitě vyplatí vyrazit na originální znění.
Hobit je promítán také v HFR (48 obrázků za vteřinu) a teprve větší zkušenost ukáže, zda se jedná o další slepou uličku, nebo o minipřevrat v kinematografii. V ČR nicméně tento formát promítá pouze jeden multiplex v Praze a tvůrci museli počítat s tím, že velká část diváků uvidí film v klasickém formátu (24 fps). Zásadní rozdíl v požitku při sledování by to být neměl.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
