Malé ženy – filmařčino zamyšlení nad knihou

0
20.2.2020 at 19:08  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Literární klasika Louisy May Alcottové se dočkala nového zpracování, které bylo nominované na Oscara za nejlepší film. Zaslouženě.

 

   Přestože kniha Malé ženy vznikla už před více než 150 lety, opakovaně se jí dostává pozornosti od filmařů a pozitivní odezvy od diváků. Ostatně i sama kniha oslovuje generaci za generací. Je to tím, že příběh Malých žen v sobě nese tak univerzální pojetí a pravdivé emoce, že odolává zlopověstnému zubu času. Nebo je to naopak tím, že se ve společnosti navzdory mnohým technologickým proměnám nachází ta samá úskalí a v mnoha ohledech tak (dovolme si tento genderový předpoklad s ohledem na složení hlavních postav) čtenářky pořád ještě zažívají to samé, co ženy v devatenáctém století?

   Doufejme, že správnou variantou je spíše první možnost. Aktuální adaptace Grety Gerwigové ale ukazuje, že stačí trochu změnit perspektivu a podtrhnout vybrané motivy – a dostaneme dílo, které je stylisticky věrné své předloze, a přitom hluboce moderní (ba až postmoderní).

   Nejmarkantnější změnou je přístup k chronologii vyprávění. Místo prosté linearity se příběh Malých žen v podání režisérky odehrává ve dvou paralelně se odvíjejících časových rovinách, což Gerwigové coby scenáristce  dovoluje zdůraznit dva kontrasty – jedním je vztah autorství k realitě, druhým pak vazba mezi nostalgickou minulostí a bolestivou přítomností.

 

 

Co chce autor a co příjemce díla?

   Primární se pro autorku stala část, v níž už jsou sestry Marchové dospělé a čelí strastem spojeným s touto částí života. Gerwigová si pak jako autorka příběhů bere za alter ego Jo Marchovou, dívku vzpírající se konvencím a usilující o ekonomickou soběstačnost skrze psaní, a to v době, kdy měly ženy pramálo možností, jak být nezávislé.

   Jo čelí mnoha překážkám na své autorské cestě, což reflektuje i situaci, v níž se nacházejí filmařky jako Gerwigová v Hollywoodu. Stačí napovědět, kolik žen bylo letos nominovaných v režisérské či scenáristické kategorii – dvě – kromě Gerwigové nominované za scénář k Malým ženám je to ještě Krysty Wilson-Cairnsová za spolupráci na scénáři 1917 (2019).

   Spolu s tím na postavě Jo pak Gerwigová obnažuje ekonomickou podmíněnost tvorby, jejíž výsledek není jen projevem autorského záměru, ale i finančního kalkulu – aneb čtenář/divák dostane to, co se prodává. Což je heslo, které kapitalismus pochopitelně zachovává dodnes. Do příběhu tím pádem ale Gerwigová krásně vtěluje i spisovatelku Louisu May Alcottovou, která při psaní Malých žen musela činit rozhodnutí o vyústění některých osudů i podle toho, co si žádala čtenářská obec.

   Zakončení nového filmu tak dosáhlo neobvyklé situace, kdy divákům stejně kniha nabídne konec jako z červené knihovny, ale přitom si udrží sebekritickou reflexi, díky níž znejišťuje při hledání odpovědi na otázku – jak to tedy vlastně dopadlo s Jo Marchovou? A každá odpověď (tedy ať už od milovníka šťastných konců, nebo od filmového analytika) bude navíc správná.

 

Rodinná pouta

   V dalších momentech pak snímek neméně citlivě prozkoumává strasti a tužby ostatních sester Marchových, které mnohdy stojí v opozici k Jo tím, jak si uvědomují a akceptují manželství jako ekonomickou nezbytnost. Opět, Jo jako by měla potenciál nejsnáze oslovit nejpokrokověji smýšlející diváky, kteří nevnímají manželství jako nezbytnou společenskou predispozici (když už dnes ztratilo něco z ekonomického zajištění jako v 19. století). Ovšem nejuvědomělejší je film v momentě, kdy smývá jednoduché černobílé vidění a Jo, která sní o tom, že ženy nebudou posuzovány jenom podle své krásy a schopnosti milovat, hořekuje nad svou osamělostí. Myšlenkově se tak odmítá jak svazek zrozený z kalkulu, tak i osamění plynoucí z ideálů.

   Naštěstí i kdyby si žádná ze sester nenašla ženicha, pořád by jejich život oplýval bohatostí z jejich rodinné sounáležitosti, nebo aspoň z toho, jak na společné chvíle z minulosti vzpomínají. Hřejivost, která z jejich společných momentů sálá, má sice trochu nasládlou nostalgickou příchuť, ale je tak pohlcující a příjemná, že se jí nedá bránit, aniž by nevyvolávala radost ze života, z toho, co mohou přinášet malé společné chvíle spiklenectví, smíchu i škádlení. Publiku jde v tomhle film vlastně vstříc – byť rodina nežije v luxusu, nezažívá téměř žádné vážné krize a krutosti.

   Na myšlenkové bohatosti díla to neubírá, navrch je tu ještě skvělá francouzská opora v podobě malebné kamery Yoricka Le Sauxe a decentní hudby Alexandra Desplata. A snad ještě větší poklona směřuje střihači Nickovi Houyovi, protože právě plynulá, smysluplná a efektní montáž scén je základním kamenem, díky němuž všechny úvahy, kterými jsou Malé ženy prosyceny, fungují. O emotivních hereckých výkonech, kterým vévodí Saoirse Ronanová jako Jo a Timothée Chalamet jako její nápadník Laurie, ani netřeba nic moc dodávat.

(9/10)

 

Foto: Falcon

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Little Women

Režie: Greta Gerwig; Scénář: Greta Gerwig

Hrají: Saoirse Ronan, Florence Pugh, Eliza Scanlen, Meryl Streep, Emma Watson, Timothée Chalamet, Chris Cooper, Laura Dern a další

Žánr: drama, romantický; Země původu: USA; Stopáž: 135 minut

Premiéra: 30. ledna 2020

Přečteno: 163x

Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Modelář – Zelenka zkouší hranice spravedlnosti a žene k soudu hlavu USA

Aktuální, odvážný, přemýšlivý, ale ne zcela dotažený. Přízviska, kterým se nový film Petra Zelenky (a jeho přátel) nevyhne.    Pavel...

Zavřít