Prezentovat v roce 2014 moderní akční biják s Frankensteinem v současných reálích? Zní to šíleně, je to šílené a ty proinvestované peníze budou ještě někoho mrzet.
Koncept původu filmu Já,Frankenstein je obdivuhodně totožný se svým vlastním hrdinou, jehož tělo tvoří jednotlivé části z různých lidí. Samozřejmě tu je zcela původní kniha Mary Shelley z roku 1818, gotický hororový román o snaze člověk zprotivit se vůli Boha a stvořit umělý život, což se obrátí proti němu samotnému. Druhým zdrojem je Kevin Grevioux herec-lomeno-komiksový scenárista, který se v obou odvětvích marně pokouší o uznání. Vytvořil ovšem nástřel příběhu Já, Frankenstein, který prodal studiu a následně publikoval i vlastní komiks, který uvedení filmu předběhl jenom o pár měsíců. Konečně tu je producentský tým, který přivedl k životu upírsko-vlkodlačí tetralogii Underworld, která není nijak vzdálena mytologické struktuře jejich nové, zafinancované obludky.
Frankensteinovo monstrum přežilo svého tvůrce, a dokonce mu jeho jedinečný organismus dovolil přežívat stovky let. V průběhu svého nesmrtelného života se ukrýval před přisluhovači prince démonů Neberia. Jednou ho zachrání příslušníci řádu chrličů, kteří se dovedou maskovat za kamenné vodovodní odtoky na střechách kostelů a chrámů. Vzájemné soupeření udržuje v rvnováze nevědomost a bezpečí lidí. Pokud by se ale Frankenstein, kterému královna chrličů říká Adam, rozhodl podpořit Naberia, démoni by mohli zaplavit svět díky technologii oživování lidských těl bez duší.
It’s Alive?
Příběh aktuálního filmu začíná, kde kniha končí. Přesněji řečeno si neodpustí implementaci krátké montáže shrnující background o vědci Frankensteinovi, zabití jeho manželky a trudném umrznutí. Připomínání svého původu je zbytečné a řekněme si na rovinu, že také směšné, protože Já, Frankenstein je akční ptákovina, která se k ději knihy nijak zásadně neodkazuje. Frankensteinovo monstrum je dostatečně ikonická a v popkultuře zakořeněná postava, než aby bylo zapotřebí dávat ji do kontextu, který se v kinematografii zjevil už v mnoha podobách.
Pokud jsem nazval film akční ptákovinou, je to myšleno bez pejorativního významu, je to prosté konstatování skutkové podstaty, kterou film vykřikoval svými trailery dlouho před premiérou. Je třeba však rozřešit, jestli dosahuje mezi svým druhem úspěchu. Podivuhodně přichází do kin přesně deset let po Van Helsingovi, který podobně vkládal klasická monstra do akčního rambajzu s nadměrným množstvím průměrných trikových lákadel. Ale není vzdálen ani Underworldu (jaké překvapení) a třeba Kazatelovi nebo Legii.
Souboj jedniček s nulami
Já, Frankenstein se vyhýbá přeplácanosti známými charaktery, kromě sešívaného hrdiny se pracuje s mytologií vlastní výroby. Přitom zdatně vymezuje, kdo jsou démoni, co je řád chrličů, jak je lze zabít a co se s nimi stane. Všechno je poměrně jasné. Aby také ne, když žádná ze stran nemá extra zapeklité plány a honí se za Adamem tu z jedné, tu z druhé strany.
Nepřítelem filmu jdou digitální triky, které nejsou na věrohodné úrovni, a snaživě je zachraňuje temnota noci, v níž se nadpřirozené bytosti zjevují. Tma si na druhou stranu ale příliš nerozumí s kameramanem Rossem Emerym (naposledy působivě nasnímaný Wolverine), zvlášť kvůli převedení do formátu 3D. Stereoskopii přitom nelze nepochválit, protože akční scény, značně vytvářené v počítačích, disponují volným pohybem kamery, která si může dovolit rozmáchlé nájezdy kolem mnohačetných bojových střetů a grafickému ztvárnění sestupu démonů zpátky do pekel dodávají trojrozměrnosti v prostoru smysl. Škoda že nebyly peníze, čas nebo talent na lepší provedení digitálních stvůr.
Ďábelský Nighy, monstrózní Eckhart
Ani s lidskými stvůrami to není úplně jednoduché. Aaronu Eckhartovi brání, že jeho postava monstra je bez duše. Respektive usiluje o ní, aby došla docenění u nebeské brány, ale jinak si uchovává neměnný výraz v obličeji, k němuž ho možná svazuje i ta trocha make-upu. Maskérské provedení muže stvořeného z několika dílů působí příliš jednoduše. Pro upřesnění, Eckhart nevypadá jako osm lidí, ale jako jeden člověk (jako ten hollywoodský herec) se spoustou jizev po těle. Tato výtka se nedá jednoduše vznést pouze vůči tomuto filmu, tento problém lze najít u velké části frankensteinovských adaptací, ale těžko by se propagoval film, který nevzbuzuje velká očekávání, kdyby hlavní postavou byla zrůda, na níž se nedá ani dívat. Eckhartovo hledání velké role tudy nepovede, aspoň má jistotu, že je dost velký fešák, aby z něj nedělali monstrum.
S uměleckým rozhodnutím ohledně lidského vzezření monstra souvisí i snaha protlačit do děje (kvituji že nenásilně) i milostnou linii. Do role ženy v akčním filmu byla tentokrát obsazena Yvonne Strahovski, jež si udělal dobré jméno svou sexy svůdnou agentkou v seriálu o nerdovi Chuckovi, který se ocitne ve světě špiónů. Zatímco tento seriál jí pomohl vybudovat přitažlivou image, Já, Frankenstein s ní operuje jako s vědcem, což sráží míru smyslnosti o bod, a další dva se strhávají za práci kostýmního oddělení. Jako producentské pokračování série Underworld, které bytostně stojí na sexappelu Kate Beckinsale, se vzdali cíle přilákat mužské diváky i kvůli Strahovski. Zároveň si naivně myslí, že z čista jasna může mít o Frankensteinův zájem a on už si nebude muset vyrábět svoji pověstnou nevěstu.
Kupodivu se ve filmu zjevil i Bill Nighy, který stejně jako v Underworldu ztvárnil producentům padoucha. V zásadě je to nefér, protože tím postava získá charisma, i když by jí scenáristé nepředepsali originální či záludné vlastnosti. Obzvlášť když na světlé straně světa stojí Miranda „dcera Rohanu“ Otto a Jai „nepovedený synek John McClane“ Courtney. Naštěstí se s nimi Frankenstein nespolčuje a jede si po vlastní sólové dráze, čímž se zachraňuje mnohé.
Ambicemi Já, Frankenstein neoplývá, ačkoliv si troufá naznačit, že by mohly být ještě nějaké další díly. Před projekcí a vlastně až do teď se snažím zdůvodnit, proč se vůbec tvůrčí síly derou tímto směrem. Vždyť z produkčního hlediska je to hloupost, neboť sázet na známou značku Frankensteina je krátkozraké, ať už se ho budete snažit zmodernizovat sebešíleněji. Jediné štěstí je, že se události dynamicky vrší, zaměstnávají nás od analýzy postav a událostí a gradují k pěkně výbušnému finále. Zábavná, digitální akce tak vytváří aspoň nezbytný doplněk hlubokomyslného oscarového ledna.
