Krásno – nudné město, ráj smrti

29.1.2014 at 13:06  •  Posted in Recenze by

Populární člen partičky Ondřej Sokol zkouší, jaké to je být filmovým režisérem.

 

Michal přijíždí spolu s kamarádem Adamem do rodného města, aby v nemocnici navštívil vážně nemocného otce, s nimž poslední roky nemluvil. Vyčítá mu smrt maminky, kterou tehdy našli utopenou v nedaleké vodní nádrži. Její skon byl ohodnocen jako sebevražda, ale Michal dlouhodobě věří, že se tehdy stalo něco jiného. Podezření padá na jeho macechu, z níž se snaží získat přiznání, ať už by cena za to byla jakákoli.

Ve vzduchu je cítit nenormálno

Když přihlédneme k žánrovému stylu Krásna a uvědomíme si, jakým způsobem se tu míchá černý a absurdní humor s obyčejnou vážností, vypadá celovečerní debut Ondřeje Sokola jako nevlastní příbuzný snímků Davida Ondříčka po přelomu tisíciletí, tedy jako Samotáři nebo Jedna ruka netleská. Jenom se v práci s nadsázkou drží poměrně zkrátka, a tak se postavy svými profily nehlásí o slovo v blázinci, nicméně si pěstují svůj zvláštní vtip, který dost spočívá na tom, že městský klid Šumperka boří dva hyperaktivní kamarádi z Prahy, byť se v těchto místech narodili.

Možná proto ze všeho nejvíc dominují vedlejší postavičky, které disponují nepopiratelným kouzlem člověka z nudného města, čemuž se přizpůsobují svým přehnaným nebo naopak stoickým chováním. Vyniká tedy policista a někdejší kamarád Michala s Adamem v podání Ondřeje Malého a také hotelový recepční Davida Matáska. Oba dva přinášejí do struktury hlavního vyprávění své postranní ambice s nabalujícím vtipem. Malého policista se zpronevěřuje svému povolání, zatímco Matáskův hoteliér je pedantsky asertivní a pečlivě vzorný, jako by sloužil v pětihvězdičkovém hotelu v centru Prahy. Ani jeden z nich není zásadní, avšak zásadně pomáhají dramaticky nesourodému hlavnímu příběhu.

I tady stejně jako u všech jiných aspektů Krásna platí výjimky. To jsou zaměstnanci pohřebního ústavu, jejichž význam ve filmu, jejich osobnosti a jejich vztahy vyznívají jako důsledek hromadného brainstormingu, který měl v úmyslu vytvořit natolik neortodoxní figury, až vznikly nedůvěryhodné stíny šumperského krematoria. Nemluvě o tom, že je zahráli Karel Roden a Jaroslav Plesl. Jejich pitoreskní exhibice nedává prostor pochybám, že měli napomoci vzniku kultovnímu „divnému“ filmu, ale prostě nedokážou přinést tolik děsu a komedie dohromady jako Ivan Trojan hrající si na Hitlera. Angažování známých tváří je někdy dohnáno ke krajnosti, když malou a herecky nevýraznou roli má i Jan Kačer s Ninou Divíškovou. Při pátrání po schématech ve vyprávění mohou sloužit ke zdůraznění své scény, která je v průběhu připomenuta a v závěru parafrázována. Avšak účinek by zůstal stejný i při použití neherců.

krasno_ondrej_sokol_2

Detektivka s prázdnýma rukama

Souběh událostí a motivace vachrlatě vrávorají na tolik, že zdánlivý detektivní směr pátrání po tom, jak Michalova matka zemřela, je vážně pouze zdání a ani Sherlock Holmes by s podobnou premisou kriminální případ nespletl. Sokolovo Krásno zkrátka nechce být žánrově vyhrazené a volně se přelévá podle aktuální nálady jedním či dvěma směry. Tím pádem se film někdy stává i existenciální reflexí, kdy už přestává být důležité, v jakém městě jsou a o co usilují, ale o zvláštní náladu místa (kinosál, vodní nádrž) a zvláštní pocity postav.

Nesoudržnost mají na svědomí nerozvíjené motivy, které tak myšlenkově rozvolněné dílo staví do světla špatně připravené věci. Unikátní pozici v městě má třeba uzavřené kino, kde zazní domněnka, že po smrti se člověk ocitne v kinosále, kde uvidí celý svůj život, nicméně ničí smrt tento nápad nepoužije, i když by tím třeba nakrásně epilogicky prozradila, jestli na obviněních z vraždy něco bylo. Sokolovi režisérovi i Sokolovi hercovi jdou nejlépe zcela obyčejné chvíle, které se netýkají zápletky s vraždou, v nichž postavy s toporností nebo trapností vzájemně komunikují a je mezi nimi dobře navozeno napětí, skryté úmysly i zamlčená tajemství. V součtu se tak podařilo naaranžovat dost zábavných momentů.

krasno_ondrej_sokol_3

Jak zabít závěr

Nicméně všechno, co se pečlivě budovalo, co tvořilo rozmanitou fresku událostí, je na konci nelítostně rozmetáno. Bublina splaskne, jako kdyby dopisovala propisovačka a autor chtěl vyprávění bezodkladně ukončit. Krásno je uzavřeno radikálním řezem, který usiluje o šok a rozvrat diváckých očekávání. Jenomže tím pádem znamená zoufale neuspokojivé rozuzlení, které napovídá, že Krásno není konvenční film a nemáme to od něj čekat, ale to by měl říct už na svém začátku, kdy svým příjezdem naruší status quo a napodobují oblíbené příběhy s neschopnými postavami, jejichž úsilí skoční nezdarem. Nezdar Michala s Adamem by měl být úspěchem geniálního plánu autoru, zatímco Sokol tuto tezi neguje a jejich nezdar je důsledkem nezdaru tří scenáristů.

krasno_ondrej_sokol_4

(6.5/10)

Adam Fiala