Populární člen partičky Ondřej Sokol zkouší, jaké to je být filmovým režisérem.
Michal přijíždí spolu s kamarádem Adamem do rodného města, aby v nemocnici navštívil vážně nemocného otce, s nimž poslední roky nemluvil. Vyčítá mu smrt maminky, kterou tehdy našli utopenou v nedaleké vodní nádrži. Její skon byl ohodnocen jako sebevražda, ale Michal dlouhodobě věří, že se tehdy stalo něco jiného. Podezření padá na jeho macechu, z níž se snaží získat přiznání, ať už by cena za to byla jakákoli.
Ve vzduchu je cítit nenormálno
Když přihlédneme k žánrovému stylu Krásna a uvědomíme si, jakým způsobem se tu míchá černý a absurdní humor s obyčejnou vážností, vypadá celovečerní debut Ondřeje Sokola jako nevlastní příbuzný snímků Davida Ondříčka po přelomu tisíciletí, tedy jako Samotáři nebo Jedna ruka netleská. Jenom se v práci s nadsázkou drží poměrně zkrátka, a tak se postavy svými profily nehlásí o slovo v blázinci, nicméně si pěstují svůj zvláštní vtip, který dost spočívá na tom, že městský klid Šumperka boří dva hyperaktivní kamarádi z Prahy, byť se v těchto místech narodili.
Možná proto ze všeho nejvíc dominují vedlejší postavičky, které disponují nepopiratelným kouzlem člověka z nudného města, čemuž se přizpůsobují svým přehnaným nebo naopak stoickým chováním. Vyniká tedy policista a někdejší kamarád Michala s Adamem v podání Ondřeje Malého a také hotelový recepční Davida Matáska. Oba dva přinášejí do struktury hlavního vyprávění své postranní ambice s nabalujícím vtipem. Malého policista se zpronevěřuje svému povolání, zatímco Matáskův hoteliér je pedantsky asertivní a pečlivě vzorný, jako by sloužil v pětihvězdičkovém hotelu v centru Prahy. Ani jeden z nich není zásadní, avšak zásadně pomáhají dramaticky nesourodému hlavnímu příběhu.
I tady stejně jako u všech jiných aspektů Krásna platí výjimky. To jsou zaměstnanci pohřebního ústavu, jejichž význam ve filmu, jejich osobnosti a jejich vztahy vyznívají jako důsledek hromadného brainstormingu, který měl v úmyslu vytvořit natolik neortodoxní figury, až vznikly nedůvěryhodné stíny šumperského krematoria. Nemluvě o tom, že je zahráli Karel Roden a Jaroslav Plesl. Jejich pitoreskní exhibice nedává prostor pochybám, že měli napomoci vzniku kultovnímu „divnému“ filmu, ale prostě nedokážou přinést tolik děsu a komedie dohromady jako Ivan Trojan hrající si na Hitlera. Angažování známých tváří je někdy dohnáno ke krajnosti, když malou a herecky nevýraznou roli má i Jan Kačer s Ninou Divíškovou. Při pátrání po schématech ve vyprávění mohou sloužit ke zdůraznění své scény, která je v průběhu připomenuta a v závěru parafrázována. Avšak účinek by zůstal stejný i při použití neherců.
Detektivka s prázdnýma rukama
Souběh událostí a motivace vachrlatě vrávorají na tolik, že zdánlivý detektivní směr pátrání po tom, jak Michalova matka zemřela, je vážně pouze zdání a ani Sherlock Holmes by s podobnou premisou kriminální případ nespletl. Sokolovo Krásno zkrátka nechce být žánrově vyhrazené a volně se přelévá podle aktuální nálady jedním či dvěma směry. Tím pádem se film někdy stává i existenciální reflexí, kdy už přestává být důležité, v jakém městě jsou a o co usilují, ale o zvláštní náladu místa (kinosál, vodní nádrž) a zvláštní pocity postav.
Nesoudržnost mají na svědomí nerozvíjené motivy, které tak myšlenkově rozvolněné dílo staví do světla špatně připravené věci. Unikátní pozici v městě má třeba uzavřené kino, kde zazní domněnka, že po smrti se člověk ocitne v kinosále, kde uvidí celý svůj život, nicméně ničí smrt tento nápad nepoužije, i když by tím třeba nakrásně epilogicky prozradila, jestli na obviněních z vraždy něco bylo. Sokolovi režisérovi i Sokolovi hercovi jdou nejlépe zcela obyčejné chvíle, které se netýkají zápletky s vraždou, v nichž postavy s toporností nebo trapností vzájemně komunikují a je mezi nimi dobře navozeno napětí, skryté úmysly i zamlčená tajemství. V součtu se tak podařilo naaranžovat dost zábavných momentů.
Jak zabít závěr
Nicméně všechno, co se pečlivě budovalo, co tvořilo rozmanitou fresku událostí, je na konci nelítostně rozmetáno. Bublina splaskne, jako kdyby dopisovala propisovačka a autor chtěl vyprávění bezodkladně ukončit. Krásno je uzavřeno radikálním řezem, který usiluje o šok a rozvrat diváckých očekávání. Jenomže tím pádem znamená zoufale neuspokojivé rozuzlení, které napovídá, že Krásno není konvenční film a nemáme to od něj čekat, ale to by měl říct už na svém začátku, kdy svým příjezdem naruší status quo a napodobují oblíbené příběhy s neschopnými postavami, jejichž úsilí skoční nezdarem. Nezdar Michala s Adamem by měl být úspěchem geniálního plánu autoru, zatímco Sokol tuto tezi neguje a jejich nezdar je důsledkem nezdaru tří scenáristů.
