Nový snímek Kennetha Branagha je důkazem, že i mistr Shakespearovec se někdy utne.
Kenneth Branagh se po loňskému návratu ke svým divadelním kořenům opět rozhodl dobýt velké plátno akční podívanou plnou atraktivních tváří. Láska k dialogům se ostatně pozná na první pohled, přízvisko akční si tedy rovnou škrtněte. V celém filmu se vyskytnou zhruba tři podivně sestříhané scény, ve kterých se Jack Ryan s někým popere. Zbylou stopáž se mluví, mluví, a když se náhodou mlčí, za chvíli někdo něco řekne. Bohužel i přes stominutovou délku Jack Ryan obsahuje spoustu vaty, neboť se zápletkou se nikdo příliš nenamáhal.
Chris „kapitán Kirk“ Pine versus karikaturní Rus
Herecký ansámbl včetně režiséra samotného je hlavní devizou, jež drží snímek na sledovatelné úrovni. Samotný hrdina, ač v podání sympatického představitele Chrise Pinea, však chvílemi působí svou dokonalostí až otravně. Jedná se o agenta s vysokou inteligencí i bojovou výbavou, kterému schází i ta nejmenší bondovská slabost, neboť zůstává věrný své krásné přítelkyni (Keira Knightley).
K Jackově smůle se mu film s jeho vlastním jménem v názvu staví do cesty, neboť mu nedává prostor řádně využít ani jednu z jeho předností. Jak jsem již zmínila, akce se zde vyskytne minimum (a Branagh alespoň v jednom ohledu věděl, co dělá). Briskní analýza finančních vztahů sice v klíčovém momentě proběhne, ale v následném řešení operace ostatní aspekty zásadně podléhají náhodě a na další uvažování nezbývá čas. Mentorování v podání supermanovského taťky Kevina Costnera by zato menší kadence neškodila.
Kenneth Branagh působí jakožto představitel „zlého patriota z východu“ dokonale slizce, bohužel svým pojetím záporáka do filmu příliš nezapadá. Vtipný ruský přízvuk a okázalé způsoby totiž zůstávají tím jediným, co se na snímku nebere vážně. V kontextu celého filmu se tak z Viktora Čerevina stává provařená karikatura, která se vyskytovala již v tolika variacích v černobílém, že by pro každého soudného režiséra měla být automaticky passé.
Bývalý Sovětský svaz vs. USA po sto padesáté osmé
O příběhu samotném lze tvrdit totéž co o hlavním padouchovi. V době, kdy se ze studené války pomalu, ale jistě stává kapitola historických učebnic, teroristický atak Ruska na Spojené státy prostě působí poněkud ohraně. Před znovurestartovaným Ryanem leží celý svět a skutečně nevidím důvod, proč by se nemohl podívat kamkoliv jinam než právě do Moskvy. Ačkoliv oko potěší řada pěkných záběrů města a české diváky, že si východní metropoli výjimečně nezahrála Praha.
Tento fakt by nevadil jen v případě velmi originálního pojetí, ale Jack Ryan má potíže ustát sám sebe natož, aby se pokoušel o inovativní přístup. Chvíli se sice film tváří, že Čerevin snad zapříčiní světovou krizi, ale z očekávání ve výsledku nic nevzejde. Dozvíme se o plánovaném finančním i teroristickém útoku, ale i pouhá víra ve funkčnost projektu se s každou další sekundou rozplývá.
Záhada snubního prstenu
Branagh nám vlastně ani nedává důvod zajímat se o zápletku a místo toho se raději věnuje vztahu Jacka a jeho přítelkyně, do něhož vloží tolik úsilí, že se svou tajuplností vyrovná kdejakému spiknutím. Odcházela jsem zmatenější, než když svoje čachry v dramatech BBC prezentuje scenáristická variace Jane Austenové. Apeluji tedy na chápavějšího diváka, ať se mi případně nestydí napsat, neboť doteď netuším, jestli ji o tu ruku požádal či nikoliv (nebo jsme viděli mnohem sofistikovanější snímek, než si myslíme a celé to byl jen lucidní sen).
Keira Knightley působí minimálně roztomile svou starostí o údajně zahýbajícího přítele. Její následné zapojení do samotné akce možná nepůsobí příliš věrohodně. Vysvětlení, že nestihli sehnat agentku, která by sbalila Čerevina do deseti minut, ale v rámci žánru i díky hereččině půvabu víceméně obstojí.
Branaghu, drž se svého kopyta
Výsledný produkt můžeme tedy označit za koukatelné, ale velmi rozpačité špionážně-dialogové cvičení. V žádném případě nechci tvrdit, že by Kennethu Branaghovi měl být vystaven zákaz věnovat se čemukoliv jinému než shakespearovským adaptacím. Naopak divadelní pojetí Thora se ukázalo být v boomu komiksových filmů velmi osvěžujícím tahem. V napínavém thrilleru se však přemíra konverzace jeví nadbytečně obzvláště v případě, kdy se nemůže opřít o kvalitní scenáristický základ. O budování atmosféry mluvit nelze, Jack Ryan není temný, drsný, zábavný, ve výsledku je (promiňte banální, ale skutečně nejpříhodnější příměr) prostě nijaký. Pravděpodobně se nebudete zlobit za ukradených sto minut života, ale pro trvalejší dojem schází kvalitnější ingredience.
