Kočka leze dírou, pes oknem, říká se v dětské básničce. Filmové pokračování zvířecího hitu dodává, že navzdory odvěké rivalitě mohou být i přátelé.
Je otázkou, proč by kočka měla lézt dírou a pes oknem. Jaká by navíc ta díra měla být? To jsou otázky, nad kterými si malé dítě hlavičku neláme, a tak mu ani nedělá problém věřit, že zvířata umí mluvit a disponují technologií převyšující vše, co stvořil člověk. Tím bychom měli ujasněno, pro koho film je. Problematičtější je, pro koho se ho tvůrci snaží dělat. Zde bych upozornil na zajímavou skutečnost, a to že režisér Brad Payton dosud pracoval na krátkých snímcích jako je Evelyn: Nejroztomilejší mrtvá zlá holčička. Jak se člověk s černohumorným a morbidním viděním světa dostane k natáčení milého a naivního dětského blockbusteru? Svědčí to o smyslu pro humor, který si lidé ve studiích Warner Bros. pěstují.
Rozumu mají ale také dost, umějí si svou produkci pohlídat, protože Paytonovi se nic, co činí např. jeho Evelyn zajímavou, do celovečerního filmu o psech a kočkách propašovat nepodařilo. Ba co hůř – rutina a umění průměru z filmu teče víc než sliny psů I. P. Pavlova. Sám režisér a hlavně scenáristé celou dobu ukazují, že mají své filmové vzory, a snaží se dokázat, že je znají natolik dobře, aby se s nimi mohli ve své práci ohánět.
Proto příběh zabydlují odkazy na známější fláky stříbrného plátna, z nichž se stává pouhá berlička. Jim samotným totiž chybí talent nebo snaha ho ukázat, protože nepřicházejí s vlastními nápady. Citacemi Jamese Bonda, Hannibala, Terminátora nebo Supermana si sami ubližují, protože je nedokážou vhodně zasadit do vlastního příběhu a sami o sobě jim kariéru a finanční příjmy nezachrání (v zámoří je film značný propadák). I když je nutné podotknout, že hannibalovská variace sněhobílého kocoura Zvonečka, který si zapadoušil v původním filmu, je tím nejvtipnějším, čemu se zasmějete a co okouzlí.
Zvoneček sám jde ale stranou. Úderné psí jednotky si tentokrát musí poradit s jinačejším problémem. Na scéně se objevuje prohnaná Kitty, odpudivá lysá kočička, která celému psímu světu vyhrožuje, že jej sesadí z trůnu nejlepšího přítele člověka. Výměny se dočkal i hlavní psí hrdina – vlčáci jsou asi v kurzu, na rozdíl od bíglů. Každopádně musí psi zapomenout na nevraživost vůči kočkám a spolupracovat na dopadení Kitty. Zlá čičinka trpí mnoha traumaty a komplexy, ale co je nejhorší, v zlodušských praktikách se učila u mistrů béčkových produkcí a starých slátanin. Ďábelský smích a vyzrazení pekelného plánu pět minut před dvanáctou je nedílnou součástí. Do historie ale vstoupí geniálním zdůvodněním: „Mám ještě dvacet minut a potřebuju zabít čas.“
Někdy si divák nemůže být jist, do jaké míry je ždímání klišé výsledkem tvůrčí neschopnosti a lajdáctví a do jaké míry je oddaností žánru a dětskému divákovi, který se s těmito schématy někdy setkat musí. A s tím souvisí i citace filmových hitů, kterými tvůrci spíš mířili na staršího, vyspělého diváka, který jako povinný doprovod dítěte v kině má za ten předražený lístek právo na víc než spoustu reklam a návštěvu záchodu. Citace ale v tomto případě mohou mít klasický úkol iniciace prvodiváků. I já sám si vzpomínám, že o spoustě filmů jsem se dozvěděl skrz vykrádání klasických scén v dětských pořadech. Nějak se s tím mladí diváci seznámit musí. Jen se bojím, že tento úmysl vyjde vniveč bez řádného vysvětlení (a že tvůrci s tím zacházejí neopatrně a macešsky ve stylu odškrtávání položek ze seznamu – hele, to je jako terminátor, ale víc už se tomu věnovat nebudeme).
Film do kin vstupuje ve 3D a nemusím dodávat, že podobně jako u jiných (možná i o něco víc) je to naprosto zbytečná záležitost. Nemluvě o tom, že celý koncept špionských psů se super technologiemi působí v reálném světě o něco podivněji než v animované nadsázce jako starý seriál Secret Files of the Spy Dog. Ale už kvůli vězeňské scéně a Hannibalovi musím tvůrce pochválit.
