Nová předělávka Souboje Titánů má v sobě asi tolik gradace a napětí jako mandelinka bramborová, která si zrovna na listu dává odpoledních dvacet.
Režisér Louis Leterrier není nováček, má za sebou dva filmy z roku 2005 – úspěšný akční nářez Utržený ze řetězu a druhý díl Kurýrovské trilogie (jestli se o něčem takovém dá vůbec mluvit). Dále pak komiksového Neuvěřitelného Hulka (2008). Teď se jal ukázat nám novou verzi Souboje Titánů pro 21. století. Originál miluje snad každý, nejen pro jeho příběhovou naivitu a úsměvné triky. Novým Titánům podráží nohy (potažmo naprosto odřezává koule) práce nezkušených scenáristů. Nečekejte kopii Titánů z roku 1981, příběh je velmi odlišný. Navíc se tvůrci rozhodli, že si v současné době boomu 3D filmů chtějí pořádně namastit kapsu, takže to rychle v postprodukci předělali a vy si hezky připlatíte.
Prostý rybář jednou nalezne bednu s ještě živým novorozenětem Perseem (Sam Worthington), ujímá se ho a bere jako vlastního syna. O řadu let později se stane tragedie, kdy Hádes (snažící se Ralph Fiennes) potopí loď s celou rodinou, vyvázne pouze Perseus. Ten se samozřejmě, jak se patří, naštve a je pro každou špatnost. Inu, pomsta není špatná motivace. Časem zjistí, že je navíc polobůh – syn smrtelnice a nejvyššího boha na Olympu – Dia. Ale mstí se vlastně Perseus? Jsou jednání a motivy postav skutečné, nebo spíše scenáristicky nesmyslně vygenerované?
Už od počátku filmu nás provází naprostá přitroublost, co se vývoje příběhu týče (katastrofální návaznost scénáře, klišovité hlášky ad.). Perseus s rodinou zrovna náhodou pluje kolem bouřících se vojáků, kteří strhávají Diovu sochu (záběr jako kdyby z oka vypadl tomu se sochou ve Ztracených). Přežije – výjimečně ne náhodou, je to polobůh, ne žádné ořezávátko. Vojáci ho přivedou do paláce města Argos, kde ho králi a královně ukáží, že teda jako jediný přežil. Královna Kassiopeia (až neuvěřitelně extrémně prsatá Polly Walker z Říma) prohlásí, že její dcera je krásnější než Afrodita, a oheň je na střeše, respektive rozzuřený Hádes, který to využije jako záminku ke konfliktu. Hádes vypadá jako divný mix lorda Voldemorta, plesnivé mumie a bohové ví čeho ještě …
Město má dvě možnosti, buď obětuje princeznu Andromedu (naprosto nezajímává Alexa Davalos), nebo Hádes vypustí Krakena. To mu Zeus (tentokrát průměrný Liam Neeson) odsouhlasí. Olympané jsou vyobrazeni dost divně. Diovo brnění svítí jako prdelka z roští, je naleštěné jako porcelán mojí babičky – vážnost a charisma jsou ty tam. Ostatní bohové stojí okolo, mlčí a jen důstojně stojí ve svých děsně nóbl hadrech.
Perseus se vydává s družinou bojovníků na výpravu, aby zjistili, jak se dostat Krakenovi na kobylku. Skupinu vede Draco (velmi charismatický Mads Mikkelsen). Hledají tři čarodějnice-věštkyně (staré plesnivé babky), u kterých kostyméři kradli, kde mohli. Vypadají jako Anděl smrti z druhého Hellboye a ten bezoký Mrtvolník z Faunova labyrintu.
Když už se konečně blíží pořádná řežba (bitka se škorpióny), zkazí to naprosto šíleně nepřehledná střihová skladba a cukající se kamera. Až po několika minutách jsem například zjistila, že škorpión není jeden. Boje působí dost nevěrohodně, družina dostává zabrat, vojáci se poroučí k zemi jako loňské švestky, a přesto na konci vstanou a nic jim není. Neskutečně zábavná je následující scéna, kdy jsou všichni zachráněni písečnými kreaturami se svůdnými modrými očky, které se nápadně podobají pouštním lidem z Hvězdných válek. Škorpióny uklidní, zaženou a pak se ukáže, že na nich dokonce rádi frčí pouští. Na jejich hřbetech jsou jakési ´minidomečky´, které se velmi podobají těm ze zad olifantů z Pána prstenů. Zkrátka každou chvíli vám něco připadá povědomé, známé. A to ani nemluvím o harpyjích, které útočí na Argos, podobnost hlavně v pohybu a ve způsobu snímání s okřídlenými nazghûli nezapřete.
Místy jsem se už tak nudila, že jsem se se spolusedícím zabývala otázkou, jestli má Worthington pod krátkým oděvem nějaké spoďáry, nebo jestli chodí všichni správní tvrďáci naostro (pozorné oko se odpovědi dočká). Herec sám v podstatě nemá co nabídnout, povětšinu filmu se tváří zasmušile, snaží se skrýt svůj silný australský akcent a statečně pronáší hlášky, které jsou i tak často trapné a křečovité. K výpravě se ještě připojí jakási ženština Íó, která Persea celý život pozoruje. Ta mu dává chytré rady a v šedém kožíšku mu kráčí hrdě po boku.
Jediný, kdo se povedl nejlépe byl převozník Cháron. Pak už je to jen horší. Když družina konečně narazí na Medusu, je to k popukání. Bájná Medusa vypadá, jako kdybych ji vytvořila v Malování a pak s vypětím všech sil udělala její trojrozměrnou podobu v tom nejhorším programu. Tady se triky fatálně nepovedly – a to je za ně zodpovědný člověk, co dělal na perfektním Temném rytíři. To platí de facto i o celém 3D efektu. Pokud spolu hovoří dvě postavy, tak ve 3D je ta, která je blíže k divákovi. Efekt selhává ve své samé podstatě, nepomáhá dostat se více do děje, nemáte pocit, že jste „při tom“. Hudbu má na svědomí osvědčený seriálový skladatel Ramin Djawadi, příliš se ovšem nevytáhl. Zvuk byl ovšem nastaven tak nahlas, že to znělo zkrátka dobře.
Finální souboj (obětování princezny připomene scénu z King Konga) s Krakenem, který vypadá, že má vystouplou leda tak půlku jednoho chapadla, je bez šťávy. Putování družiny je rozhárané, věci se dějí bez jakékoliv vnitřní logiky. Náhodné potkávání a nalézání nepřátel, přátel, bohů a věcí působí jako divné záminky pro akci a posun v ději. Worthington si od Avatara trochu polepšil, ptáka má taky, ale ani ho nemusel ochočovat. Jestli zachrání Andromedu, je mu vlastně fuk, protože k ní nemá na rozdíl od originálu žádné citové vazby. Konec je trapný jak Paroubkovy předvolební billboardy a nasládlý jak cukr s medem. Celkově je to na slabých 60%, ale čím více času od projekce uběhlo, tím více to klesá. Zážitek vyprchá asi tak rychle, jako když vedle vás někdo v metru „vypustí krakena“…