Čerstvý držitel několika Oscarů, včetně kategorie nejlepší film, se jako poslední z oscarového pelotonu (nedistribuovaný snímek Winter’s Bone nepočítám) dokoktal i do českých kin. Ukáže nám jednoho z anglických panovníků nejen velmi zblízka, ale také jako obyčejného člověka, což si s monarchií zrovna nespojujeme.
Těch, kteří by z hodin dějepisu znali jméno Jiřího VI., je asi tolik, co znají jméno jeho staršího bratra, krátkodobého krále, který abdikoval, jen co nastoupil. Jenomže na rozdíl od něj Jiří VI., kterému se ve filmu pomalu neřekne jinak než Bertie, vedl Anglii v těžké době druhé světové války. Skutečného vítězství a známosti dosáhl Winston Churchill, který se Královou řečí míhá v několika scénách v potměšile zdařilé kreaci Timothyho Spalla (už podruhé, viz. Jackboots on Whitehall). Angličané se možná liší a toto je ostatně anglický film, anglického režiséra s anglickými herci a Australanem. Přesto je zajímavé, že osud země spojuje právě s králem, přestože si sám posteskne, že jako král nemá žádné pravomoci. Přesto snímek implikuje, že Anglie mohla Hitlera porazit jenom tehdy, pokud král dokázal porazit svou koktavost. Přitom se zdá, že nikoho kromě krále a jeho dvorního jazykáře netrápí fakt, že jak se čas nachyluje, má přednést kardinální řeč koktavý král. Nezkouší něco podniknout, zapojit techniku a uvážit, jestli nevysílat ze záznamu.
Ačkoli se to dít mohlo, film se tím každopádně v nejmenším nezaobírá, jeho lačné oko se s dotěrností zajímá pouze o královský pár, respektive nového následníka trůnu a australského specialistu na jazykové vady. Ohlodáme-li tuto královskou šunku až na kost a dostaneme ke dřeni, zjistíme, že Králova řeč vypráví nanejvýš patetický příběh o tom, jak se naprostý outsider a ňouma vypracoval a všem to natřel. Elegantněji řečeno a sofistikovaněji odvyprávěno, jak se bratr následníka trůnu, který nikdy neměl respekt ani otce ani nastávajícího krále a který od raných monarchistických let trpí koktavostí, si nakonec posadil korunu na svou urozenou hlavu a ovládl svůj hlas, kterým povzbudil svůj lid. K dobru mu budiž, že králem se stane z čisté náhody a bratrovy zaslepenosti. Prim tedy hraje boj s vlastní nedokonalostí. Rétorické schopnosti jsou v případě panovníků stejně tak smrtelně důležité jako u sportovců fyzička, u vědců mozek a u nás pisálků jazyková kreativita.
Čtěte recenzi filmu o jiném panovníkovi – Královna Alžběta: Zlatý věk
Dílo s oscarovým pozlátkem, které by vypovídalo o problémech, strastech a úzkostech spojených s koktáním, by se klidně mohlo odehrávat v jakémkoli prostředí, protože za správného použití materiálu by bylo dosaženo stejného úspěchu. Na Králově řeči je ale právě zajímavé a svým způsobem vypočítavé, že příběh vypovídá o jednom z nejslavnějších koktalů, a to přímo z monarchie, uzavřeného světa, který se dlouhá staletí vyděloval svým původem a postavením obyčejným smrtelníkům. Nejenže je idea takového zřízení v dnešní době demokracie, globální vesnice a rovnosti značně zastaralá, ale přeměňuje se. Královské rodiny sice stále požívají význačných privilegií, ale čím dál víc ztrácejí svůj punc nedotknutelných a všemocných. V tomhle ohledu je Králova řeč pěkným společenským můstkem, v němž se stírají rozdíly mezi člověkem z lidu a člověkem z královské rodiny.
Tento smysl vyrůstá nejen z vyprávěcí struktury, která zahrnuje velmi intimní momenty, v nichž se po celý čas brilantně zdrženlivý Colin Firth jako král zpovídá z vlastního dětství a útrap v rodině s modrou krví, o čemž se na veřejnosti nemluví nebo to bývá veřejným tajemstvím. Podstatný díl účinku má i obrazová složka, v níž, abych citoval svou kolegyni Mary, „kameraman používá oblíbené Kubrickovy 18mm čočky – a to v je v kombinaci s detaily a polocelky znát. Nehledě na rybí oko (jízda výtahem), které přímo vyvolává voyeurský pocit šmírování jako skrz domovní kukátko. Postavy výrazně vystupují z pozadí, aniž by však ono samo bylo rozmazané, úhel pohledu je širší, což umožňuje vidět mnohem víc z dané scény. Kamera tak vytváří určitý pocit intimity, jsme blíže dění, jednání postav – mnohem více než by se u královské rodiny slušelo.“
Po hudební stránce se Alexandre Desplat mohl zase vyřádit, protože jeho styl akurátně doplňuje komornost snímku, který se často sestává pouze z oprýskané místnosti a dvou směšně si hrajících mužů. Nakonec ale pochopil, jak mizivý je jeho talent, a tak vrchol Královy řeči podtrhuje klasický kus od Beethovena, konkrétně sedmá symfonie, která naplňuje králova slova i samotný čin potlačení koktavosti osudovostí a hutnou atmosférou neopakovatelného okamžiku, který ovlivní všechny generace Britů v následujících pěti válečných letech. Dnešní Briti mohou být pak na pár dalších let pyšní, že svým malým snímkem dobyli opět Ameriku. Pak se totiž na Královu řeč zapomene a stane se pouze součástí podstatných historizujících snímků.
