Pokračuje příběh, který nakousla Divergence a který se formálně nijak zvlášť neliší od svého předchůdce. Ovšem ani od jiných filmů z kategorie Young Adult, které se poslední roky snaží zadaptováním celých regálů knihoven ovládnout filmová plátna. Dívka, která je stejně tak silná jako citlivá, je prostě v kurzu.
Roberta Schwentkeho ulovili podobně jako Francise Lawrence, aby populárnímu dívčímu čtení dodal punc akční podívané pro mladá děvčata, nad kterým neohrnou nos ani jejich chlapecké doprovody, neboť se dočkají spektáklu dostatečně velkolepého a akčního, zatímco se bude podrobně rozebírat emocionální rozpoložení hlavních hrdinek, na které se navíc špatně nekouká. Zatímco tvůrce filmů jako Já, legenda (2007) nebo Constantine (2005) byl povolán k dokončení kasovně megavýdělečné filmové série Hunger Games (2013–15), Robert Schwentke dostal na starost sice méně úspěšnější, ale pořád dost úspěšnou sérii na to, aby se dočkala dalších dílů.
Lawrence jsem ve spojitosti se Schwentkem nezmínil náhodou. Oba mají komplikovanou tvůrčí pověst, ale patří mezi tvůrce se středně velkou zářivostí hvězdy. Umí žánrově bavit a zároveň předvedli, že jim nejsou cizí ani melodramatická romantická gesta. Schwentke tak dělal třeba akční komedii RED (2010) nebo komiksovou adaptaci R.I.P.D. (2013), také ale natočil milostnou sci-fi Zakletý v čase (2009). Dovednost točit akčně a zároveň si všímat i pocitů a emocí postavy, ho tak možná dovedla k režírování Rezistence (a minimálně následující půlky závěru trilogie, který producenti rozdělili vedví, typicky).
Od her k válce, od totality ke vzpouře
Bezchybné vedení je přitom pro film zásadní a umožňuje mu navzdory dvouhodinové délce i neoddiskutovatelně přeplácané zápletce bavit a uspokojit touhu dostat za cenu lístku dostatek zábavy pro mladé. Připomeňme, že špatná nebyla ani Divergence, která se víc mohla spolehnout na zavedený příběhový mustr – seznamování se svébytným futuristickým světem rozděleným atributy do frakcí/skupin/kolejí a zjišťování, že je něco shnilé ve světě idealizovaném, přičemž hlavní hrdin(k)a nalezne takovou sílu individualismu, že se pokornému konformismu postaví a zničí kontroverzní systém.
Divergence dotáhla proces skoro do konce. Ne však úplně a na tom může Rezistence stavět své scenáristické základy, byť to může působit jenom jako natahování nevyhnutelného. Z „her“ Divergence se ale rychle přesouvá do „války“ Rezistence. Největší potíž však spočívá v tom, že universum velmi ledabyle využívá rozdělení obyvatelstva do frakcí, kvůli kterému zůstává praktická politika vedení a správy věcí nejasná. Chápu, že něco takového může být bezpředmětné pro cílové publikum, které vyjmenuje sotva tři české ministry v současné vládě, na druhou stranu se tak ale hrdinové ocitají v nepříjemném vakuu, v němž se může stát cokoli a také nic.
Absence politiky v otázkách lásky
Lze nicméně prozradit, že dcera z rodiny Odevzdaných, která vstoupila k Neohroženým, aby nakonec bojovala se Sečtělými, se nyní podívá i k frakcím Mírumilovných a Upřímných nebo Odpadlíkům. Ale čím víc se s nimi seznamujeme, tím méně rozumíme tomu, jak vůbec může společenství fungovat, když si udržuje relativní vzájemnou izolaci, takže není jasné, jak jejich specializace mohou prospět celku. Úplně první nejasnost však spočívá v tom, jak je možné, že po událostech Divergence se můžou Tris, Čtyřka a další schovávat u Mírumilovných, aniž by tam okamžitě stejně jako u ostatních neproběhly razie a kontroly. Vyplývá to ale z problematického nastavení systému včetně toho, že jim podstata Mírumilovných ani Upřímných nijak nepomáhá v tom pomoci obyvatelstvu prozřít a postavit se proti Jeanine, která usiluje o zneužití mocenského postavení. To už se spíš vyprávění ukájí nad záhadnými zradami, při nichž postavy zásadně mění strany konfliktu, a tak nějak nám to zapomenou zdůvodnit způsobem, který by takovému tahu dal váhu a smysl.
Za to je dost času na to, abychom s Tris prožili její trápení a traumata, která ji provází, ať už prchá před nepřáteli, mlátí se s nimi hlava nehlava ve vlaku, nebo zápasí v propracovaných počítačových simulacích. Shailene Woodley byla tehdy zvolena dobře pro ústřední postavu Tris, protože jako mladá a talentovaná herečka si prošla i dramatičtějšími zkušenosti, a do filmu tak umí vnést víc než jen povrchní vykreslení postavy, kterou místo slov v knize musí definovat jemná emocionální mimika. Dokáže se do vyjádření emocionální úzkosti položit a prospěšnost volby je nejpatrnější ve vypjatém okamžiku soudu po přijetí séra pravdy (ehm, ano, sérum pravdy). Zdaleka nemá šanci se Woodley vyrovnat ani jedna z velkých oscarových hereček, kterými jsou Naomi Watts a Kate Winslet. Čistě proto, že nemají nejmenší příležitost něco předvést. Tuplem to platí pro vůdkyni odpadlíků v podání Naomi Watts, které je zcela upozaděná do několika bezkrevných rodinných chvil u večeře, ale i Kate Winslet se v roli hlavouna padouchů spokojí s přísně zamračeným výrazem.
Nulové výsledky pak prezentuje i mužské osazenstvo, které jen asistuje vysloveně ženské hře. Theo James, Ansel Elgort i Jai Courtney prostě občas bojují, ale že by byli potřeba k záchraně bezbranných panen, to je úplně jiná pohádka daleko za dnešním moderním světem. Dokonce ani Miles Teller, od nějž by leckdo po vypoceném oscarovém výkonu ve Whiplashi čekal velké věci, se spíš vrátil do fáze s pracovním názvem „moje první role“.
Místo dalších obětí vlastní sebeobětování
Poněkud přehnaně se všechno koncentruje k hlavní postavě, byť stojí v epicentru fikčního univerza, které by stálo za to pochopit a ohmatat. Díky Schwentkemu je vše dostatečně akční a atraktivní, abychom nápady v zápletce přijímali, jak jdou bez závažnějšího hlavobolu. Sem tam vytrysknou silné emoce, které se točí kolem úslužného motivu traumatu z viny ze smrti blízkých. Téma se rozvíjí jako hlavní myšlenková linka, které se veskrze vše podvoluje – vztahy s ostatními, motivace i akční scény umožněné simulacemi ve finále. Nedá se nicméně zastřít, že trápení kvůli bolesti, kterou hrdinové kolem sebe působí, představuje jejich tradiční slabinu, a to nemusíme chodit ani moc daleko a vzpomenout na Hunger Games.
Co vlastně žene děj kupředu, když už měli svobodu na dosah na konci Divergence? Je to tajemná krabička se symboly všech pěti frakcí, která v sobě ukrývá poselství, k němuž se člověk dostane jen skrz divergentní osobu, a to ještě výjimečnou, aby zvládla zkoušku za každou frakci. S tímhle předmětem můžeme mít dvojí problém. Jednak v závěru neposlouží jako objevné sdělení. Otevírá sice dveře ke třetímu dílu, ale z pragmatického hlediska neskrývá žádné velké překvapení, za nějž by všechna ta bolest stála. Za druhé představuje chybu v úsudku od samého začátku. Padouch totiž touží otevřít schránku, aby mu poselství posvětilo jeho boj s divergenty, ale ani na chvíli ho nenapadne, že když schránku otevře jenom divergentní, tak je něčím zvláštní a zpráva bude příznivější pro něj. Filmy s diktátorským režimem nám sice mají většinou otevřít oči, ale bylo by dobré, kdyby se přitom obešly bez vlastní zaslepenosti. Potom, co schránka přinesla nevýraznou zprávu, se musíme obávat toho, co by mohli obyvatelé města najít za hradbami, které mají chránit jejich malé království totality před okolím. Tipuji, že převratný nápad tam také nebude.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Robert Schwentke, Scénář: Brian Duffield, Akiva Goldsman
Hrají: Shailene Woodley, Theo James, Kate Winslet, Naomi Watts, Ansel Elgort, Jai Courtney, Miles Teller, Zoë Kravitz, Maggie Q, Ray Stevenson, Octavia Spencer
Žánr: akční/dobrodružný/sci-fi, Země původu: USA, Stopáž: 119 minut
Premiéra: 19. březen 2015
