Nespoutaný Django – Tarantinův zásah do černého

0
17.1.2013 at 18:51  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Režisér Quentin Tarantino odhodil okovy konvencí a nabízí western, který má švih, vtip a také hektolitry krve.

 
Vítáme u nás hostujícího redaktora Marka Slováka, který se ve své kritice vymezil vůči některým výtkám jiných recenzentů. Proč si Django zaslouží vaši pozornost a sto procent?

   „Tohle je můj svět. V něm se musíš ušpinit, což dělám. Špiním se,“ říká osvobozený otrok Django svému společníkovi Schultzovi, když jsou na cestě za záchranou Djangovy manželky Broomhildy, jež je ve vlastnictví slizkého otrokáře Calvina Candieho. Dr. King Schultz, bývalý zubař a nynější lovec lidí, svá dřívější slova rozpozná a zareaguje: „Přizpůsobuješ si to, ale význam zůstává.“ Quentin Tarantino ve svém osmém celovečerním filmu, jehož název odkazuje na kultovní postavu westernového hrdiny Djanga a na obskurnost Hercules Unchained (1959), má úplně stejný přístup.

 nespoutany_django_2

Legendární Django znovu ožívá

  Nespoutaný Django je sice zasazen do roku 1858, tj. krátce před vypuknutí války Jihu proti Severu, ale s dějinami zachází podobně hravě jako Hanebný pancharti (2009) s reáliemi druhé světové války. V obou případech okázale porušuje nám z učebnic známé normy a řídí se vlastními, jež vychází z konvencí jiných uměleckých děl (filmu, literatury, hudby, komiksů).

   Druhá část volné trilogie je opět lekcí z alternativní historie a představuje odklon ve filmografii téměř padesátiletého tvůrce. Postavy totiž nejsou součástí popkulturního světa, o kterém by se bavily, používaly tamní díla k definici sama sebe či by jimi přepisovaly známá fakta. Naopak se divákovi známý svět fikce (mýtů, legend, kulturních produktů) využívá pro vyjádření se k době nejenom minulé.

  Tomuto principu je přizpůsobena titulní postava Djanga, jež je konstruována jako prázdná nádoba, která může být dle potřeby naplňována. Sehrává různé role (otrok, sluha, lovec lidí, znalec mandingo zápasů) a jsou mu připsány odlišné identity (Freeman, D´Artagnan, Nejrychlejší střelec Jihu, Velký potížista). Sledujeme zrod žánrové ikony, čemuž odpovídá i způsob snímání – od odrazu v zrcadle přes charakteristický příjezd na koni po stín siluety. Vše je přitom zarámované nibelungovským mýtem o valkýře Brünnhildě, do kterého jsou vmíchány prvky z dalších pověstí, bájí a nauk (křesťanské zmrtvýchvstání, povstání z popela po vzoru ptáka Fénixe).

   Jackie ve filmu Jackie Brownová (1997), Nevěsta v diptychu Kill Bill (2003, 2004), druhá parta kamarádek v Grindhouse: Auto zabiják a naposledy Shoshanna jsou velmi silné ženské postavy. Django se proti nim může jevit jako nevýrazný – jako kdyby neprocházel skoro žádným vývojem. Je ale třeba mít na paměti, že stejně jako se Hanebný pancharti nezaměřovali pouze na jednotku vojáků a pozornost tříštili mezi ni a židovskou dívku Shoshannu, Nespoutaný Django není o muži, jehož jméno s neznělým D je uvedeno v názvu. Ve vyprávění jsou po vzoru parťáckých podívaných dva protagonisté: Django (v přesvědčivém podáním Jamieho Foxxe) a Schultz (Christoph Waltz ztvárňuje typ podobný Hansi Landovi, ale hraje ho ve zcela odlišné poloze), kteří se pod vlivem toho druhého mění.

 nespoutany_django_3

100 mega, 1 nigga

  Říkáte si, že na Tarantina je taková výstavba příliš tradiční. Vždyť v Gaunerech se pracuje s flashbackovou strukturou, v Jackie Brownové nahlížíme na klíčovou událost z různých perspektiv, Auto zabiják (2007) velmi konceptuálně půlilo snímek zaměněním jedné party za druhou. Obě části Kill Bill jsou děleny do kapitol s proházenou časovou posloupností a Hanebný pancharti se sestávali z izolovaných jednotek (Pancharti, Shoshanna), které se v závěru velmi efektivně protnuly.

   Vedle toho se Nespoutaný Django se svým příčinně-souvislým a v podstatě lineárním zprostředkováním příběhu může jevit fádně, bez jakéhokoliv experimentování s možnostmi média. Přestože jde o nejdražší Tarantinův počin (s rozpočtem sto milionů dolarů), rozhodně se s tím nepojí snaha o větší přístupnost pro co nejširší diváckou obec. Skoro půlhodinu před koncem totiž dojde ke zvratu, následkem kterého se celé „parťácké“ vyprávění radikálně změní.

 nespoutany_django_4

Nevyrovnaný konec, nebo promyšlená režisérská vize?

  Pro někoho kontroverzní rozhodnutí, kvůli kterému někteří recenzenti vytýkají poslední části její zbytečnost, se ale ve zpětném pohledu ukáže jako velmi důmyslné završení vývoje jedné z postav. Stěžovat si na „přilepenost“ konce není na místě i z toho důvodu, že i přes provázanost scén jde stále o epizodické vyprávění s jasně stanovenými cíli. U nich je však vždy ponecháno něco neuzavřeného, k čemu je třeba se vrátit.

   Další stížnost, která se často objevuje, je nevyrovnanost. Nespoutaný Django je skutečně nevyrovnaný snímek, ovšem záměrně. Stejně jako Auto zabiják se láme do dvou polovin, které jsou od sebe odlišené nejenom představením nového souboru postav i motivů, ale také zúžením herního pole z rozlehlých jižních planin na dům u plantáže Candyland.

 nespoutany_django_5

  Pokud by někomu radikální odklon od stanovených pravidel necelou půl hodinu před koncem a rozetnutí ve dví nestačilo, je zde ještě přeuspořádání strategie vyprávění, jež souvisí s volbou obě poloviny odlišit. Zatímco první se uchyluje ke flashbackům (vzpomínkám), z nichž uzavírá prvky na malé ploše, druhá zužitkovává flashforwardy (odskoky do budoucího dění), které jsou zúročeny až po delší době.

   A do toho všeho se ještě neobvykle pracuje s diváckým očekáváním. Nejsme napínáni téměř k nevydržení, jako tomu bylo v Hanebných panchartech, ale naopak se naše pozornost odvádí a požadovaná žánrová potěcha se oddaluje – a když na to přijde, stojí to za čekání.

 nespoutany_django_6

Tarantino vzdává hold spaghetti westernům

  I přes odpoutání se od vypravěčských „pravidel“ snímek drží pohromadě, a to díky použitým stylistickým prvkům, které nejsou tak nesourodé, jak by se mohlo zdát. Konkrétní postupy jako jsou třeba volba úhlu kamery, nasvícení nebo „neohrabané“ zoomování a rychlé oddálení čerpají ze spaghetti westernů a různých typů exploatací.

   Nedochází ale k nesouladu, protože se žánrová díla národních kinematografií vzájemně ovlivňovala, a tak je každý exces či žánrově ikonický výjev motivován – vzpomínkou, něčím pohledem apod.

 nespoutany_django_7

  Soundtrack je sice eklektický (míchá písně žánrově odlišných autorů), ale funkce jednotlivých skladeb je zjevná. Nejčastěji vyjadřují Djangovy myšlenky, jako když si může vybrat vlastní oblečení a je mu přisouzeno jméno, k čemuž zní I Got a Name. Nebo když jede se vším a se všemi zúčtovat a k tomu zní píseň s textem o pomstě – Who Did That to You?, případně ironické Too Old to Die Young.

   Vedle těchto anachronismů se vyjímá hip hop, který ve velké míře napomáhá ustanovit černošský western jako svébytný žánr – „blackstern“, protože se vyhýbá tomu, v čem předchůdci selhávali. The Legend of Nigger Charley (1972) a The Soul of Nigger Charley (1973), osobní projekty herce Freda Williamsona, do westernu zasazovaly Afroameričana, aniž by reflektovaly nepatřičnost, která se s tímto pojí. Tarantino ze zmíněné „nepatřičnosti“ právě těží většinu humorných situací parodujících klasické hollywoodské počiny od Portera ke Griffithovi. Zároveň komentuje proměnu, jíž si Django prochází, čímž se postava i v našich očích stává svébytným černošským psancem, který vědomě navazuje na mýtus vytvořený kolem jména Django.

 nespoutany_django_8

Spiku Lee vstup zakázán

  Nespoutaný Django je, jak by hezky česky řekl Němec Schultz bratrům Speckovým, „empowering“. Vedle posílení povědomí o etnické identitě, což může zabrat především u politicky nekorektních Afroameričanů (s výjimkou pokrytce Spika Leeho), jde o překvapivě velmi kritický film vůči Spojeným státům americkým. Ty jsou vykresleny jako místo, kde jsou lidé zbavováni své identity, nuceni hrát šarády; místo, kde je třeba se ušpinit, protože jsou založeny na principu směny života za peníze.

 nespoutany_django_9

   Leitmotiv krví potřísněné bílé plochy není jen odkazem k italskému režisérovi Sergiu Corbuccimu, ale koresponduje s výše nastíněným významem. Je paradoxní, že se kritika snáší především na údajnou amorálnost díla, které ale například zvukovými efekty odlišuje násilí nadsazené, kterému jsou vystaveni tyrani, a realistické, které je pácháno na utlačovaných. A jedná se také o dílo, kde i ústřední postava, pokud se provinila, nezůstane bez potrestání. Pravda, Tarantino si Forda, Leoneho, Corbucciho či Peckinpaha, z nichž vychází nejvíc, přizpůsobuje, ale význam… ten zůstává.

(10/10)

Přečteno: 2932x

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..