Český snímek kráčející ve šlépějích severského sdružení Dogma 95, připomínající tedy kvazidokument, staví komiku situace na lidských neschopnostech a slabostech a odhaluje omyly, které se snadno vymstí.
Občanské sdružení s ručením agresivním. I tak by se dal film přejmenovat poté, co se divák seznámí se základním nástřelem děje a zjistí, jak se věci vyvinou. Režisér Petr Marek se k tématu, které si zvolil, snaží přistupovat s technickou laciností, aby vynikl scénář, což se mu daří. Film svým kolektivním hereckým přístupem na malé ploše připomene psychologicky naturalistické Pravidla lží Roberta Sedláčka, kterého mj. zmiňuje v závěrečných titulcích spolu s Dogmatem 95 a dalšími, kteří ho inspirovali a vedli jeho filmařské cítění. Podstatné je, že obsah má co říct, i když jenom na omezené ploše výstředních postav a ne průřezu českou mentalitou a občanskými sdruženími. Svou výbušnou povahou je nejpikantnějším tématem filmu pedofilie, ale jako všechno ostatní, angažovanosti se nedostává. Zbývá humor. Vybroušenost komiky vyplývá ze situačních omylů, do kterých je někdy přirozenou a někdy chybnou cestou režisér vede.
Film není dokonalý ani zdaleka. Zatímco můžeme obdivovat umírněné výkony a pozvolna vykreslenou atmosféru s napjatými vztahy, vrtá nám hlavou, jak se některé situace semlely. Například ústřední záměna dvou lidí, kteří mají ohrožovat partnerský vztah lídra skupiny a jeho ženy, je dost podivně pojatý a není jasné, jak k pochybení došlo, když se dalo lehko vyřešit. Bohužel s tím souvisí i typologický výběr postav, respektive charaktery, které jsou pro kameru atraktivní. Celá sešlost tak vyznívá jako schůzka asociálních bláznů, kteří nejsou schopni jednoduché komunikace, ale mají velký cíl. Komunikace ztroskotává až tristně, že se to navzdory celkové snaze o autenticitu zdá až nerealistické. Ve výsledku to snadno zkazí zážitek a zneváží celé pachtění.
S technickými parametry je to také krapet složitější. Distribuce probíhá jenom přes DVD kopie, takže nelze očekávat vybroušený Full-HD obraz. Navzdory záměrně laciné formě, formálně dobře natočené. Práce s úhly i záběrováním je v podstatě dobrá, včetně střihu apod. Snadno se ale každý zalekne, když na něj bafne zastaralý formát obrazu 4:3, přesto dokážou s jeho limity pracovat a kvalita obrazu není tím, co by působilo potíže.
Pokouší se o hlubinnou sondu mezi skupinu lidí, která se čím dál víc projektuje do humorně neschopné družiny těch nejméně oprávněných bytostí na světě. Mezi herci tedy rozumně vybíral ze škály málo známých, neznámých a divadelních herců. Johana Švarcová už ztvárnila vedlejší roli Sedláčkovi v Největším z Čechů, tady má možnost dovést svou asertivitu dál a být neviditelnou hlavní herečkou. Pro mnohé se Nic proti ničemu stalo prvním seznámením s filmovým způsobem natáčení, a to se mohlo dost projevit na experimentálním a nejasném způsobu natáčení. Balanc mezi tím být přirozený a křečovitý, je totiž důležitý, neboť působivé výkony založené na niterném vtělení do zvláštních postav na cizím místě s cizími lidmi vyžadují čas a přípravu. Navíc realistický film nesnese to samé, co divadlo nebo nadsázka tradičního filmu. Radek Rubáš, Marian Moštík či Kamila Davidová a další však trpí tím, že jako komedie komunikačních nedorozumění nenabízí film postavy, které by se daly snadno zvládnout. Někdy jako by ani nevěděli, jestli mohou jít víc na dřeň emocí, aby film hned nevyšuměl. S režisérem si teoreticky mohli sednout, někteří totiž už pracovali na jeho filmu Nebýt dnešní a Láska shora. Snad nevázla komunikace.
Co však definitivně sráží relativně kladný postoj, který by mohl zamířit i k vyššímu ohodnocení, je závěr, který se zmůže jen na lehkou alegorii a až na jednu postavu nechá hlavní témata neuzavřená. Jako by si to žádalo další díl, nebo remake, který půjde do hloubky a šířky, které si materiál zaslouží.
