Říká se, že čím je člověk starší, tím čas letí rychleji. Při sledování filmu Jeden den vzniká podobný pocit. Protagonistům totiž tvůrce knihy a námětu David Nicholls věnuje vždy jeden den v roce, než poskočí dál. Mezi tím se stejně nestane nic důležitého, co by postavy neřekly.
V kalendáři si zakroužkujte datum 15. července (škoda, že tehdy nebyla ani americká premiéra). Právě tento den je pro Emmu a Dextera stěžejní. V roce 1988 dokončili vysokou školu a oslavovali se svými přáteli vstup do pracovního života. Strávili spolu zvláštní noc a vytvořilo se mezi nimi silné pouto. Zároveň se jejich příběhy naplno nepropojily, každý zůstávala ve svém, ale byli v kontaktu. Ona doufala psát, ale skončila v mexické restauraci. On věřil ve slávu a šel po ní, i kdyby se musel zesměšňovat v televizi v hloupých pořadech. Každý si někoho našel, ale nikdy nebyli se svým osudem zcela šťastni.
Romantický příběhů na milion způsobů tu už bylo, že bychom jejich počítáním strávili pěknou řádku dní. Proč věnovat pozornost Jednomu dni? Těžko říct, alespoň se svým konceptem snaží vnést trochu čerstvého větru do zatuchlých kinosálů. Přestože staré analogové promítačky už v mnoha případech nahradily moderní digitální projektory, čím dál víc má divák pocit, že filmy samotné už mu nic nového a moderního nabídnout nemohou. Ještě že se častěji objevují obnovené premiéry starých filmů, jejichž kvality nestárnou a vyčištěný obraz je krásnou podívanou. V září okupoval menší kina Scorseseho nesmlouvavý Taxikář, ve větších multiplexech pak bojoval o své místo na zvířecím trůnu trojrozměrný Lví král. Jeden den se může pochlubit pěknými kamerovými obrazy, který jsou dostatečně intimní, a svým konceptem nabourává tradiční schéma trojí jednoty. Časově totiž nesledujeme krátké údobí, v němž se zrodil románek, prošel si krizí, aby z ní nakonec vyšel posílen do šťastného konce. Připravte se na čtvrtstoletí dlouhý příběh.
Čistě z podstaty logiky tu něco hapruje už v úvodu. Z původních příběhových nástřelů jsem očekával, že postavy se vždy setkají jeden den v roce, ale naopak jsme my, diváci, tím nevítaným hostem, který se jednou za rok staví, aby se podíval, co je nového a jak postavy mají. Nejeden z nás má také známé, se kterými se také vídá jen zřídka. S příchodem Facebooku se tyhle povrchní přátelské známosti pozměnily a zrychlily. Sice dotyčné nevidíme, co je rok dlouhý, ale díky jejich neutuchající internetové akci víme, co se u nich děje.
Film Jeden den vychází z pokřiveného fabulačního předpokladu, že vždy 15. července se v životě postav stane něco významného, což naplňuje z půlky. V řadě let se skutečně stanou významné věci, včetně prvního seznámení a závěrečného rozuzlení, na druhé straně se snaží sofistikovaně zaobalit tento mylný předpoklad významného dne, a tak některé roky získají jenom několika minutový pohled, protože se jednoduše za těch 24 hodin nic nestalo. Představte si ale tu diváckou hrůzu, kdyby čistě náhodou sledoval film 14. červenec, to by byla nuda.
Nicméně filmu se daří předat divákovi základní informace, kdo teď s kým chodí, žije, jak jsou na tom rodiče, jaké jsou city mezi ústřední dvojicí a kam se posunul kariérní život. Do hloubky jít nemůže, s třeštíkovskou časosběrností jenom líčí základní osobní změny, ale samotný vývoj postav trpí žaludeční nevolností kvůli velkým skokům. Vedle romantiky s nádechem tragické neschopnosti dát sledovaný pár dohromady se žánrově snímek jinak nevyhraňuje. Moc místa na komedii není, v konečném důsledku spíš sentiment, ať už se jedná o promarněných dvacet let, nebo skutečnost, že šťastné chvíle mohli prožívat jenom krátce. Jak se film blíží časovou osou k přítomnosti, divák by mohl očekávat, jestli se projeví vliv skutečných světových událostí, ale nakonec se zdá velmi miniaturní i dopad obyčejných všedních změn. Hláška s mobilem to nezachrání. Dvacet let uplyne, ale postavy jsou ve vakuu.
Hlavní role získaly Anne Hathaway a Jim Sturgess. Každý má za úkol ztvárnit velmi výrazně odlišnou charakterní povahu, víc z toho těží Sturgess v podobě namyšleného floutka, kterého touha po slávě ubíjí jak v kariérním, tak osobním životě. Mění se v trosku, která musí zvládat i drogy. Oba však nejsou příliš důvěryhodní ve své dvacetileté proměně, ačkoli se maskéři a kostyméři snažili. Ani ženské jméno v režisérské kolonce nezajistilo, abychom se u romantiky dostatečně dojali.
