Jestli je pro vás návrh na novou podobu Národní knihovny chrchlem, soplem nebo jinou látkou, kterou tělo vylučuje, tak toto není dokument pro vás. Ostatní čtěte směle dále!
Oko nad Prahou je časosběrný dokument Olgy Špátové, dcery uznávaného dokumentaristy Jana Špáty. Po dva roky sledovala architekta Jana Kaplického. V Čechách snad není nikdo, kdo by o mediálně propírané a dosti šťavnaté kauze „blob“ nic nevěděl. Všechno začalo v říjnu roku 2007. Londýnské studio Future Systems, kde byl Kaplický šéfem, vyhrálo první českou mezinárodní architektonickou soutěž. Naše země už jenom vyhlášením soutěže na model nové Národní knihovny ukázala, že se nebojí nových nápadů. Ale…
Řekněme si fakta hned na rovinu. Špátová jakožto režisérka i kameramanka filmu by se měla snažit nabídnout vyvážený náhled na problém s dostatečným odstupem. O objektivní režii se ale zcela jistě nesnažila, takže pokud akceptujete tuto skutečnost, čeká vás jen minimální rozčarování. Autorkou námětu i producentkou je Kaplického manželka Eliška. Takže myslím, že to není třeba dále analyzovat. I když…
Na Špátové je hodně vidět, že Kaplického zbožňuje, obdivuje jako osobnost a navíc se jí líbí jeho návrhy. To se s ideou natočit dokument přímo nevylučuje, ale autorka si nedala příliš námahy, aby nechala více promluvit druhou stranu, respektive někoho fundovaného. Protože magistrátní úředník je odborník na daný problém asi jako Hanychová na poradenství pro mladé křesťany připravující se na svátost manželství.
Pokud už někdo mluví proti, např. Milan Knížák (ředitel Národní galerie), je zabírán z podhledu, když mu dojde řeč, kamera stále jede, takže ve výsledku vypadá jako tlustý tupý blbeček s náušnicí v uchu, vadou řeči a podlými prasečími očky. Osobně Knížáka nemám ráda a nesouhlasím s jeho názory. Ale pokud postavíte před kameru i toho nejcharismatičtějšího a nejinteligentnějšího člověka, můžete z něj pomocí dobře volených otázek (ty nikdy neslyšíme) a kompozice záběru udělat totální trubku.
Dokument začíná až poetickým záběrem na plovoucí chobotnici a podobným záběrem také končí. Celou situaci rekapituluje pomocí šotů ze zpravodajství České televize (která je jen tak čistě mimochodem koproducentem Oka). Sledujeme Kaplického příjezd do Prahy, kdy ukazuje novinářům vítězný model. Postupem času se celá situace komplikuje, pražský magistrát tvrdí, že nejsou peníze, že na Letné není místo… A začínají nekonečné dohady. Já myslím, že není spíše ochota a vůle. Jak to, že nejdřív 2 miliardy jsou – a pak najednou ne? Proč byla schválena jako lokace Letenská pláň, přes to, že v tu dobu byly již odklepnuty plány pro tunel Blanka? (Výstavba tunelu trvá už tři roky, zabírá celou Letnou, jsou kvůli ní příšerné výluky dopravy, což se zcela vylučuje s tím, že by se tam chobotnice dala postavit, pozn. autora.)
Do toho se připojí ještě bojovník Klaus, který prohlásí, že případné výstavbě knihovny je ochoten bránit vlastním tělem. Poté už jde všechno do háje. Kaplický jde svůj návrh obhajovat na radnici, dopisuje si s Klausem, dohaduje se s primátorem Bémem a nakonec se v nouzi nejvyšší sejde s lídrem opozice Paroubkem, který je pro jeho návrh (mimochodem realizaci projektu si dala ČSSD do volebního programu, v naději, že získají hlasy navíc…pche).
Na dokumentu oceňuji práci se střihem. Skvělá je scéna, která za pomoci rychlého střídání záběrů na významné historické události ukazuje, že vždy když se něco významného dělo, tak se to nevyhnulo Letné. Komunistické pochody jsou prostřihávány se záběry na Havlův projev v roce 1989, papeže v papamobilu, Michaeala Jacksona, jak se drží za koule (koncert 1996), a další. K tomu byla vybrána odpovídající mocná hudba. Scéna ve mně ještě dlouho rezonovala.
Oko se ale nevyhne patetickým chvilkám, kdy sledujeme svatbu Kaplických, manželku Elišku, jak zdobí vánoční stromeček, a procházky páru po Praze. Dokument neukončilo položení základního žluto-fialového kamene, ale to, že Kaplický nečekaně umírá – a ještě v den narození své dcery Johany. Dokument tak dostává zcela zadarmo další rozměr, ovšem utopí ho v přílišném patosu. Film končí předčítáním dopisu Havla pro malou Johanku a velkým detailem na její oči.
Pro knihovnu v dokumentu promlouvá několikrát exprezident Havel, Kaplického dobrý přítel, dále zpěvák Pavel Bobek a dnes už bývalý ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek (odvolán v září 2008). O Kaplickém hovoří jeho mladí kolegové z architektonického studia, členové soutěžní poroty. Aby té chvály nebylo málo, tak ho britský umělec Brian Clarke označí za klíčovou postavu britské architektury. O tomto oboru příliš nevím, takže se tím nebudu zabývat. Ze svého zcela laického hlediska a po pečlivém prohlédnutí všech 355 návrhů mi chobotnice připadá nejlepší. Barva je sice divoká a žádnou podobnou stavbu v republice nemáme. Ale když nikdy nezačneme, tak se tímto argumentem můžeme ohánět do aleluja. Kaplického bubliny, hi-tech návrhy plné barev, zvláštních tvarů živočichů, které vypadají jako z šíleného sci-fi filmu, se mi neskutečně líbí a fandím jim. Nemám ráda úzkoprsou a upjatou povahu.
Praha není skanzen, není to muzeum. Navíc Klementinum není nafukovací a potřebuje nové prostory. A i kdyby se panoráma, reliéf či obraz Prahy změnily, jsem pro. Protože až uvidíte 3D průlet budovou, pohltí vás nadšení. Nebylo by to žádné čtení v malých tmavých knihovnách, kde je přeplněno/chybí židle, smrad a dlouho se čeká na knihy ze skladu. Tohle by byla prostorná, elegantní budova, která na mě působila tak optimistickým dojmem, že je mi neskutečně líto, že na jedné z těch vlnitých židlí nebude sedět s knihou v ruce a koukat skrz průhledné sklo na zeleň. A to nepíšu jenom proto, že na Letné bydlím a miluju ji:). Pokud by Špátová tvrdila, že dokument je názorově vyrovnaný a spravedlivý, musela bych s hodnocením dolů, ale ona nás za fusekli netahá, to spíš naši politici. Oko nad Prahou je zdařilý dokument, byť zcela neobjektivní. A určitě zasluhuje vaši pozornost.
