Škola života

13.4.2010 at 20:43  •  Posted in Recenze by

Anglická pipina dostává lekci, že dospívat se má pomalu.

 

  Šestnáctiletá Jenny je ve škole za hvězdu. S učením nemá problémy a své spolužačky duševně převyšuje. Aspoň si to myslí. Zvlášť, když musí přihlížet trapnému snažení svého nápadníka a zatvrzelému puritánství svých rodičů. Jsou šedesátá léta a Anglie není místem pro takové vyspělé dívky. Jako dar z nebes se jeví seznámení s Davidem. Nekonečné čekání na autobus v prudkém lijáku změní Jenny život. David je sice asi o patnáct let starší, ale je neuvěřitelné vtipný, zábavný, společenský a světem protřelý, tak jak o tom každá mladá a naivní husa sní. Jenny tomuto snu uvěří a začne si s Davidem vážný vztah. Proniká do světa večírků a intelektuálních debat, účastní se dražeb fantastických obrazů a díky Davidově výřečnosti, s kterou si omotá její rodiče kolem prstu, s ním může trávit i dny mimo město. Co se může pokazit, když sňatek klepe na dveře? Skutečnost, kterou od „školy života“ každý čeká, že vám nemilosrdně jednu vrazí a za vaši naivitu se vám bude ještě pár týdnů smát.

 education_2 education_3

   Třikrát hurá za Nicka Hornbyho. Tenhle anglický spisovatel a scenárista se jeví jako spasitel celého filmu, protože mu dodává neuvěřitelný šmrnc. Musel totiž vycházet z průměrné novely novinářky Lynn Barberové, v níž shrnuje svůj životní příběh ve formě jakýchsi memoárů. Od narození po současnost, na(ne)štěstí však stručně. Kniha jako taková není příliš dobrá, vyznívá jako suché konstatování o životě své autorky, na některých místech jako výčet novin a časopisů, kde pracovala, jinde se přespříliš věnuje nemoci svého manžela. Vzhledem k tomu, jaké pisatelské zkušenosti má (psala do Penthousu a sepsala knihu o sexu), drží se dost zkrátka a čtenáře ochuzuje o plnokrevnější četbu. Každopádně to, co ve filmu sledujeme, je tedy jen jednou krátkou kapitolou, která mezi ostatními ani nijak nevyčnívá, ale z nějakého důvodu si ji producenti vybrat museli.

 education_4 education_5

   Odůvodnění nejspíš nalezneme v tom, že rebelky nepochopené svým okolím mají rádi všichni, a když do toho zamícháte nevšední love story, která v šedesátých letech působí jako ryze zakázané ovoce, hit by se mohl dostavit. Však také film aspiroval na Oscara za nejlepší film. Tahle nominace je celkem pochopitelná. Film se tváří na výši a chytře a zároveň nemá hluchá místa a rázně odsýpá. I herecké obsazení se povedlo – Carey Mulliganové sice není šestnáct, ale dvacet čtyři, diblíkovský kukuč a přirozený půvab ji pomáhají vytvořit fazónu mladičké dívky nad věcí. Peter Sarsgaard se pak ohání šarmem a úsměvem, kterému dívky musí snadno podléhat.

 education_6 education_7

   Přesto se pozitivní dojem z první poloviny začne kazit s tím, jak se vyprávění začíná totiž v kruhu a působit těžkopádně a že na nás čeká „šokující“ pointa, která je plně očekávatelná. Tohle není školní zařízení, kde se hraje podle pravidel. Tohle je škola života. Tam se musí tvrdě platit. Jenny zaplatit musí a nikoho by to nemělo překvapovat. Film tak vyznívá do prázdna. Příkladem, kdy se obdobný materiál povedlo transformovat do promyšlenějšího rámce, je animovaný Persepolis.

 education_8 education_9

   Chabou kostru vyprávění, která se drží knižního příběhu Barberové, vytahuje z šedi a průměru právě Nick Hornby, autor Jak na věc s Hugh Grantem. Scéna na ukázku. V knize je seznámí Jenny a Davida úplně obyčejné. Přijede k ní autem a zeptá se, jestli nechce svézt. Hornby ale scénu ozvláštňuje a dává ji punc originálního pokusu o seznámení. David v jeho podání se stylizuje do většího a chytřejšího svůdníka. Ve filmu „jako hudební znalec vyjadřuje obavu o její cello“, se kterým jede ze zkoušky orchestru. V autě pak nějakou chvíli veze pouze její hudební nástroj a ona kráčí vedle auta. Zároveň to víc odpovídá dávným mravům, kdy přeci dívka nenastoupí do auta k cizímu člověku. Bohužel nedokáže film zachránit úplně, protože se nemůže odchýlit od příběhu daného knihou. A to je velká škoda, protože film podle plně svého scénáře ještě nenatočil. A tady ukazuje, že nápady má. Takže závěrem vyplývá – film možná, knihu ne, nezajímáte-li se o oblast žurnalistiky.

(6.5/10)

 

Adam Fiala