S novým filmem Gaspara Noého člověk zažije, jak se s drogami obrátí svět vzhůru nohama. A je to peklo.
Francouzský tvůrce Gaspar Noé je pojem. Kdo viděl jeho Vejdi do prázdna (2009) nebo Zvrácený (2002), ví, s kým má tu čest, a pokud jde o jeho nejnovější kousek Climax, nebylo by vlastně co dodávat. Noé totiž zůstává svůj a stvořil fyzický (tedy až fyzicky nepříjemný) zážitek ve filmu, který se z tanečního snímku mění v psycho, temný thriller, který je špatnou reklamou na užívání drog. Takže pokud jste si někdy říkali, že zkusit se má všechno, stačí zvolit Climax, jenž dává téměř na vlastní kůži pocítit, jaké jsou drogy svinstvo.
Chtělo by se říct, že začneme popořadě, ale ani Noé není v Climaxu tak slušný, aby začal na začátku a skončil na konci, takže nejprve naservíruje závěr i s titulky, což ale vyznívá spíš jako taková poťouchlost a rozmar než reflexe média. Možná je to také spíš takový vtip. Ono později už moc místa na žertování není.
Od jednoty k jednotlivci, od společnosti k chaosu
Teď po Noého vzoru trochu poskočíme o kus dál, kdy režisér zařadí fantastické taneční číslo na jeden záběr, elektrizující a tělesné vystoupení, ve kterém představí taneční soubor jako tým, jako pospolitou komunitu, aby v zápětí s pomocí sangrie říznuté o drogu ukázal, jak stačí servat slupku společenských bariér v hlavě a všechny vazby se hroutí pod náporem nepotlačovaných násilností, přitažlivostí a nelogických rozhodnutí. Každý si pak, jak v jednu chvíli ukazuje velmi pěkně „božským pohledem“ i film, tančí podle svého.
Sám Noé dělá nanejvýš promyšlená rozhodnutí. Jako když strukturu snímku vytváří ze dvou základních typů scény – buď jde o záběry složené z krátkých střihů jednotlivců či dvou tří lidí, nebo z jednozáběrových scén, které jsou postupně delší a delší, jak se situace mění z koordinované akce v noční můru, zdánlivě nekonečnou, jako by nikdy neměl nastat úsvit.
Climax však nějaké analýzy příliš nežádá, je primárně pocitovým filmem, který ani neusiluje o to vyprávět příběh. Zanechává dojem a zážitek. Je sice možné zachytit nespočet mikrozápletek, je však zatěžko je usledovat, protože budovu, v níž se odehrává, zalidňuje autor příliš velkým počtem postav. Což je znatelné, když se v rozboru filmu vrátíme zpátky na začátek, ne úplně, tak akorát za ty závěrečné titulky (ještě se chytáte?), kde Noé nabídne videorozhovory se všemi adepty do tanečního souboru. Je to pasáž, která má ambici odradit všechny, kdo přicházejí na šokující film plný sexu a násilí, protože monotónní odpovědi tanečníků, připomínající standardní motivační řeči při konkurzu, se stávají zaměnitelné a zavání nudou.
Horor, nebo detektivka?
Nečkejte, že by ve filmu byl nějaký vyšetřovatel – ten se stává nanejvýš z diváka, který pátrá po tom, kdo se rozhodl vystavit své okolí drogovému rauši. Zmíněné rozhovory představují příhodnou evidenci podezřelých. Sami tanečníci by těžko mohli zlotřilce odhalit. Jak drogy smáznou z lidských myslí zdravý úsudek, v tanečním sále začne padat série obvinění, což se mění v nekontrolovatelný lynč. Noé ale ctí pravidla „žánru“, takže pachatele podlého činu nakonec vyjeví. Ostatní tanečníky, které smršť zfetované reality smetla, to už ale pramálo zajímá.
Koneckonců to ale ani pro diváka nemusí být nutně podstatné, protože film má ambici ho vcucnout a rozemlít jako své postavy. Takže pozor na očekávání. Možná jste o Climaxu také slyšeli samá skandální slova. Na Noého poměry je ale Climax vlastně poměrně zdrženlivý. Šokuje je spíše svou pověstí, která ho předchází, než tím, co by ukazoval. Skoro to vypadá, že se vzdává atraktivních chlípností, aby jasněji vyzněla jeho skvostná forma a myšlenka, kterou do nás láduje sugestivním, rytmickým a nakonec epileptickým způsobem přelévající se v závrať.
Foto: Aerofilms
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Gaspar Noé; Scénář: Gaspar Noé
Hrají: Sofia Boutella, Romain Guillermic, Kiddy Smile, Claude-Emmanuelle Gajan a další
Žánr: drama, horor; Země původu: Francie; Stopáž: 95 minut
Premiéra: 1. listopad 2018
