Jednou až uvidíte jít po ulici dívku, která za sebou potáhne rozbitý vysavač, tak to není blázen. Jen se bláznivě zamilovala.
Irsko bylo ponořeno do hluboké noci. Ulice byla osvětlena pouličními lampami a neony, svítícími na procházející lidi a potenciální zákazníky. Tu noc však středobod všeho představoval neoholený chlápek v upnuté bundě a s ležérně obvázanou šálou, jemuž byste přáli vítězství v Superstar. Takový hlas se totiž u pouličních zpěváků jen tak nevidí. Srdceryvný song o lásce přilákal jednu dívku prodávající časopisy. Započal mezi nimi rozhovor, který vyvrcholil nejen opravou jejího vysavače a vytvořením hudební skupiny, ale i nevšedním vztahem, který předčí mnoho milostných vztahů, i když nedošel naplnění v lidovém slova smyslu.
Once prezentuje pověstný kus filmařiny, jež je o hledání krásy. Je to film, který nebyl vytvořen s komerčním cílem, ale paradoxně díky své nezávislosti (a pár poznámkám Spielberga) se stal značně výdělečným. Proč? Odpověď je jednoduchá i složitá. Once vypráví upřímný a osobitý příběh, který působí tak uvolněně, tak ztřeštěně a tak dojímavě, že by nechal chladným jenom sněhuláka na Sibiři. Je to o lásce, která je nevyřčená, která proplouvá obrazy a dodává jiskru mezi každý pohled Markéty a Glena. Celý film je pak díky tomu také prostoupen komikou, jemnou, zastřenou, jež klíčí z neohrabanosti při seznamování, neuvěřitelných záminek pro další setkání a mnoha lidí, jimž je skrze hudbu dopřáno plnit si své sny (úředník v bance). Geniálním způsobem je do filmu zakomponován i náš rodný jazyk, jímž Irglová jako rodilá Češka mluví, protože kromě několika humorných momentů představuje i důležitý romantický dějotvorný prvek, jež může v nečesky mluvících lidech vyvolat řadu otazníků stejně jako v Glenovi.
Once nám nabízí zajímavou otázku. Nač je potřeba školených herců, když úžasný film dokáží udělat i obyčejní laikové jako neherci Glen Hansard a Markéta Irglová? Inu, oni nejsou zas tak bez talentu. Jejich mocnou zbraní je zpěv, hudba, melodie. Once je ukázkovým příkladem hudebního filmu, který není ani muzikálem, ani dokumentem o hudební skupině. Je dramatizací fiktivního příběhu se zakomponováním vytvořených skladeb skupiny The Frames a touto cestou zaplňuje místo ve filmových žánrech, které do té doby zelo prázdnotou. Letos jsme se setkali s řadou muzikálů – Hairspray, Dreamgirls, Across the Universe, ale Once se od nich silně odlišuje tím, že zpěv není prostředkem orální komunikace, nýbrž pocitové a podvědomé. V písních Markéty a Glena nehledejte složité metafory, nechte se unášet jejich podmanivým hlasem a hlavně pocitovou vlnou, kterou vytvářejí. Po chytře neuzavřeném závěru představujícím hutně romantickou tečku vám sice bude v uších rezonovat hlavně podmanivá skladba „Falling Slowly“, ale rádi si seženete soundtrack, abyste si mohli zopakovat Markétinu noční cestu ze supermarketu v bačkorách „If You Want Me“ nebo se zasmáli při Glenově reprodukci jeho současného stavu v autobuse „Broken Hearted Hoover Fixer Sucker Guy“.
Once byla režijně a zlehka i po scénáristické stránce svěřena do rukou Johnu Carneymu, kterému se tímto filmem otevřel svět, neboť se jeho tvorba dosud uskromňovala na epizody irského seriálu Bachelors Walk (a mj. „baskytaření“ v kapele The Frames). Ačkoliv je režie to poslední, co film povznáší, protože občas zakolísá, jistou měrou mu dopomáhá k úspěchu. Film se obešel bez zbytečných romantických klišé, protagonisty sledujeme nezaujatým okem poctivého dokumentaristy, a tak je nám předkládán syrový pohled do spřízněného osudu Glena a Markéty bez jakýchkoliv záchytných bodů lehce rozklepané kamery Tima Fleminga.
Závěr:
Once vás dostane, pokud tedy nemáte místo nosu mrkev a není vám i v letních měsících poněkud chladno. Na procentuální hodnocení tentokrát tolik nehleďte. Může to být stejně tak 90% jako 95% nebo 100%, záleží na subjektivní přístupnosti. Dlouho mi ten film ležel v hlavě a srdci, a tak… Falling slowly…
