Tajemný cizinec přijíždí do města na svém věrném oři se západem slunce v zádech, aby ve městě zjednal pořádek. Respektive přitloustlý chlapík a pořádek v americkém zdravotnictví. Co lze očekávat od muže, který kritizoval držení zbraní v USA a prezidenta Bushe, ale nic zatím svými polo-dokumentárními agitacemi nezměnil? Pojďme se podívat.
Nevím, nakolik jste seznámeni se zdravotnickým systémem v USA, ale po řadě amerických seriálů, které vznikly a vznikají, jsem nabyl dojmu, jenž je zcela ničen fakty Michaela Moora. Americké zdravotnictví je horor. Za prvé nemáte vůbec šanci získat pojištění, protože určitě trpíte jednou z chorob, jejichž seznam by oblepil celý rodinný domek. Za druhé, určitě vám pojišťovna stejně nic neproplatí, protože chce sama vydělávat, a najde si důvod, jak vaši žádost o operaci zamítnout. Za třetí, když už vás odoperují s bohulibým souhlasem pojišťovny, tak na vás nasadí jednoho maníka, který najde každičkou špínu ve vašem přihlašovacím dokumentu a použije ji proti vám. Nějak se divím, že američtí obyvatelé ještě nevymřeli. Mimochodem, amerického prezidenta si můžete koupit za méně než 900 tisíc dolarů. Fajn suma. Je-li pravdivá.
A o pravdivost tu běží. Pravdivost, věrohodnost, upřímnost, autentičnost. Člověk už se v Moorově díle (které jen s velkými obtížemi lze nazývat dokumentem) nevyzná natolik, aby odhalil, co je ještě pravda a co chytrým způsobem střihu, obsazení plačících lidí a komentářem zamlžil. Moore se nevzdal svého nešvaru sázet na dojímavé příběhy lidí postižené krutou, imperialistickou a po zbohatnutí toužící vládou George Bushe. Hned na začátek servíruje několik takových příběhů, které peníze ve zdravotnictví nutí neustále pracovat nebo rozprodávat všechny své věci, aby zaplatili operaci. Upřímně je mi těch lidí líto. Opravdu. Mrzí mě, že špatný systém zdravotnictví ničí jejich životní úroveň, zahanbuje jejich lidskou důstojnost, nutí je dělat zoufalé věci, ale v Moorově demagogickém podání vyzní smutek spíš ironicky. Zvláště když do zpovědi jedné rodiny zamontuje srdceryvný odchod jejího člena do války, v čemž lituji toho, že malé děti byly nebetyčně zneužity k několika ohromně smutným záběrům. Je to sprosté a amorální.
Není to však jediným prohřeškem. A obzvláště americké publikum „ocení“, co si na ně Moore připravil. Bush zapletený do praktik pojišťoven, hrdinové/dobrovolníci z 11. září zanecháni bez lékařské péče, nacionalistická cesta do Guantanama s leteckými záběry, zapadajícím sluncem a Moorem, který pevně drží americkou vlajku vlající ve větru. Nejednomu z nás by jistě ukápla slza. Nestane se však a není to kvůli tomu, že bychom s nimi nesoucítili. Je to důsledek toho, že Moore svůj postoj dohání do absurdního extrému. Nu dobrá, ve scéně s výpravou do Guantanama si nejspíš uvědomuje nadsázku, ale když s naivním výrazem chodí po Kubě, hledá nějakou nemocnici a lékárnu a na závěr si potřesou ruce dobrovolníci z NY s hasičským sborem Kuby, určitě je něco shnilého ve státě Dánském. Během Sicka jsem si vzpomněl na jeden film – John Q. Vypráví o tomtéž, ale je dramatizací. Líbil se mi víc, neboť nebyl vůbec o politice, nebyl vůbec o nesvárech Kuby a Ameriky a nepachtil se po šokujících zjištěních (jako že stačí nasednout do auta, přejet most a dostat se do Kanady, kde vás bezplatně ošetří a kde se všichni vysmívají americkému zdravotnictví). Byl upřímný, naléhavý i dojemný. Nebyl vyděračský. Nicméně stejně, jako jsem psal ve své úvaze, Moore sice je demagog, ale umí to skvěle prodat a Sicko jako svébytný produkt funguje dobře.
Závěr:
Dozvíte se zajímavá a mrazivá fakta, ale kde začíná fikce a kde končí věrohodnost, už není tak snadné rozhodnout. Na Kubě nám bude hej!
