Oni a Silvio – sex, drogy a trochu politiky

14.11.2018 at 16:38  •  Posted in Recenze by

Milovník žen. Mediální magnát. Předseda vlády. Blazeovaný kriminálník.

 

   Recenzi můžeme začít tím, čím nový film Paola Sorrentina rozhodně není, a to encyklopedickým výčtem faktů. Pokud totiž čekáte, že vám film naservíruje sérii ověřených skutečností či analýz, musíte se vydat jinam.

   Silvio Berlusconi. Nemusíte být zrovna politologové, abyste jméno tohoto italského politika znali. Když se začtete do jeho životopisu, zjistíte, že byl nejdéle vládnoucím poválečným premiérem a patří také mezi tři nejdéle sloužící předsedy vlády od sjednocení Itálie v 19. století (!). Byl mnohokrát souzen, a to například za korupci, krácení daní nebo sex s nezletilou. Obvinili ho z uplácení svědků, neustále se odvolával a svou vinu popíral či bagatelizoval. V řadě případů chyběly důkazy, jindy zase vyvázl díky promlčecí lhůtě či svému věku. Pravomocně odsouzen byl pouze jednou a jako trest docházel pomáhat do domova důchodců.

   Kariéru začal ve stavebnictví, později vybudoval mocný holding, který vlastní televize, rádia, filmové studio, reklamní agentury, banky či nakladatelství. Je jedním z nejbohatších mužů Itálie a v 90. letech nebylo italské domácnosti, která by ho neznala, ať už skrze jeho soukromé TV kanály nebo vlastnictví slavného klubu AC Milan. Fakt, že ovládal několik významných médií, mu nepochybně dopomohl k výhře jeho pravicové strany Forza Italie v roce 1994.

 

AB po italsku?

   Možná to zní jako známý příběh ze současného Česka, ovšem jsou zde rozdíly. Patří mezi ně i to, že Berlusconi oproti našemu premiérovi miloval opulentní večírky s placenými společnicemi a drogami, kterým se přezdívalo „bunga-bunga“. Byl definicí populisty, ale také byl podezřelý se styky s mafií, což však nezabránilo jeho opětovným zvolením. Celkem byl premiérem ve čtyřech vládách. Když v roce 2011 rezignoval na svůj post, v ulicích se zpívalo „Alleluja“, ale ani to nebyl jeho politický konec, což však tento snímek nazvaný Oni a Silvio nereflektuje.

   Sorrentinův film je zasazen do mezidobí 2006–2009, kdy Berlusconi premiérem nebyl a chtěl se jím znovu stát (což se mu opět povedlo). Podprůměrně vysoký, na veřejná vystoupení vždy nalíčený politik s vybělenými zuby je zde vyobrazen jako muž s vitalitou mladíka, charismatem velkého státníka a chlapa s apetitem pubertálního hocha. Toni Servillo se role zhostil vynikajícím způsobem, což však nelze říct o režii.

 

Nekončící party

   V Itálii se snímek promítal ve dvou částech po zhruba 100 minutách, u nás se uvádí zhuštěná 150minutová verze, která je ale překvapivě prázdná. Nejedná se o nenarativní film v pravém slova smyslu. První polovinu stopáže sledujeme jistého snaživce, který se chce dostat to Berlusconiho přízně skrze pořádání divokých večírků na Sardinii, kde si pronajme dům přímo vedle letního sídla politika.

   Sorrentino se tak částečně vrací k fantastické úvodní scéně z Velké nádhery (2013), v níž zachytil bujarý večírek postarší římské smetánky. V tomto filmu vidíme polonahé krasavice v luxusní vile u krásného pobřeží (kde se svého času rekreoval poněkud nalehko i náš tehdejší premiér Mirek Topolánek). Dokonalá těla se hýbou do rytmu hudby v obscénních kreacích, v mezičase souloží na pokojích či fascinovaně hledí na západ slunce v nehybné scéně, jako kdyby se staly výřezem z kýčovitého obrazu.

   Bohužel předlouhé scény nikam nevedou, po chvíli je vyloženě nudné vlnící se těla sledovat. Sorrentino dokáže zobrazit krásu a chatrnost tělesné schránky jako nikdo jiný, jenže tentokrát už jen opakuje již viděné a nepřináší nic nového. Žádná z postav není skutečnou postavou, jsou jenom neživotnými figurkami, které zaplňují prostor před kamerou. Ve filmu neexistují žádné alespoň trochu propracované vztahy mezi protagonisty kromě manželů. Některé postavy mají reálné předobrazy, jiné jsou zcela smyšlené. Problémem však je, že osoba, která nás zajímá nejvíce, se objeví na plátně až téměř po hodině. Excentrického zhýralce je tak pohříchu málo.

   Chvíli se mluví o chtíči, pak se uplácejí senátoři. Chybí rozvíjení motivů, vztahující dialogy i gradace. Má být „Loro“ (jak se film v originále jmenuje a znamená to „oni“, ale také „zlato“) politickým dramatem, které chce ukázat soukromý život zásadní postavy italských dějin? Má to být kritická sonda o střetu zájmu a sílícím populismu napříč planetou? Nebo jen bakchanáliemi, které začínají první lajnou v podvečer a končí unavenou souloží nad ránem?

 

Nadýchaná prázdnota

   Film, v němž mimochodem premiérovo jméno snad ani jednou nezazní, představuje Berlusconiho spíše jako člověka, muže svíraného chtíči a opájejícího se mocí. Jeho politická kontroverznost je spíše upozaděna, korupce a oportunismus mají humorný podtón. Vše doprovází opět velmi dobře vybrané písničky, bohužel však žádná nevyčnívá. Vrací se i Sorrentinův oblíbený motiv – nečekané scény se zvířaty, které v sobě kombinují nahodilost, surrealismus a absurditu života. Film začíná černohumornou scénou s ovcí, poté je římská krysa příčinou tragédie. Zde se opět projevuje režisérův talent pro výběr lokací (viz muzea ve Velké nádheře nebo příroda v Mládí /2015/), neboť se nehoda odehraje u slavné památky Forum Romanum. V tu chvíli je cítit závan Sorrentinovy mocné dekadentní magie, která však už vyvanula.

   Pokud chcete vidět politické drama, které je zároveň energickou jízdou, dejte si raději Sorrentinův starší film Božský (2008) o jiném italském premiérovi, a to Giuliovi Andreottim. Na ČT také běží Mladý papež (2016), který je neskutečně humornou a vybroušenou sondou do hlubin Vatikánu.

(6/10)

 

Foto: Aerofilms

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Loro

Režie: Paolo Sorrentino; Scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello

Hrají: Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak, Ricky Memphis, Roberto De Francesco

Žánr: drama, životopisný; Země původu: Itálie; Stopáž: 150 minut

Premiéra: 15. listopad 2018

Marie Dostálová