„Budete nepřipraveni,“ hlásá plakát k filmu, který se snaží diváky uvést do nevídaného a neprozkoumaného prostředí…mysli Zacka Snydera. Ten si jako malý kluk očividně hrál více s panenkami než s vojáčky, po kterých zbyla jen výzbroj v efektním převedení pubertálních fantazií na filmové plátno.
Osobitý rukopis Zacka Snydera poznáte okamžitě. Vizionářský režisér, jenž přišel s kasovním trhákem 300: Bitva u Thermopyl, si v Hollywoodu vydobyl takové malé nezaměnitelné místečko. Smutně k němu vzhlížejí všichni zruční napodobitelé, kteří se chtějí jen vzdáleně přiblížit jeho vizuálnímu estetismu zvanému „cool“. Definice tohoto amerického slangového výrazu tomuto tvůrci pasuje jako slušivá visačka na drahém obleku, který se stále ne a ne ošoupat. Když mu studio kývlo na mimochodem výbornou adaptaci nezfilmovatelného komiksu Strážci – Watchmen, ještě nevědělo, do jakých vod ho jeho řemeslo dovede. Přes rozporuplné kritiky snímek nakonec nevydělal tolik, kolik by chtěl, což se opakovalo i o rok později v dětsko-dospěláckém animáku Legenda o sovích strážcích, jenž dopadl ještě o něco hůře. I když ve svých dvou posledních počinech nedokázal Snyder dotáhnout do kin dost diváků, studio mu jako zázrakem stále dává finance na jeho vizuální šílenosti, ve kterých si nemusí nastavovat svrchní laťku. Sucker Punch je z nich zdaleka nejodvážnějším projektem, jenž se nebojí jít dál než tam, kam oko obyčejného diváka dohlédne.
Už od prvních minut je jasné, s kým máte tu čest. Fetišisticky zpomalené záběry, extrémní stylizace a chytlavý song, který vaši mysl rozvibruje na sto procent – neviděli jsme to už někde předtím? Je jasné, že tady nepůjde o nějaký sofistikovaný příběh s brilantně prokreslenými charaktery, ale o exhibici vypiplaných obrazů, nad kterými můžete žasnout i přes to, že vám toho výsledný film do hloubky moc nenabídne. Zápletka je jednoduchá, ale přitom by se v ní leckdo mohl bez problému ztratit, jelikož si s ní Snyder moc hlavu neláme. Naservíruje nám hned tři druhy reality, ale přechody mezi nimi a jejich vzájemné zákonitosti nám blíže nevysvětlí. Divák pak má co dělat, aby z toho všeho zmatku vyvázl s čistou hlavou a popřípadě si něco odnesl. To je však nadlidský úkol, jelikož režisér selhává také jako vypravěč. Nejde o to být poutavý, ale poutavým způsobem odvyprávět nějaký příběh. Scénáři se to však nedaří a tak si musíme vystačit s jednoduchými přechody, které mají děj posunout dál. Žádný hladký temporytmus nečekejte, v Sucker Punch se jede čistě na efekt, takže s něčím jako s plynulostí se tvůrci vůbec nezatěžovali.
Struktura vypadá následovně. Důležité informace se většinou dozvíme v „alternativní realitě“ (?), kde jsou všechny zřízenkyně ústavu pro duševně choré členkami jakéhosi podivného tanečního souboru, jehož prostory nenápadně připomínají nevěstinec (není to jen tím, že hlavní hrdinky chodí po celou dobu spoře oděné). Tam je dovezena také Baby Doll (křehká Emily Browning známá zatím jen z Řady nešťastných příhod), jež je po neshodách se svým brutálním otčímem hodně blízko tomu, aby jí udělali lobotomii. V tomto depresivním prostředí se dá dohromady s kvartetem nebojácných dívek ve složení důrazné Sweet Pea (Abbie Cornish, jíž právě vídáme ve společnosti Všemocného), impulsivní Rocket (Jena Malone), ustrašené Blondie (Vanessa Hudgens, kterou proslavil teen „hit“ Muzikál ze střední) a přátelské Amber (Jamie Chung) a společně s nimi se pokusí utéct z této neslavně známé ubikace. Když si hrdinky stanoví cíl, kterým je získání pěti tajemných předmětů, je potřeba se k němu nějak přiblížit. Proto vždy, kdy začne Baby Doll tančit, upoutá pozornost všech sledujících a spolu s kamarádkami se přesune do smyšleného světa, kde musí společně vybojovat jednu položku ze seznamu. Tyto pasáže jsou sice audioviuálně strhující, ale moc informací se z nich nedozvíte. Nikdo si však neláme hlavu s tím, proč to tak funguje a jak je to možné, protože to tak je ve scénáři, který se očividně takovými „banálnostmi“ nezatěžuje.
Na potulkách neznámými lokacemi je hrdinkám nápomocen takzvaný Moudrý muž (Scott Glenn), něco jako jejich spirituální vůdce, který jim vždy vysvětlí, jak danou situaci zvládnout. Snyder nejspíš zamýšlel, aby fantazijní svět efektivněji projektoval realitu, ale bohužel nic zde není dotaženo k perfekcionismu jako například u Nolana, jehož Počátek si se Sucker Punchem co do výstavby snových světů může podat ruce. Žádné dotažení však nečekejte, občas tam něco zakomponováno je, občas není, ale většinou to nedává smysl. Ale možná by ani nemělo.
Trailery totiž nelákaly na nějaké artové umění, ale na pořádně přepálenou zábavu, kterou kina v dnešní době poněkud postrádají. Je radost se podívat na stylistickou exhibici, jež se nemusí krotit před producentskými nůžkami a může si dovolit téměř, co chce. V distribuci sice poběží okleštěná PG-13 verze, takže na nějakou brutalitu či sexuální scény můžete zapomenout, ale v tichosti doufejme, že si Snyder schovává to lepší na necenzurovanou edici, která vyjde na Blu-ray a DVD. I když kamera v „labužnických“ momentech nepříjemně uhýbá stranou, v té změti efektních obrazů to ani výrazně nevadí. Nezaměnitelné videoklipové ražení je totiž stejně nenabažitelné jako minule a předminule. Snyder je opravdu králem svého řemesla a dokáže své přepálené propriety zúročit tak, že si chvílemi všímáte, jak s otevřenými ústy hledíte na plátno a je vám jedno, že s vámi zmítá dětinské nadšení. Ale co se dá dělat, když spoře oděné hrdinky s obřími zbraněni a výbuchy za zády kráčí ve zpomaleném záběru, navíc podpořené burácivým songem? To je takřka splněný sen každého, kdo měl někdy dvanáct let.
Režisér to moc dobře ví a převádí své pubertální představy na plátno bez sebemenšího studu. Zombie náckové, obří robot s růžovým zajíčkem, draci, skřeti, futuristické město, další roboti, samurajové s rotačáky a tak by se mohlo ještě pokračovat. K tomu je navíc uzpůsobena naprosto šílená choreografie soubojů, akrobatických kousků a akce samotné, která se vám buď může zdát jako samoúčelně efektní nebo jen správně úchylná. K naprosté spokojenosti pak postačí řízný soundtrack, který atypicky míchá vše od electra, naivního popíku, hiphopu až po epické chorály. Když se dá hudba dohromady se zpomalenými montážemi, je těžké se nenechat unést.
Pokud vám více záleží na tom, jak film vypadá, než o čem je, je Sucker Punch krásnou přehlídkou přepálené stylizace, která se v kinech jen tak nevidí. Vyloženě pak zamrzí fakt, že na to, jak snímek z trailerů a plakátů vyhlíží jako pecka inspirovaná tím „nejlepším z východu“, je až moc mainstreamově americká a estetickým kvalitám a přínosům jako například Speed Racera bratrů Wachowských se rovnat nemůže ani náhodou. Opravdovým zklamáním je pak samotný závěr filmu, který se mimo to, že neobsahuje žádné finále, snaží přijít s inteligentní pointou, jež převrací celé chápání děje naruby. Tuto scenáristickou kličku však Snyder nezvládl do příběhu aplikovat tak, aby nevyzněla nechtěně trapně a jako vycucaná z prstu na poslední chvíli. Polopatické poselství o síle v člověku pak raději ignorujte zcela úplně.
To jsou ale jenom malé zádrhely na jinak vizuálně progresivním snímku. O nějakém přínosu do kinematografie však mluvit nemůžeme, ale kvůli tomu jistě Sucker Punch nevznikl. Zajisté bude mít hodně odpůrců, kteří budou plnit fóra příspěvky o debilitě scénáře, samoúčelné přepálenosti a stereotypní stylizaci, kterou Snyder šperkuje každý svůj film. Budou mít pravdu, ale zároveň si budou lhát do kapsy, když budou tvrdit, že ani jednou nepocítili příjemné mrazení v zádech. Čert vem ale všechny tyto lapsy, které jsou sice pravdivé, ale nijak to celkovému výsledku neškodí. Sucker Punch je nadprůměrnou prodlouženou rukou postmoderních vizuálních hříček jednoho tvůrce, kde točení „bez rozvahy“ není tentokrát negativem.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
