Pokud recenzent označí Roberta Sedláčka za jednoho z nejlepších českých režisérů, určitě tím nic neriskuje. Současných českých režisérů není zase tolik, aby se případně o každém z nich nedalo prohlásit při jiné příležitosti totéž. Při určitém úhlu pohledu to však v případě Roberta Sedláčka nemusí být jen bezobsažná novinářská floskule. Jeho poslední film Rodina je základ státu lze s trochou nadsázky označit za významný mezník české kinematografie.
Robert Sedláček se na začátku své kariéry etabloval jako režisér dokumentů, ostatně právě tento obor vystudoval na FAMU. Hranou tvorbu v jeho filmografii zastupují doposud čtyři celovečerní snímky: Pravidla lži, Muži v říji, Největší z Čechů a aktuálně k nim přibyl film Rodina je základ státu. Jako dokumentarista točil Sedláček náměty vztahující se k současnému politickému a společenskému dění a díky svému pozorovacímu talentu si z této práce odnesl spoustu témat, které následně zužitkoval ve své hrané tvorbě. Sedláček je tak v současnosti zatím jediný český režisér, který dokáže přenést na plátno postavy z reálného života, jež vyvolávají při sledování pocit autenticity. Tohle samo o sobě by stačilo k tomu, aby Sedláček zaujal místo uznávaného tvůrce. On ale toho umí podstatně víc.
Především dokáže zformulovat originální pohled na svět, svůj vlastní, neodvozený od společenskovědních teorií a novinových titulků. Každý, kdo měl možnost Sedláčka potkat, nebo se začíst do interview s ním, poznal, jak neotřelý a svérázný glosátor současné doby dokáže být. Jeho břitké analýzy vystihnou podstatu věci často přesněji, než to svedou leckteří novináři a političtí komentátoři. Jeho pojmenování současnosti jako “manažerského teroru” mi přišla trefnější než celá publikace Ekonomie dobra a zla od jiného Sedláčka, ekonoma. V tomto smyslu lze na Sedláčkovy filmy nahlížet jako na pokračování jeho lamentací. V dialozích postav můžeme v různých obměnách slyšet názory samotného autora, který své filmy točí podle vlastních scénářů. Právě schopností zformulovat osobitý názor a vystavět podle něj jak strukturu příběhu, tak charaktery postav přímočaře a přitom promyšleně, tím vším se Robert Sedláček vyděluje od zbytku kolegů své branže.
Bídu české kinematografie posledních dvaceti let si člověk nejlépe uvědomí zpětně při četbě filmových recenzí. Za úspěch se obvykle považuje fakt, že daný film se dokázal vyvarovat základních chyb a případně splnit základní řemeslné předpoklady. Není divu, že někteří recenzenti z nastupující generace (jmenovitě např. Kamil Fila) otevřeně přiznávají, že českou kinematografii ignorují. České filmy obvykle vyvolávají dojem, jako by přinášely zprávy z paralelního světa. Postavy, jejich problémy i prostředí nemají s životem okolo nás obvykle mnoho společného. Je to dáno tím, že čeští režiséři tvoří do předem dané škatulky, místo toho, aby skutečnost tvůrčím způsobem reflektovali. V rámci uměleckého filmu vedl tento přístup až ke vzniku fenoménu chcípáckého filmu, plného narcistního hnípání se v malicherných problémech, které se vydává za existenciální drama.
V tomto smyslu působí Sedláčkovy filmy zcela nečesky. Mají v sobě jasnou autorskou vizi, která je s každým filmem a nabytými zkušenostmi jasnější. Velká část českých recenzentů není ochotná přenést se přes zažité způsoby klasifikace a ocenit neopakovatelné Sedláčkovy kvality. Vytýkají mu pak převážně řemeslné nedostatky. Naprosto souhlasím se všemi výtkami ohledně žánrové nejasnosti, rozvolněnosti příběhu a občas pokulhávajícího filmového řemesla, které se na hlavu tvůrce po jeho posledním filmu sesypaly. Přesto mi to přijde zcela zanedbatelné oproti skutečnosti, že v zaprděné české kotlině, zemi tradičně zaslíbené servilním “přizdisráčům”, se konečně objevil autor takovéhoto kalibru. Jeho nedostatky pak z velké části spadají na vrub faktu, že nemá na co nebo na koho navázat, že svůj styl buduje zcela od základů.
Rodina je základ státu přináší obraz společnosti, kde právě skončila doba tržního kamarádčoftu. Hlavního hrdinu Sedláčkova filmu Libora poznáváme v době, kdy odchází z vytunelovaného finančního ústavu pod dohledem dvou vyšetřovatelů. Víc než spravedlnost je pohání vztek a antagonismus lidí, kteří svými mizernými platy a životními podmínkami stojí daleko pod úrovní lidí, jako je Libor. Ten si sice uvědomuje, že není zcela bez viny, ale zároveň se cítí být obětí systému, který mu nedal na výběr. Pokud by se nepřenesl přes morální pochybnosti a nepřijal pravidla hry, stal by se zřejmě jen mizerně placeným pedagogem. Výlet s rodinou, který je de facto útěkem, mu nakonec slouží především k pomalému a nelehkému přijetí vlastního dílu zodpovědnosti. Road movie s policií v patách je bezútěšná, Libor si v jejím průběhu postupně uvědomuje, že vězení se nevyhne. Zbavený všech životních jistot objevuje, jak stěžejní je pro něj právě jeho rodina. Nebýt jí, byl by schopen před svým trestem uniknout, přesto nakonec zvolí vězení. Právě tímto krokem Libor nachází cestu zpět k tomu, co svým pochybným morálním rozhodnutím v minulosti ztratil.
S výjimkou předchozích Sedláčkových filmů si nepamatuji na žádný český film, který by dokázal tak věrně zachytit českou současnost. Kamera se při natáčení v moravských exteriérech vyhýbá všem barvotiskovým obrázkům ala Bobule a nechává diváky ovanout zatuchlinou maloměsta, kde se život zastavil. Při setkání s rodinou bývalého spolužáka vyvřou na povrch pocity životního zmaru, jak hlavního hrdiny, tak i zdánlivě šťastnějších vrstevníků. Žádné hřebejkovské ulepeně sladké lidičkování se tu nekoná. Snad nejsilnější scénou je náhodné setkání s umírajícím zbitým psem. Něco tak syrového v českém filmu snad doposud nebylo, zlo tu není přítomné explicitně, ale nevysloveně, jako lynchovské “sovy nejsou tím, čím se zdají být”. Kromě těchto apokalyptických tónů je film prodchnut na české poměry nevídaným morálním apelem. Ten je tu přítomný nikoli patetickými proklamacemi, ale v samotném autorském pojetí.
- Přepadení – Allah Akhbar všechno zbabral - 12.1.2012
- Lourdy – 10 deka zázraků, prosím zabalit - 9.1.2012
- Dluh – nelze vkročit dvakrát do stejné řeky - 27.11.2011
