Terry Gilliam se vrací ve své nejlepší formě s jedinečnou a originální fantasy, v níž jde o docela obyčejnou sázku s ďáblem ve hře o lidskou duši.
Předně je potřeba si povědět, že imaginárium je místem, kde se zhmotňují sny a nejhlubší přání. Ale také to je přelud, velmi nebezpečný, na jehož konci můžete dojít osvícení, ale také zhouby. Jakmile jednou vstoupíte do imaginária, vrátíte se lepší, nebo se nevrátíte vůbec. Nutno podotknout, že imaginárium nenaleznete nikdy na světě, je to svět mimo racionální chápání, prostor vytvořený myslí slovutného doktora Parnasse.
Tento člověk býval mnichem v tajemném klášteře skrytém lidskému hemžení, v němž udržovali chod vesmíru díky neustálému vyprávění příběhů. Ale zapletl se s ďáblem, který je hoden své proradné a zlomyslné pověsti. Parnassus (bravurní výkon Christophera Plummera) tak z jejich společné sázky získal nesmrtelnost, která se rázem proměnila v prokletí. Tisíciletý život může na pohled působit jako vítězství nad smrtí, ale brzy se změní v zoufalství z míjejícího času. S ďáblem proto jednoho dne uzavřen novou smlouvu, aby mohl být s ženou, do níž se zamiloval. Úmluva má však dopady až do dnešní doby, kdy cestuje Anglií se svým pojízdným divadlem a snaží se na představení snového imaginária nalákat lidi. Ale úmysl se mu nedaří a šestnácté narozeniny jeho jediné dcery se kvapem blíží. Souvislost mezi těmito skutečnostmi je bližší, než má sličná a mladá Valentina ponětí. Na scénu navíc přichází zvláštní cizinec, Tony, kterého zachrání před smrtí a který si nedokáže vzpomenout, kdo byl. Přesto se rychle zapojí do dění v imagináriu a navzdory pochybnostem druhých s dovednostmi úspěšného byznysmena proměňuje divadelní scénu tak, aby Parnassus mohl porazit ďábla, aby získal jako první pět lidských duší.
Zatímco v skromné Krajině přílivu představil temné variace dětské představivosti a ve velkovýpravné Kletbě bratří Grimmů nechal slavné pohádkáře prožít vlastní pohádku, Imaginárium představuje koncentrovanou úvahu nad podobami imaginace a jejich ukotvením v dnešním přísně odměřeném světě a svěží scenáristickou práci v pojetí ďáblova pokušení, snů v dnešní době a tématu smrti. I z toho důvodu je příběh o doktoru Parnassovi Gilliamův nejlepší film v tomto tisíciletí a v pojetí a originalitě v rámci fantastického žánru se řadí po bok jeho výtečných Zlodějů času.
Snímku je vlastní hravost postmoderního rázu. Gilliam staví na dvou výrazných kontrastech. V prvním plánu se střetává ryze moderní Londýn, místo plné honosných památek uprostřed sterility, kde lidé pro techniku nevidí zázraky, a malý svět Imaginária, samotného pojízdného divadla, jehož konstrukce tažená koňmi působí v tamějším prostředí jako z dávných dob. Ve druhém případě se jedná o střet Gilliamovy fantastiky, která je typicky špinavá, neuspořádaná a pitoreskní, a fantasie plné kýče a dokonalých pastelových barev, která je vlastní normálním lidem, jejichž sny a představy se zhmotňují v Imagináriu. V příběhu přitom dochází k výraznějšímu střetávání světů postupně, je tím ovlivněno jednání a chování postav a závěrečné část už probíhá uvnitř samotného Imaginária na znamení vyrovnání mezi Parnassem a ďáblem a kvůli odhalení skutečné podstaty Tonyho, který je celou dobu nejednoznačným člověkem, ale v Imagináriu je nucen odhalit pravou tvář.
Vznik filmu doprovázely podobné obtíže, s jakými se Gilliam potýká snad při každém svém natáčení. Filmové převyprávění Dona Quijota bylo nakonec úplně zrušeno a vznikl pouze dokument o tragickém konci v boji s větrnými mlýny, v tomto případě ho zastihla krutá událost – smrt jednoho z hlavních protagonistů – Heatha Ledgera. Avšak tentokrát proměnil zásah osudu ve výjimečný filmový prvek. Smrt Heath Ledgera filmu v tom nejlepším smyslu pomáhá být ještě komplexnější. Zatímco Ledger hraje Tonyho, Londýňana, v momentech, kdy vstupuje do snových míst, se jeho vzhled mění (a spolu s ním i herečtí představitelé – Johnny Depp, Colin Farrell a Jude Law) a ve výsledku to působí promyšleně a funkčně. Nemluvě o tom, že v jedné scéně, kdy Johnny Depp promlouvá s návštěvnicí Imaginária o smrti a zbožštění a na říčce proplouvají loďky s podobiznami princezny Diany a Jamese Deana, zákonitě tím upomene na Ledgera. Gilliam, Depp, Law a Farrell dokončili dílo, kterým vzdali hold výjimečnému herci, a dodali tak filmu i další dimenzi (jako by jich i tak nebylo dost).
Přitom máme co dočinění s variací na faustovské téma upsání duše, které ale režisér nepřebírá v doslovné kopii, ale pohrává si s tématem nevšedně a přesně ve svém stylu. Kombinuje vizuální složku díla s filosofickou rovinou a dobrodružnou linii o záchraně života Parnassovy dcery. Ke konci začne příběh zamotávat o něco víc, než by se člověku po jednom zhlédnutí mohlo líbit a je tedy nucen film shlédnout ještě jednou, aby plně docenil originalitu a promyšlenost všeho dění. Začne se totiž pohybovat v mezích náznaků a symbolů. Jako když Parnassus končí opuštěn na rozlehlé poušti pokrývající monumenty z předchozích imaginací návštěvníků Imaginária a jen pomalu docházíme uvědomění (a rozpomnění), že veškeré snění bylo vždy prací zázračného daru Parnassovy mysli a že sledujeme podobu emocionálního rozpoložení zničené duše starého muže, jenž ztratil vše. Nebo ne? Závěr naštěstí podává jasnou odpověď, a i za tu drobnou jiskřičku upokojení od Gilliama jsem rád, protože tím pádem vytváří uzavřený a ucelený kus, který překvapí mnoha motivy náročnějšího diváka, i když mu dost bolestně chybí silnější emocionální stránka, ale to je u Gilliama typické.
