Na tenhle film nepotřebujete ani tak silné srdce, jako spíš silnou trpělivost a několik šálků silné kávy, abyste neusnuli.
Všichni jste jistě zaznamenali várku filmů o útoku teroristů na WTC nebo následné dva snímky o letu číslo 93 – nyní přichází zástupce „post-apokalyptické“ verze, velice zjednodušeně řečeno. Na motivy stejnojmenné knihy od Mariane Pearl vzniklo zpracování nejhoršího momentu v jejím životě. Zpracování nudné, průměrné a příliš se snažící vzbudit u diváka stesk a soucit. Samotnou spisovatelku a francouzskou reportérku Mariane ztvárnila Angelina Jolie a jejího manžela Daniela dosud neznámý Dan Futterman. Z páru ale nevyzařuje žádná láska, nýbrž spíše skutečnost, že tihle dva byli „donuceni“ hrát manžele. Žádné propojení reality a filmu se tedy nekoná, nemusíte ronit slzy, to se spraví.
Nebo nespraví? Nechci zde sdělovat světu nějakou osobní filipiku proti Angelině, ale opět mě nepřesvědčila, že by byla „paní herečka“. Její závěrečný výkřik, když nechá volný průchod emocím, se nedá považovat za něco srdcervoucího. Na plátně by se mělo odehrávat procítěné sólo, nepřehnané, ale zato dráždící filmové buňky každého diváka. Bohužel při dlouhé stopáži se nenaskytne ani jeden moment, kdy by vám bylo hrdinky líto. Je vám jedno, že teroristé někde v Pákistánu unesli jejího muže a že ona ještě ke všemu s ním čeká dítě. Nezajímá vás, že se k ní Daniel už pravděpodobně nikdy nevrátí. A sto minut sice není moc, ale tempo vám nabudí dojem, že se na to koukáte už aspoň tři hodiny a nutně musíte a především chcete domů.
Michael Winterbottom, režisér tohoto rádoby citlivého dramatu, kterému chybí dramatické a citlivé provedení, má za sebou bezpočet kvalitních děl a třeba i s válečným tématem (např. „Vítejte v Sarajevu“), ale zřejmě se až moc snažil dodržet rozvrhnuté schéma. Ano, je tu žena, přijde o manžele, ale stále doufá a má naději. Celou dobu se ho snaží s policií najít a zjišťuje, jak se k ní společnost chová moc, moc ošklivě. Jako by někdo napsal scénář (a nebo spíš knížku?), jiný člověk ji přečetl a suše, bez fantazie ji převedl na bílé plátno. Nic proti panu Winterbottomovi. Jenže po celý film akorát někdo zvedá a pokládá telefon, hlavní postava se dohaduje s policií, místní tisk její zoufalou situaci překrucuje a ona si pomalu uvědomuje, že v Pákistánu není vítaná.
Jediným kladem je zobrazení poměrů v islámských státech. Cítíte korupci prosakující z plátna, popř. obrazovky. Vidíte bídu na ulicích, chudé obyvatele, kteří bezhlavě věří všemu, co řekne jejich vláda. Masivní dav plný lidí, kteří nemyslí sami za sebe. Kam vítr, tam plášť. Já sama jsem už byla v několika státech, kde „vládne“ náboženství islám. Hotely jsou krásné, historické památky a muzea plná usměvavých muslimů. Jenže jakmile se rozhodnete zajet do centra nejbližšího městečka, uvidíte přesně to, co v „Síle srdce“. Auta nejezdí podle pravidel, obchodníci za vámi natahují ruce plné nejrůznějších nepotřebných suvenýrů a ulice nevypadají zrovna nejčistěji. Tyto krátké úseky fungují jako věrné zobrazení podmínek, ve kterých musela zoufalá Mariane čekat na manžela. Pokud by se Winterbottom rozhodl natočit dokument z tohoto prostředí, ráda ho uvítám.
Je velká škoda, že se o knize od Mariane Pearlové u nás doteď příliš nemluvilo, a až když se zde objeví americký film z produkce Brada Pitta, začne se o něm dozvídat i ten prostý občan, jenž se v nejnovější literatuře moc neorientuje. Nedokážu posoudit, zdali je lepší znát už konec předem, například právě díky zmíněné knížce. Myslím, že ho stejně každý divák už tuší, hlavně díky tomu, jak je hrdinka celou dobu podezřele silná…jako by čekala na ten moment, kdy propukne v pláč a přestane si hrát na to, že všechno je v pořádku.
- New Yorku, miluji Tě - 27.1.2010
- Sherlock Holmes - 9.1.2010
- Zombieland - 4.12.2009
