Simpsonovi dorazili do kin. Co k tomu říct? Mnoho řádků bylo popsáno o tom, zda-li jim ublíží či naopak prospěje celovečerní stopáž, dlouho fanoušci diskutovali nad hlavní zápletkou a změnami oproti seriálu a teď je to tady… a dopadlo to vlastně celkem dobře.
Troufám si říci, že seriál znám poměrně dobře a navzdory tomu, že jsem ani zdaleka neviděl všechny epizody, vryl se mi specifický humor Simpsonových do paměti stejně, jako třeba ten z Červeného trpaslíka či Monty Pythonovský.
Se zápletkou se to ve zkratce má tak, že Homer zase jednou spáchá neskutečný prů*er, tentokrát ekologických rozměrů, které uvrhnou celý Springfield do nemalých potíží. Příběh samozřejmě podléhá rozmanitosti skečů, takže nečekejte žádné zázraky – ale o to přeci ani nikomu nikdy nešlo. Mnohem podstatnější je kvalitativní úroveň jednotlivých vtípků, která se drží povětšinou vysoko nad vodou. Sympatické je i to, jak se děj odvíjí podle klasických zaběhlých klišé a za běhu je různě shazuje – dobře je to vidět na klasickém akčním evergreenu, kdy se hlavní záporná postava po krachu svých ambiciózních plánů rozhodne alespoň „nečekaně“ zúčtovat s hlavním „hrdinou“, nebo i v případě užitých prvků, hrajících zde „důležité“ party, jako je americká vláda, armáda a osamělá guru indiánka na Aljašce.
Jelikož jsem v úvodním odstavci napsal, že to dopadlo „celkem dobře“, někteří z vás si asi říkají, kde jsou tedy ty výtky a minusové body. Je tu pár hluchých míst, bohužel – a to přímo uprostřed filmu, kdy se děj odehrává převážně mimo Springfield a kupodivu tak ubývá i příležitostí pobavit obecenstvo. Příčinou toho bude asi fakt, že právě tady se scénáristé snažili trochu rozvinout a popohnat děj, což k jejich cti bylo ovšem nevyhnutelné. Možná by ale více práce na druhé třetině neuškodilo, čímž nechci samozřejmě říci, že tato část filmu je nudná a nenašly by se tu sem tam vtipné momenty (Disneyho zvířátka nemají chybu a jejich použití a načasování musí každý filmový fanoušek nutně označit za geniální), jen jich zkrátka není tolik, jako na začátku a (naštěstí) na konci.
Jak už bystřejší čtenář možná poznal, velmi těžko se mi na něco takového píše souvislá recenze, prakticky jediné, co k filmu mohu říci je „jděte se na to podívat, pokud jste se někdy u Simpsonů alespoň několikrát zasmáli.“ Nebylo by to ono, kdyby se zde neobjevilo zase pár zábavných cameí a narážek na současné dění (hláška o rakouských demonstrantech mě upřímně pobavila, ačkoli si nejsem tak docela jist, zda-li to samé zaznělo i v originále). Nebylo by to ono, kdyby legrace skončila se závěrečnými titulky, když už mají tvůrci takovou příležitost. A nebylo by to ono, kdyby soundtrack nesložil Hans Zimmer.
Konec. Závěrem se snad už jen sluší citovat Maggiina první slova (Ano, ona mluví!): Bude dvojka?
Autor: Jan Vejnar
