Temnější, dospělejší, strašidelnější. Tyto fráze, doprovázející uvedení každého nového dílu Harryho Pottera, začínají být otřepanější než svého času zaručené informace o novém Indiana Jonesovi. Ale stejně jako u Indiana Jonese došli i natěšení potterovští fandové satisfakce. Fénixův řád totiž je dospělejší a temnější.
Po zábavném a veskrze oddychovém čtvrtém díle, který sice učaroval magickou atmosférou doplněnou napínavými zápasy turnaje Tří kouzelnických škol, ale zároveň připomínal spíše pestrobarevný cirkus, se David Yates vrací do tři roky starých kolejích vyjetých Cuarónem. Je to dobře? Neměly by se raději držet potterovské filmy na úrovni pohádkově laděných prvních dvou dílů (a čtyřky)? Odpovědí je rozhodně ne. Už proto, že samotná knižní předloha je lehce zdlouhavější a čtenářsky každopádně náročnější a nejkomplikovanější díl, což se ostatně nemusí každému zamlouvat. Znovuzrození Voldemorta ve čtvrtém díle totiž znamenalo jistý zlom, který vlastně mění celé vyznění zbytku série. Do té doby se totiž jedná spíše o dětsky naivní a hlavně bezpečný svět (i když ve Vězni z Azkabanu zažívá Harry krušné chvíle). Tím, že se znovu střetává s reálným Voldemortem a vidí umírat Cedrika, se jeho vnímání světa a svět sám mění nejenom tím, že dokáže vidět tažná zvířata bradavických kočárů – testrály. Kromě samozřejmého dospívání se nejtěžší bitvy sehrávají skrze duševní stránku.
Jako velký mizera se ve Fénixově řádu jeví Ministerstvo kouzel, které je i ve filmu trefně vystiženo jako počínající diktatura podobná těm z 1984 či V jako Vendeta. Harry i Brumbál vědí, že Voldemort je zpět, ale Ministerstvo v čele s ministrem Korneliusem Popletalem, za zády s Dolores Umbridgeovou a po boku s Percy Weasleym (zlobivý synek ? ) odmítá toto tvrzení a šikovnou mediální masáží obrací celý kouzelnický svět proti těmto „lhářům“. Když se tedy Harry vrací do Bradavic, nečeká ho od ostatních nijak vřelé přivítání. O moc více pěkných snů mu nepřivodí i nová učitelka obrany proti černé magii – výše uvedená Umbridgeová. Naštěstí se Harrymu postupně daří vytvořit si kolem své osoby hlouček nejvěrnějších, se kterými založí Brumbálovu armádu, jež jim má dopomoci ubránit se zlým silám.
David Yates se popral s nejtěžším úkolem své režisérské kariéry. Jak zadaptovat osmi set stránkovou knihu, aby i při délce 138 minut zachoval jasnou kontinuitu a srozumitelnost děje a přitom nenaštval bezmezné vyznavače potterovského kultu, kteří tvoří cílovou diváckou skupinu. Šel na to takříkajíc od lesa, protože během filmu si nepovšimnete žádného zběsilého sestříhávání (viz. Newellovo Mistrovství ve famfrpálu) či nedořečených otázek a fanoušci zjistí, že skoro o nic nepřišli. Kompletního výmazu se dočkaly skutečně vedlejší linie (např. Weasleyho famfrpálový debut), neboť nepříliš zasahují do dění okolo Harryho Pottera, který je bez výjimky ústřední postavou. Některé postavy pak mohou vyznít zbytečně, když je jejich prostor značně omezen. Nejlepším příkladem je profesor Lupin v podání Davida Thewlise nebo Pošuk Moody Brendana Gleesona, které známe z minulých dílů. Takový je holt úděl knižních adaptacích a zejména těch o Harry Potterovi. Žádná z nich nikdy nebude dokonalou adaptací, důležité proto je, aby film byl nejen kvalitním svébytným dílem, ale aby také všechny díly do sebe v závěru sedmého dílu zapadly. Yates rozhodně uspěl v tom prvním hledisku, kdy se Fénixův řád pod jeho rukama mění v mrazivě napínavé, temně děsivé a realisticky pojaté představení. Po filmařské stránce pak značně vytříbenou podívanou. Drobnou výtku mohou někteří spatřovat v tom, že realismus někdy přecházející až v nepříjemný civilismus postrádá nádech mystiky, magie a tajemna.
Plně to však vynahrazuje prací s herci a novými hereckými přírůstky. Rupert Grint a Emma Watson už zvládají své postavy Rona a Hermiony se stejnou lehkostí, s jakou dýchají, ale lze jen doufat, že by je herecky mohli posunout o stejný kus výš, jako se to povedlo Danielu Radcliffovi s jeho životní rolí Harryho Pottera. V tomto díle se totiž už nejedná o rádoby herectví, nýbrž Radcliffe (nejspíš) zúročuje jisté zkušenosti (divadelní), takže dokázal uvěřitelně a přirozeně vystihnout komplikovanou psychiku, kterou mu autorka předlohy J.K.Rowlingová v případě pátého dílu nadělila. Dokáže si pořádně dupnout a rozčílit se takovým způsobem, že přeběhne mráz po zádech. Silně tak působí hlavně scéna v Brumbálově kabinetě, kdy Harrymu rupnou nervy a on vykřikne „Look at me!“. Není ovšem jediná. Je tak potěšující, že se dostává na profesní úroveň Michaela Gambona (Brumbál), Garyho Oldmana (Sirius) či Ralpha Fienese (Vold…Vy-víte-kdo). Neméně zajímavé jsou i zmíněné přírůstky. V prvé řadě s hlavou vzhůru vztyčenou, úsměvem na rtech, hůlkou za zády a v růžovém svetříku stojí Dolores Jane Umbridgeová, v mnohých ohledech hrůzostrašnější než Voldemort, a to díky její nedotknutelnosti. Imelda Staunton vdechla život postavě stejně nezapomenutelně, jako ji Rowlingová stvořila. S nechutně fašistickými a ochranou rukou Ministerstva způsoby pomalu ovládá Bradavice, zatímco se mile usmívá na své studenty ve třídě a ty zlobivé mučí ve svém kabinetě. Jedná se o silně zahranou postavu, která dodává ději šťávu jak úsměvnými pasážemi (vše, co v souvislosti s ní vyzní ironicky), tak děsivými momenty (kdy vzrůstá její moc v Bradavicích a používá k jejímu dosažení mezní prostředky). Charakterově zcela opačnou stranu mince představuje Lenka Láskorádová, taktéž přezdívaná Lenka Střelenka, kterou si jako šťastné, neméně poblouzněné dítě z ulice zahrála Evanna Lynch. Ve filmu dostává na poměry ostatních vcelku dost prostoru, což zcela využívá k mile zasněnému herectví. Rozhodně je zajímavější než Katie Leung jako Cho Changová, takže by byl snad každý radši, kdyby se Harry sblížil s Lenkou. I když znalci knih ocení autorské pomrkávání pro šestý díl ohledně Harryho dívek.
Atmosféra a vyznění celého filmu je na chlup stejné jako pocity, jež jsem já sám zažíval při čtení pátého dílu. Nemyslím, že se každému bude zamlouvat naturalistický styl, jakým se Yates vydal, ale bez toho bychom se asi nedočkali adekvátního výsledku. Mnohé také dozajista rozzuří (či zklame) i neakčnost celého dílu. Když už se však do akce pustí (útok mozkomorů, střet na Ministerstvu), jedná se o brilantně natočené scény, přestože nejsou (podobně jako v Cuarónově přístupu) jeho krevní skupinou. Jsou však drásavější a nebezpečnější než líbivé scenérie Mike Newella. Fakt, že ten nejdůležitější závěrečný střet se stejně odehrává na poli duševna, dokazuje jeho záběr na psychologii postav, kterou pracně buduje od prvních minut filmu s přiměřenou emocionalitou. V tom mu dopomáhá i kamera Slawomira Idziaka (Černý jestřáb sestřelen), který na rozdíl od minulých kameramanů ani tak neoslavuje krásu bradavického hradu a jeho okolí (což je na jednu stranu škoda), ale mnohem více si libuje v celkové potemnělosti, jež dotváří depresivní vyznění nynějšího kouzelnického světa. Pozadu nezůstává také hudba, jež byla po Johnu Williamsovi, který vytvořil základní potterovské motivy, a Patricku Doyleovi, který stvořil řemeslně líbivé hudební motivy, svěřena Nicholasu Hooperovi, který doposud vytvářel hudební podkres k televizním inscenacím, mj. Yatesovu The Girl in Café. Určitě to není na škodu, protože sice vytvořil na první poslech nevýraznou hudbu (či lépe řečeno nebombastickou, jakou bychom u Pottera čekali), ale je osobnější a melodičtěji překvapivější, takže by se z odborného hlediska dala považovat za tu dosud nejpovedenější. Nedá mi, abych se na závěr nezmínil o výrazném prvku pátého dílu, a to snové výjevy, které na rozdíl od Newellových zastřených snů Yates okořenil správnou dávkou psychedeličnosti i hrůzostrašnosti, které koresponduje s psychologickým záběrem celého filmu.
Závěr:
Harry Potter byl letos černočerným koněm sezóny, a jak bývá obvyklé, nakopal všem těm pseudo trhákům zadek. David Yates smetl všechny pochyby o své osobě a můžeme se těšit na šestý díl, opět v jeho režii. Bez obav se může porovnávat s Cuarónem a jeho Vězněm z Azkabanu a my můžeme doufat, že příště dovede všechny nedostatky k dokonalosti. Největším překvapením je, že pouhých 138 minut se pro něj neukázalo překážkou.
