Sirotčinec slečny Peregrinové – Burton povolal bizarní superhrdiny

3.10.2016 at 16:56 • Posted in Recenze by Adam Fiala

Odepisovaný mistr podivnosti natočil svižnou pohádku Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, která umí být poetická, strašidelná i zábavně akční. Pro děti ale asi přece jenom trochu moc ulítlá.

Knížky pro mládež jsou oblíbeným zdrojem příběhu pro hollywoodská studia, která hledají způsoby, jak přitáhnout do kin potencionálně nejširší skupinu diváků, když zrovna nemají v záloze nějaký komiksový flák. Co však dokázalo uhranou knihomoly napříč světem a rozvířit jejich imaginaci, ne vždy dokáže svou jiskru zachovat i ve filmovém vyprávění. Chce to totiž chytrého scénáristu a vizionářského režiséra, abyste neskončili jako Mortal Instruments: Město z kostí (2013) s režisérem Haraldem Zwartem (kdo?) nebo Eragon (2006), jehož tvůrce předtím a potom dělal jenom speciální efekty. Příkladů by byla spousta.

Kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti se řadí mezi mnohé bestsellery a z filmového příběhu je cítit, že to byl silný materiál, se kterým si ale hlavně hodně vyhrála Jane Goldmanová, která je částečně zodpovědná za výborné filmy Matthewa Vaughna – Hvězdný prach (2007), Kick-Ass (2010) nebo X-Men: První třída (2011).

Není náhoda, že Sirotčinec mnozí přirovnávají ke škole pro mutanty, důležitější však je, že příběh skýtá mnohá tajemství, která vrstvu po vrstvě odkrývá, a vývoj událostí dokáže překvapit. Goldmanová se zároveň musela vyrovnat i s paradoxy cestování v čase, ale zvládla to způsobem, který nezatěžuje svižnost děje, ani nebrání roztodivným postavám v rozvoji vzájemných vztahů, jejichž živelnost pozvedá hodnocení výše.

Návrat krále

Volba režiséra mohla být stejně tak výhrou jako prohrou. Padla na Tima Burtona a podivný svět sirotčince mu umožňuje vrátit se domů. Posledních několik let totiž Burton nastoupil dráhu, která mířila do filmových pekel a dříve vizionářský, poťouchlý a nenahraditelný režisér ztrácel nejenom cit pro obrazy na hraně kýče, ale i vypravěčskou svěžest. Začalo to Alenkou v říši divů (2010), kterou si připsal miliardový hit pro Disneyho, ale zisk nenahradí kvalitu. Už od začátku jeho kariéry vypadaly jeho bledé postavy mrtvolně, teprve teď ale takové začínaly být i vnitřně. O dva roky později to pokračovalo jednak jeho nejnudnějším animovaným filmem Frankenweenie: Domácí mazlíček a těžkopádnými Temnými stíny.

Teprve před dvěma roky se v jeho filmografii objevil záblesk světla. Nejprve se ale musel oprostit od svých zaběhlých konvencí a vystoupit ze stínu své morbidní vizuality. Se scenáristy Eda Wooda (1994) natočil další životopis a byly z toho poměrně úspěšné Big Eyes (2014). Teď se mohl vrátit k podivnosti a Sirotčinec slečny Peregrinové tak bují životem, nápady a vzrušením.

Provětrat šatník

Vizuálně svérázný režisér při tom mírně obměňuje tvůrčí tým, což možná pomáhá, aby se vyprostil ze starých šatů, které mu sice vždycky dost slušely, ale už začínaly škrtit a trouchnivět. Na první pohled je to vidět v herecké sestavě. Třetím filmem pokračuje „rozchod“ s Johnny Deppem, který v řadě jeho filmů ztělesňoval jeho alter ego, rovněž z filmů zmizela Helena Bonham Carterová, v jejichž vztahu to nedávno zásadně zaskřípalo.

Sice se vrací Eva Green, která v Temných stínech ztvárnila svůdnou čarodějnici a tady svým způsobem také čaruje, přesto se nalézá v úplně jiné herecké poloze a do titulní postavy vnáší hřejivost i záludnost. Stejně tak je zpět Terence Stamp, který se v Big Eyes ujal role kritika. Jinak ale casting zahrnuje řadu mladých talentů, což je dáno samotným námětem, ale v rozkošně zlodušské, téměř vtipné roli si libuje Samuel L. Jackson, ajťácký guru Chris O’Dowd skvěle zapadá do role nepříliš schopného otce a na skok se objeví i bondovská Judi Dench.

Skvělý je ale Asa Butterfield, který se od Huga a jeho velkého objevu (2011) přes Enderovu hru (2013) až k Sirotčinci profiluje jako schopný mladý herec, který s kuráží zvládá emocionální chvíle, ale dovede (ne)směle stanout i jako průvodce dobrodružného příběhu.

Pozoruhodnou změnu prodělal post hudebního skladatele. Jestli byl někdo ještě výraznějším spolupracovníkem Tima Burtona než Johnny Depp, tak Danny Elfman. Pokud to nebyl specifický případ jako adaptovaný muzikál Sweeney Todd (2007), nemohl mistr poťouchlých tónů téměř nikdy (druhou výjimkou byl Ed Wood) chybět v titulcích, což zavání téměř velkou změnou stylu.

Zvlášť když hudbu dostala na starost dvojice Michael Higham a Matthew Margeson. Jsou to skutečně málo známá jména, ale svou práci odvádí dobře, byť spíš stylem podpořit látku, aby fungovala. Jestli z jejich příspěvku ještě vykrystalizuje něco trvanlivějšího, se ještě uvidí. Každopádně spíše podvědomě posouvají audiovizuální formu díla dál od zažité představy o Burtonově filmu.

Povědomé tóny

Na druhou stranu Sirotčinec potvrzuje, že Bruno Delbonnel se pro Burtona stává dvorním kameramanem, protože jde o jejich třetí společnou produkci. Delbonnel dokázal splynout s Burtonovou vizuální poetikou a syté barvy stejně jako černočerné stíny jsou tak působivé jako v dobách Střihorukého Edwarda (1990), dovedou navodit pohádkový ráz v kontrastu s všedním světem a stínovat chvíle, ve kterých se děsivé noční můry snaží polechtat pocity strachu.

Filmem se rovněž ozývají starší motivy, některé letmo (po vzoru Velké ryby (2003) nepochopení mezi synem a otcem, který hodně cestoval, zahradnické orgie odkazující na Střihorukého Edwarda či uhranutí platinovou blondýnkou), některé silněji, jako motiv vyděděnců, kteří nezapadají do normálního světa, který se táhne celou Burtonovou tvorbou. Po dlouhé době tu má Burton i funkční romantiku na hraně platonické a nenaplněné lásky, která jeho tvorbě vždy dodávala příjemně melancholický nádech.

I když by fantazijní svět malých „superhrdinů“ mohl působit jako hřejivé místo vhodné pro dětské diváky, Tim Burton v mnoha momentech dává najevo, že nenosí růžové brýle a že měl vždy smysl pro bizarní a divné věci, které korunují i půvab Sirotčince slečny Peregrinové. Dílo tak má mnoho chutí, některé jsou děsivé, některé okouzlující. Dohromady zkrátka výjimečně podivné.

(9/10)

Foto: CinemArt

About
Latest Posts

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.