Doznívající viktoriánství Anglie stojí jako ironická kulisa kolem společnosti, kde se ženská nadrženost kvalifikuje jako onemocnění hysterií a léčí se pomocí ruční masáže intimních partií. Práce je to namáhavější, než by se chtělo věřit.
Mortimer Granville se snaží živit jako lékař. Má za to, že neustálým samostudiem a dalším vzděláváním přispívá lékař ke zvýšení své odbornosti, která mu pomůže rozlišit mezi účinným lékařským prostředkem a zastaralou mylnou metodou, která v horším případě uspíší pacientovu smrt. Jeho aktivní postoj ovšem nesdílí zaměstnavatelé v londýnských nemocničních zařízeních. Skončí tak na klinice doktora Roberta Dalrympleho, kam se chodí ženy léčit s hysterií. Touto ošklivou a nepříjemnou nemocí prý trpí dobrá polovina londýnských žen. Jak se ukáže, jde hlavně o ty z bohatší rodiny, které se celé dny nudí a manžel jim nedokáže dopřát uspokojení. V práci se začne Mortimerovi dařit, a tak to vypadá, že mu spadne do náruče i jedna z lékařových dcer.
Ocitáme se sice v minulosti, ale netradičně vytváří souhra herců se scénářem postavy, které zavání moderními způsoby. Samozřejmě v rámci slušné míry, ale tvůrcům v rámci absurdity námětu ani nic jiného nezbývalo. Snad ani nepřekvapí, že se Maggie Gyllenhaalová objevuje v bouřící se roli krapet anarchistické ženy. Tato herečka jednoduše není prototypem a ideálem krásy, stačí se podívat, kdo se to účastní všech těch miss. Ona sama si však cíleně volí nekonformní role, v souvislosti s Vrtěti ženou se nejrychleji vybaví vzdorovitá pekařka z Horší už to nebude. Vytváří tak jasný protiklad k étericky čisté, tiché a poslušné postavě její sestry v podání Felicity Jonesové. A mezi nimi se ocitá Hugh Dancy, který strká ruku tam, kam se na slušného pána nesluší. Kdo si ho navíc pamatuje z role mentálně postiženého Adama, nezbaví se dojmu uzavřeného a stydlivého chlapce. Snad právě proto se skvěle hodí do své role, ve které pomáhá ženám s léčbou hysterie a z čehož vyplyne i základní vtiputvorná stránka filmu.
Humor nachází v rámci zvoleného materiálu a prostředí bohatou a úrodnou půdu. Rodí se z ní hned dvojí užitek, takže bránice náchylné k nekonečnému smíchu mají naději na dobře strávenou hodinu a půl. Rámec filmu nás totiž zavádí do prostředí, které asi málokdo z nás zná, čestnou výjimkou jsou ti moudří medicínští historikové mezi vámi. Blížící se konec devatenáctého století ve spojení s medicínskými pokroky vytváří celou řadu vtipných momentů, které jednoduše využijí divákovi neznalosti a tak trochu si mohou pohrávat s tím, do jaké míry je onen skutečný příběh autentický a do jaké míry se jedná o autorskou licenci. Různé druhy léčebných metod i lékařských oborů působí jednoduše bizarně, zvlášť když je postavy vykonávají s bezelstnou vírou v neomylnost.
Na opačné straně pak stojí zase naše vědomostní převaha nad postavami. Momenty, kdy my nevíme, a tak se smějeme, doplňují momenty, kdy vůbec netuší postavy, ale my ano. My už víme, že bakterie nejsou žádný výmysl ve stylu sněžného muže, oni o tom ale stále pochybují, zatímco se po vyšetřovně procházejí v botách zašpiněných od koňského lejna. Nejdůležitější je však tento přístup u hlavní dějové linie kolem léčby hysterie. Hodinové masáže v oblasti intimních ženských partií se vydávají za standardní léčebnou proceduru, přestože v soudobé společnosti by něco takového bylo absolutně nepřípustné. Postavy si totiž neuvědomují sexuální podtext svého jednání, a čím naivnější přitom jsou, tím bláznivěji film vyznívá.
Zajímavé přitom je, že si přitom snímek drží britsky chladný odstup, který se přetváří v suchý humor. Vrtěti ženou vypráví vskutku nepříliš známý příběh sexuality a navzdory pikantnosti a erotičnosti, která by se v souvislosti s takovým jednáním přirozeně nabízela, se oprošťuje od vzrušivosti a sexuálního napětí. I chvíle, kterou by mohl nepříjemně narušit další stupňující se proudu ženského hekání plynoucí z tělesného uspokojení, autoři zvládnou, a to třeba tak, že pacientku nechají blahem zpívat, což je vzhledem k její operní profesi přirozená reakce.
Ostatně, kdyby se dílo pokoušelo o důvěrnější pózu hraničící s lechtivostí, přišla by zkrátka nadsázka, kterou se zaštiťuje. Vedle toho ale rozjíždí i romantickou linku, jež až do samotného konce zůstává příjemně nezřetelná, zvlášť v porovnání s klasickým přístupem k žánrovým romantikám. Bublá pod povrchem, aby sladkobolný kýč nenarušil budovanou atmosféru legrace, nicméně motivuje postavy k posunu a změně, bez níž bychom ustrnuli. Vyznání lásky se neobejde bez další dávky nepatřičné ironie, ale uspokojivě tak uzavírá osudy postav.
Nemluvě o tom, že autoři s motivem lásky pracují záludně a nepřímočaře, před hlavního hrdinu staví dvě potenciální možnosti, přičemž ani jedna z nich by nebyla úplně špatná. V rozhodnutí se ovšem projevuje pokrokářský přístup ke světu, který volí nejenom postavy, ale který je zcela příznačný uvažování v dnešním světě. Konzervatismus a stabilita jsou zpátečnické pozice, které neprospívají. Tvůrci však nejsou tak ideologicky přísní, volba postavy je přirozená a nekřečovitá. Pokud by nás měla stihnout křeč, pak jedině smíchy.
