Pakliže nemilujete, život se kolem vás jenom mihne. Terrence Malick medituje o hodnotách.
Vznikl vesmír, pak svět, život na něm, lidé a konečně Terrence Malick o tom natočil film, ze kterého se nezvedají žaludky, ale samotní lidé a odchází z promítání. Ukazují tak netrpělivý a netolerantní svět, jaký je, zatímco Malick odhaluje svět, který si žádá pokoru. Není ani dobrý ani zlý, stejně jako nic není černobílé, přesto zde svádí boj otec (Brad Pitt) a matka (Jessica Chastain) o duši svého syna Jacka, který stejně jako ostatní děti musí vyrůst, musí se s tou záhadnou věcí kolem sebe vypořádat a cesta není tak přímočará, ba ani jasná, jak by si přál. Když na tuto dobu dospívání vzpomíná už jako stárnoucí muž (Sean Penn), zastavuje se uprostřed velkoměsta lidské civilizace, která si navykla svůj běh naopak zrychlovat.
Nikdy jindy jsem si tolik neuvědomil, jak krátkozraké je k dílu, jehož vznik čítá mnoho let, přistoupit a okamžitě vynést kategorický soud. V případě Malickova Stromu života je to o to přednější, že se projekt vyvíjel dlouhou dobu, a když už měl být před rokem uveden, Malick premiéru odložil, aby si s filmem ještě vyhrál. Nelze proto okamžitě a plně pochopit jemné nuance, narážky i transcendentální roviny. Malick si tak zaslouží víc pozornosti, než kolik mu jedním promítáním můžeme dopřát. Navíc nikoho nenechá na pochybách, že řeči o šestihodinové verzi dávají tušit, že Strom života je ještě košatější a má tak hluboké kořeny, že by s ním ani hurikán diváckých odpadů nic nesvedl. Ale zkuste si na šest hodin dřepnout do kina, i v rámci půl třetí hodiny by měl být umělec schopen základní sdělení předat.
A tady už si můžeme vybírat, ačkoli nejjednodušší je nechat se unášet krásou kinematografického zážitku, který dílo svým výjimečným vizuálem dopřává. Souhra režiséra Malicka s kameramanem Emmanuelem Lubezkim a celou pěticí různých střihačů stojí za filmem, který se vymyká typickým filmařským postupům. Zachycuje výjimečné obrazy s herci, kteří ve scénách díky jejich intimitě zcela splývají se svými postavami. Střih kompletně narušuje očekávání vůči návaznosti jednotlivých záběru, a zatímco v úvodu je potřeba se aklimatizovat na jiný tep obrazu, postupně se stane nadmíru přirozeným jako plynutí vody přes různé stupně toku, přehrady, kamenité strouhy a vodopádovité stezky. Útržkovitost jako nejlepší společný jmenovatel je dána vzpomínkovitou podstatou filmu. Dospělá verze Jacka v podání Seana Penna se totiž v mysli vrací do dávné minulosti. Rané vzpomínky jsou nejkratší, bez spojitostí, ale přesto neproblematicky znázorňující vývoj vpřed do mládežnického věku, který ho nejvíc poznamenal. Tato část totiž stojí v centru pozornosti a jenom za ní samotnou by si Malickův opus vysloužil pět šťavnatých hvězd.
Bohužel se tak stát nemůže, aspoň ne teď, čas možná dopřeje Stromu života, aby vykvetl v okrasnou dřevinu filmových zahrad. Svůj podíl na tom bude mít zařazení filmu do kánonu, případně rozšířená verze, která by více zdůvodnila a ozřejmila transcendentální momenty snímku, které bláhově posouvají film do vyšších sfér, kde nechají diváka bloumat jako všechny postavy na konci v jakémsi posmrtném shromaždišti před koncem času a světa a božím soudem. Bůh je pro Malicka významnou veličinou, postavy se vůči němu vymezují nebo se podle něj formují. Ani náznakem však neřekne, jestli Bůh je, nebo není. Naopak jeho osobu spojuje s jistou pochybovačností. Jádro se totiž odehrává v padesátých, šedesátých letech na americkém jihu ve věřící rodině a klade před diváka primární dilema. Zvolit si životní cestu podle přirozenosti nebo podle milosti Boží? První princip se promítá do otcovské figury, druhý je vlastní mateřskému elementu. Chlapec, v tomto případě prvorozený a nejdůležitější z trojice sourozenců, se vydává na cestu dospívání, v níž se tyto principy konfrontují, válčí a nikdy není jisté, která strana nakonec vyhraje. Příklon k matce, jejímu citu, kráse a radosti hraje hlavní roli v úsvitu života, ale jak zraje, je nahrazován vztažením se k otci, který chce, aby byl syn dobře vychován. Chce, aby byl silný, a tak je k němu tvrdý, tím si ho ale odcizuje. Přestože synovi tento přístup zrovna nelahodí, ze všeho nejvíc by chtěl být jako on, chtěl by jeho pozornost. Oba se tak dopouští vůči sobě přešlapů, které jim brání v naplnění svých snů o tom druhém.
Tohle všechno Malick nechává říkat skrz obrazy, málokdy se odváží k otevřené interpretaci nebo prostému dialogu, častější jsou šeptavé monology. Každopádně nesmírně intimní přístup k postavám se vyplácí, a je-li divák pozorný, tyto nuance zaznamená a ocení, jaký majstrštyk se Malickovi se svou drobnokresbou o dospívání dítěte v muže povedl. Pak ale přijdou sekvence, které plynulost narušují a tříští, a to hlavně v momentě, kdy se Malick pustí do obšírného záznamu zrodu vesmíru, země, dinosaurů, zvířat atd. Samozřejmě má plné právo se tématu věnovat, ostatně o ryzí osobitosti projektu svědčí mnoho faktů z režisérova vlastního života, a tak se vydává na cestu kompletního sebevyjádření jako režisér i scenárista. Ovšem k oné sekvenci vesmírného vývoje přistupuje natolik neinvenčím a didaktickým způsobem, kterému chybí jakákoli nová interpretace, že se divák ani nedokáže radovat z překrásných obrazů doprovázených často hluboce rezonující hudbou a už čeká, kdy se vrátí k lidskému příběhu. A přitom na Stromu života je fascinující, že jeho pozornost se nesměřuje k nikomu zvláštnímu, ojedinělému, ale k úplně obyčejné rodině, jakých byly a jsou v západním světě miliony, což nechává mladého Jacka dokázat, když oknem sleduje, jak se úplně stejně hádají v jiné rodině, kde se opět milosrdenství a něžná láska matky střetávají s tvrdou disciplinou a realitou podle otce.
Postavy i kameraman často obdivně vzhlížejí k oblakům, a zatímco v dětství se Jack od matky dozvěděl, že tam v mracích bydlí Bůh, v dospělosti se pohybuje v šíleném a sterilním světě obklopen vysokými domy, jako by se člověk sám chtěl dotknout nebes a stát se Bohem, přestože si sám nedokáže zodpovědět základní otázky. To nejspíš zmítá hlavou dospělému Jackovi, když se vydává na cestu časem ve svých vzpomínkách, aby našel životní filozofii. A tuto možnost nabízí Malick i divákovi, obrněnému svou trpělivostí, která není tak potřebná, pokud dokáže naslouchat. Pak čas utíká tak rychle, jako když se vám před smrtí zjeví celý váš život a vy si konečně všimnete nepatrných, ale v životě podstatných úkonů. Z těch všech se Strom života skládá a otevírá náruč plnou drobných i velkých témat.
