Nemravná porotkyně, vandalové a ultradlouhé fronty

0
18.7.2011 at 13:08  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

 Co bylo na letošním 46. karlovarském mezinárodním filmovém festivalu peprné, překvapivé a co se zhoršilo/zlepšilo? A co vlastně filmy? Závěrečná zpráva Mary z Varů psaná s odstupem.

 

   Letos jsem byla ve Varech počtvrté (s Milanem aka Blizzardem) a poprvé jsme jeli na téměř celou délku festivalu kromě posledního dne, který stál v posledních letech konstantně za nic. Příjemný penzion naproti Thermalu mi umožnil sledovat dění na červeném koberci a kolem něj. První den byly Vary poměrně vylidněné – to nejhorší mělo teprve přijít. Slavností zahájení pouze pro zvané začalo v 19 hodin, moderátorem byl opět Marek Eben. Hřebem večera byl příjezd tajemné M neboli britské herečky Judi Dench. Od ředitele festivalu Jiřího Bartošky obdržela Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Spolu s režisérem Carym Fukunagou uvedli promítaný film Jana Eyrová. S téměř hodinovým zpožděním pak začal ohňostroj doprovázený soundtrackem z čtvrtého dílu Pirátů z Karibiku.

   Nebudu vám vyjmenovávat, jaká modelka dorazila a co měla na sobě, podívejme se však na tři nejzajímavější pikanterie a hrůzy festivalu. Bulvár přichází během festivalu se zprávou, že členka hlavní poroty – Němka Sibel Kekilli hrála ve filmech. Co na tom, že? Jenže byly pornografické. Ups. Mezinárodní festival se ukázal jako vstřícný a o porotkyni neřekl po celý festival nic negativního. Palec nahoru?

   Na hlavní třídě festivalu se každoročně nachází vždy aktuální datum – z květin. Ty však neznámí vandalové poničili a karlovarské zahradnice slibují policistům za dopadení záškodníků polibek. Ach!

   A letos byly fronty ještě delší než loni, více lidí drze předbíhalo (zaslouží katalogem po čumáku) a securiťáci byli apatičtí jak trakař mrtvých potkanů.

  kviff11_2 kviff11_3

 

Den první (1.7.)

   Oproti loňskému příjezdu do Varů nebyl v den příjezdu šílený pařák, proto jsme se nebojácně vydali do nafukovacího kina Espace Dorleans na výběr krátkometrážních filmů z pražského Festivalu krátkých filmů. Společným jmenovatelem všech kraťasů bylo nějaké zvíře – obří červ, červík nebo pes. To je asi tak to nejzajímavější, co se o výběru filmů dá říci, celkově se totiž jednalo o velmi průměrné snímky. Doporučím ten nejlepší z nich – a to britskou komedii I love Luci s originální pointou (75 %). Den jsme zakončili belgickým krimi thrillerem Býčí šíje, které všem mužům v publiku způsobil minimálně jeden šok – scéna drcení varlat. Tato scéna zůstala do konce festivalu zcela nepřekonanou, a proto zůstává na prvním místě v mém soukromém žebříčku scén, které umně mixují šok, drsnost a zdařilé filmové vyobrazení. Snímek je režisérským debutem, což není vůbec poznat, neboť nabízí syrové drama o ztrátě mužství se skvělými hereckými výkony, hutnou atmosférou a strhujícím finále. 85 %

   Po důkladném prozkoumání všech wi-fi sítí v dosahu našeho pokoje jsem byla nucena konstatovat, že internet prostě není, protože „síla signálu: špatná“ se nedá považovat za seriózní připojení, obzvlášť když musím sebe i notebook vyklonit z okna. Vary, styďte se, jste mezinárodní festival, ne sraz lokálních motorkářů. Co se lístků týká: Na první tři dny jsme je měli rezervované díky internetovém předprodeji, ten však nabízel ke koupi pouze 10 % vstupenek, takže velmi záleželo na rychlosti vaší myši, protože do pár minut bylo vše zcela vykoupeno.

 kviff11_4 kviff11_5

 

 

Den druhý (2.7.)

   Po rychlé snídani (ať žije Maxi Bobík) se vydáváme na novinku Kůže, kterou nosím od známého španělského režiséra Pedra Almodóvara. Antonio Banderas předvádí velmi civilní herectví, ale stejně jsem mu téměř ani na chvíli nevěřila, že je renomovaný plastický chirurg Roberto. Doktorovou obsesí je jeho pacientka Vera, které vytvořil zcela novou a odolnější kůži. Problém však je, že ji drží v zajetí své přepychové vilky a šmíruje ji skrz kameru. Roberta honí vnitřní démoni, nevyrovnal se ztrátou své ženy a chce pomstít utrpení své dcery. Až dexterovsky precizně provedená pomsta ho částečně uspokojí. Scénář je vystavěn velmi rafinovaně – hraje si s různými časovými liniemi a do poslední chvíle tají šokující zvrat. Vizuální stránka filmu opět hýří všemi barvami, jak je ostatně u Almodóvara zvykem, přináší však poměrně nezvyklý prvek – lehce šílený humor, který se v melodramatickém konci režisérovi vymstil. Polovina sálu u závěrečné scény hýkala smíchy, já však zastávám názor, že ji autor myslel vážně. Zda bral Almodóvar film s nadhledem, se nedá zcela jasně říci, záleží na vás, jak k filmu přistoupíte. Já jsem byla při sledování v napětí, byť toho utrpení a bolesti bylo na jeden film až příliš mnoho a místy z něj čišela snaha procpat do scénáře co nejvíc násilí a bolu. Po průměrných Rozervaných objetích dávám režisérovi novou šanci.

   Odpoledne se snažíme o běh do kopce, nikoliv však pro dobro našeho srdce, ale abychom přišli včas na korejské černohumorné drama Touha zabít. Film se odehrává v zašlé nemocnici a má originální zápletku – dva ochrnutí pacienti se snaží vzájemně zabít. Snímek svou omšelost (nedopatřením) podtrhnul špatnou kvalitou promítané kopie, která byla na úrovni horšího DVD-ripu. Film má naprosto geniální momenty, kdy jsem se smíchy skoro válela po podlaze, bohužel se však příliš nepodařil mix dramatu o vině s šílenou černou komedií. Finální obrat v ději se zcela utopí v dlouhé krvavé lázni, která se do celkové atmosféry filmu nehodí. Bylo mi z ní navíc lehce mdlo, zkrátka asijské zvrácenosti v praxi… 65 %

   Následně mě (asi z těch filmových hrůz) chytne šílená migréna, takže na další výběr kraťasů posílám Blizzarda. Každý z filmů je doprovázen představením tvůrců, v polovině diváci nervózně opouštějí kino a spěchají na další projekce. Fresh Selection – šest filmových nadějí jsou celkově nezajímavé (60 %), za zmínku stojí jedině španělská mozaika Útěk, 90 %.

   Při cestě na pokoj téměř vrazíme do Burta Younga! Herec, který ztvárnil švagra Rockyho, usedá do pizzerie a tváří se vyčerpaně, mám u sebe jen mizernou mikrotužku (zdarma při zakoupení festivalového programu, juchů!) a Festivalový deník, podpis tedy oželím.

   Večer nás čeká dle anotace turecká „metafyzická road movie“ Tenkrát v Anatolii, padne na nás však popříjezdová apatie a film kvůli ještě stále živé vzpomínce na jiný příšerný turecký snímek s názvem Med vynecháme.

 kviff11_6 kviff11_7

 

 

Den třetí (3.7.)

   Počasí se dosti zhoršilo, je zamračeno a zima. V jedenáct dopoledne se vydáváme vstříc černobílé odyseji Turínský kůň od maďarského Bély Tarra – pro někoho mistra hlubokých filmů, pro jiné koncentrované nudy a utrpení. Tento festivalový art nejtěžšího kalibru rozhodně není pro každého. Ponor do filmu příliš neusnadňovaly tvrdé židle divadla a neustálé hlášky diváků, které však byly občas třeskutě vtipné. V jednom z mála dialogů otec zavolá: „Hej!“ a přesně v tu vteřinu se znuděný divák zvedal a chvátal pryč. Vzápětí postava hlasitě říká“ Hej ty!“, prchající se nechápavě rozhlédl, protože téměř celé divadlo zařvalo smíchy.

   Turínský kůň je filmem s vyprázdněnou narací, o příběh zde tedy nejde – respektive neexistuje. Starý muž bydlí se svoji dcerou kdesi uprostřed suchých plání, kde stále fouká vichřice. Občas se zajdou podívat do stodoly na koně a k obědu mají s železnou pravidelností brambory. Dlouhé statické záběry na oba protagonisty doprovázené tímtéž temným hudebním motivem téměř po celou stopáž filmu vás buď uspí anebo zhypnotizují. Být to kraťas, mohlo to být geniální, kdyby to mělo kolem 1,5 hodiny, pořád by to byl hodně dobrý film, ale při této stopáži (146 min) vnímám Turínského koně jako autorskou onanii nad ničím. V tomto „nic“ někteří spatřují hluboké existencionální myšlenky a výpověď o dnešní společnost. Pfff. 55 %

   Odpoledne se vydáme na sraz hollywoodské smetánky – ano, my obyčejní návštěvníci. Místa si mohl totiž rezervovat kdokoliv, šlo jen o čas. V uhlazeném salonku hotelu Pupp sedí ti, co hýbají americkým filmem. Objevitel Darrena Aronovského, Nick Wechsler, prominentní právník hvězd (např. Jude Law, Judi Dench), další producent Jay Cohen a Melinda Jasonová – prezidentka produkční společnosti Conspiracy. Panelovou diskusi moderuje Tomáš Baldýnský, občas řekne docela povedený vtip. Nejvíce mluví producenti. Tématem jsou de facto konkrétní rady, jak proniknout do Hollywoodu. Řeší se rozdíl mezi agentem a managerem, jaké filmy se dobře prodávají do zahraničí a jak získat investory pro váš film. Asi nejzajímavějším zjištěním bylo, že existují lidé, kteří jsou speciálně vyčlenění na to, aby sledovali YouTube. Pokud naleznou zajímavé video, tvůrci se ozvou s nabídkou na spolupráci. To se stalo amatérskému režisérovi z Uruguaje s jeho kraťasem Panic Attack! z roku 2009. Roboti napadající Montevideo producenty natolik zaujali, že se autorovi filmu ozvali s nabídkou na celovečerní film. Padnul také zoufalý dotaz od zoufalého začínajícího chilského (?) režiséra, zda by nechtěli produkovat jeho film o únosu letadla z Ruska (dle skutečné události). Odpovědí je, že dramata se prý špatně prodávají, ale úspěchem Královy řeči se přístup produkčních společností mění. Poradili mu, že má poslat trailer a pak že se prý uvidí. Asi nejvíce mě v kontextu panelu pobavilo prohlášení, že pokud je o jakémkoliv filmu nějaký „buzz“, oni se o tom dozvědí, nic jim neunikne. To zní jak sen…

   Den jsme zakončili Duší mouchy – debutem španělského režiséra. Svou komedii uvedl osobně (mimochodem je velmi sexy, dámy) a po projekci ochotně odpovídal na dotazy publika. Vyprávěl o tom, že film točil v rodném kraji, postavy ve scéně v  baru jsou jeho známí a přátelé. Natáčení trvalo pouze pár dní, rozpočet byl pár stovek dolarů. Výsledek je dobrý. Duše mouchy vypráví o dvou bratrech, kteří se poprvé setkají až při cestě na otcův pohřeb. Film má slunnou a pohodovou atmosféru, absurdní vtipy, ale i vážnější scény. Vzhledem k tomu, že stopáž je pouhých 78 minut, při nichž jsem se však opakovaně nudila, nelze dát filmu víc než 60 %.

 kviff11_8 kviff11_9

 

 

Den čtvrtý (4.7.)

   Kvůli nevydařeným rezervacím z předchozího dne (lístky se vždy kupují s jednodenním předstihem) nám „šichta“ začíná až ve 14 hodin. Rezervace na následující den nám vyšla pouze jedna ze tří, čeká nás tedy opět chudý den na filmy. Chvatně se najíme a vyrážíme k městskému divadlu, abychom se už v půl jedné zařadili do fronty (pokud nemáte lístek, máte šanci, že vás pořadatelé pustí 5 minut před filmem na neobsazená místa – na základě vaší akreditace). Lidé ve frontě jsou drzí, tvoří různé alternativní podfronty, securiťáci se tváří apaticky, nic se bohužel nezměnilo. Na chilské drama Post mortem se dostaneme. Film o lásce postaršího pracovníka v márnici a tanečnice odehrávající se za násilného státního převratu v zemi, kdy do nemocnice proudí stovky mrtvých těl, zní zajímavě. Snímek byl velmi dobře přijat na festivalu v Benátkách. Jedná se však o vizuálně omšelý a extrémně fádní film, který zcela zahazuje svůj velký potenciál. 40 %

   Chuť nám spraví debut belgického režiséra – drama Dech. Film o přátelství dvou mladých mužů, kteří trpí nevyléčitelnou nemocí (cystickou fibrózou), je delikátně podaným dramatem bez klišé, které z diváků neždímá slzy lítosti. Dech nabízí vtipný „nemocniční humor“ a „lásku v karanténě“. Pokud by se k nám dostal do distribuce, rozhodně na něj zajděte. Velmi zajímavé je, že dvě hlavní postavy vypadají jako Hayden Christensen a Colin Farrell. Po filmu se jeden z diváků režiséra otáže, zda si toho je vědom, ten se smíchem odpovídá, že mu to už někdo říkal, a upozorňuje, že jeden z herců je v Belgii hvězdou, druhý slibným začínajícím talentem. O jejich talentu a atraktivní americko-belgické vizáži není pochyb! Na dotaz, proč režisér točil film o této poměrně neznámé nemoci, odvětí, že sám trpí mírnou formou cystické fibrózy. Sál zatrne, režisér se pousměje a celý sál se nervózně zasměje. 85 %

   Večer jdu upevňovat meziredakční vztahy a poprvé se setkávám s kolegou Martinem. Témat máme desítky, a proto se loučíme až nad ránem.

 kviff11_10 kviff11_11

 

 

Den pátý (5.7.)

   Po pár hodinách „svěže“ vyskakuji z postele. „Ten polštář je ale fakt příšernej,“ hlásí otráveně Blizzard, nevyspale přikyvuji a lehce závidím těm, co spí ve spacáku, protože si jistě dovezli lepší polštář, neboť ty naše jsou vypelichané jak kuřata chovaná pro KFC. Čeká nás festivalovskou komunitou očekávané íránské drama Rozchod Nadera a Simin, které získalo ceny na festivalu v Berlíně (film i oba hlavní herci). Realisticky natočené a zahrané drama o rozhádaném páru je pro mě nepříjemným zklamání. I přes zcela odlišný (pro Evropana) „exotický“ svět, ve kterém se film odehrává (islám a postavení ženy, zastaralý právní systém), je příběh ve svém jádru velmi konvenční, hysterické hádky otravné a emoční dopad na mě minimální. 60 %

   Vyběhneme ze sálu, abychom se ihned zařadili do fronty na polskou komedii Habemus papam, o papeži, který nechce nastoupit do úřadu. Po první projekci se objevily nadšené ohlasy, proto nás příliš nepřekvapuje velký počet čekajících. Dovnitř se dostane cca první padesátka, my jako cca osmdesátí smutně odcházíme pryč. Rozveselí mě však, že na žádost několika lidí ve frontě neústupný securiťák přece jenom pustí ještě jednoho mládence dovnitř, protože ten tvrdí, že v druhé řadě je ještě volné sedmé místo (kamarádka mu to poslala zevnitř smskou). Lidé tak dlouho žadoní, že securiťák podlehne, mládenec se s díky pokloní a kdosi zavolá: „Však my mu to přejem“. S pocitem, že lidi nejsou zas takové svině, odcházíme na pozdní oběd/zmrzlinu a nakonec dortíček. Debužírovat se zkrátka musí i ve Varech.

   V 19 hodin se vracíme na místo činu neboli do promítacího sálu v Puppu, kde se chystá ruské drama Jelena od režiséra Andreie Zvjaginceva, který natočil perfektní filmy jako Návrat a Vyhoštění. Psychologie postav je velmi utlumená, mnohé záběry statické a motivace hlavní postavy jen těžko uvěřitelná, některé dialogy jsou banální a poselství filmu příliš explicitní, přesto mě velmi baví film sledovat. Snímek na mě však působí po formální stránce velmi promyšleně – každý záběr, střih, hudební podkres (Philip Glass!) jsou až mistrně zvládnuté. 75 %. Po intimním večeru vyčerpaně odpadnu.

 kviff11_12 kviff11_13

 

Den šestý (6.7.)

   Už ani nemá význam říkat, že včera nám opět nevyšly kýžené rezervace, první film máme až v jednu odpoledne. Italské drama Malý klenot inspirované skutečnými událostmi vypráví příběh mlékárenského koncernu, jehož zaměstnanci se neváhali pro dobro společnosti uchýlit k finančním podvodům. Skvělé herecké výkony, řízná hudba (ano, je to italské festivalové drama), drsné vtípky a po celou dobu stopáže gradující napětí, doporučuji! 85 %

   V 17 hodin začíná ve Velkém sále německé drama Lollipop monster, které je v hlavní soutěži festivalu. Mladá emo girl a její lolitkovská kamarádka čelí rodinným problémům, ale hlavně pubertě. Film umně kombinuje tíživá témata a groteskní humor. Finále mnoho lidí doteď nevstřebalo (ale je originální, uznejte!), žánrově je to odvážný krok jinam, částečně to také degraduje zajímavě vystavěné epizodky dívek na jakousi lacinou snahu šokovat, ale já film vnímám jako odvážný mix různých filmových postupů, který má koule (respektive vaginy?) a skláním se před hereckými výkony obou mladých hereček. 80 %

   Po 22. hodině čeká přeplněný velký sál na Malickův opus Strom života. Top film vulkanologů, oceánologů a kosmologů. Diváci se dají rozdělit na dvě skupiny, ta první film odsoudí jako extrémně nudný patos, druhá je uchvácena monumentalitou záběrů a hloubkou snímku. Já jsem někde mezi, ne proto, abych byla zajímavá, ale tento film budu muset vidět ještě jednou, bez diváků a jejich posměšných komentářů během sledování. 60 %

 kviff11_14 kviff11_15

 

Den sedmý (7.7.)

   Dopoledne sedíme ve Velkém sále a čekáme na projekci Kurismäkiho melancholického dramatu Le Havre. Běží znělka s Johnem Malkovichem, ale najednou se rozsvítí světla, přijde Bartoška a prohlásí: „Přátelé, deus ex machina, John Malkovich!“ Šokovaně hledím na pódium a je to on! Popřeje nám příjemný zážitek z filmu a rozloučí se: „Čau“, tak tomu říkám pravé festivalové překvapení. Omšelá Normandie mě nudila. 60 %

   Odpoledne míříme na projekcí tři krátkometrážních filmů ze soutěže dokumentů: Vysoký muž, Klid, Deklarace nesmrtelnosti (polský dokument o horolezci na konci festivalu vyhrál). Snímky jsou to kromě posledního zmíněného mizerné (rozuměj artově rozvláčné), sál se během projekce vylidňuje, což je vzhledem k přítomnosti všech režisérů lehce trapné. 40 %

   A nebylo lepšího bratra je ázerbájdžánské drama o dvou odlišných bratrech, jeden je ženatý, druhý spíš dobrodruh se sklony ke kriminalitě. Sourozence svádí nadržená zrzka odvedle. Ženáč nesnese, že jeho mladší bratr s ní časem začne chodit. Ač film obsahuje fantazijní prvky a záběry z pohledu mouchy, musím smutně konstatovat, že v zemi, o které nic nevím, točí stejnou nudu jako kdekoliv na světě. 60 %

   Státní svátky skončily a je to znát. Večer si naprosto v klidu vystojíme frontu na Michaela, sál je poloprázdný. Rakouské drama sleduje pedofila, který zneužívá desetiletého chlapce, kterého drží ve sklepě svého domu. Extrémně zneklidňující a emočně chladný film dokáže šokovat a znechutit i bez explicitních scén. Nadšené reakce po první projekci zvýší má očekávání, která však film plně nesplní. Minimalismus z filmu přímo čiší (lokace, herecké výkony) a síla příběhu jej nevykompenzuje – více než jednou se dostavily pocity nudy. 75 %

 kviff11_16 kviff11_17

 

 

Den osmý (8.7.)

   Poslední den festivalu se směju i nefalšovaně dojímám u americké nezávislé komedie Win Win v hlavní roli s Paulem Giamattim. Ač je mi herec už léta nesympatický, příběh matkou zanedbaného chlapce a právníka-ztroskotance na mě působí poctivě a upřímně. Několikrát se hodně rozesměji – a to se mi u filmů často nestává. Snímek nehodnotím jako skvělý proto, že bych byla po týdnu smutných a tragických filmů deprimovaná, Win Win si pozornost skutečně zaslouží. O tom se ostatně můžete přesvědčit sami, 18. srpna vstupuje do distribuce. 80 %

   Sbalíme kufry (můj povážlivě ztěžkl a nevím, čím to je) a vydáváme se na poslední film festivalu. Kluk na kole o chlapci z dětského domova je realistické drama až na kost – mladý neherec, téměř žádná hudba, kamera stále v pohybu objektivně zachycuje dění. Geniálnost filmu (dle řady reakcí) mi jaksi uniká a psychologická studie utrápené dětské duše mi připadá příliš rozvláčná. 60 %

 

 

Závěrem

   9. července se konalo slavností zakončí festivalu a udílení cen, které přenášela Česká televize. Tak trapnou událost jsem již dlouho neviděla, přenos není živě, ač to televize uvádí v programu, všichni vítězové už o cenách dávno ví, jejich děkovné řeči jsou rozpačité, Eben vyčpělý. Situaci nezlepší ani fakt, že David Morse se pouze kvůli ceně za herecký výkon ve filmu Spoluautor znovu vrací do Varů. Řada zúčastněných celebrit jen apatický sedí a netleská, drtivá většina z nich ani neví, o jakých filmech je řeč. Ale příští rok se i přes ultradlouhé fronty, nekvalitní kukuřici, courající se muslimky po kolonádě a předražené ubytování vydám do Varů znovu – pravý filmový fanoušek si tuto nejdůležitější událost ruku nesmí nechat uniknout. Nadávat na ni může pak celý rok. 🙂

Foto: KVIFF/redakce

Přečteno: 1644x

Marie Dostálová

Zamilovaná do kinematografie. Sledující zejména současnou americkou, evropskou, ale i asijskou tvorbu. Má nakoukáno mnoho kraťasů pro potěchu všedních dní. Kritická, avšak se slabostí pro fantasy. Nadšená málokdy, zato intenzivně. Poslouchající soundtracky, Čajkovského i rock. Milující různé seriály, drzý humor, modré nehty, větné rozbory a sáhodlouhé debaty. Na Moviescreenu od roku 2009.
Marie Dostálová

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Harry Potter a relikvie smrti – část 2 – vše skončilo

Vy-víte-kdo vyjádřil nad Harrym politování, protože měl přijít o všechno. Voldemort pochopil Harryho sílu, která je i jeho slabostí, a...

Zavřít