Zdá se, že skutečnou krásu exotického světa objevíte jen na pokraji svých sil. Pro Dana Přibáně se nástrojem k dosažení vyčerpání stal věrný Trabant 601. Kam se v něm podíval tentokrát?
Cestovatelské projekty „Trabantem…“ se staly od první expedice z léta roku 2007 tak populární, že když jejich tvůrci na crowdfundingovém portálu Startovač žádali o půl milionu korun na poslední výpravu, fanoušci jim ochotně přispěli skoro šestinásobek. Pro Dana Přibáně a jeho přátele a kolegy se už nejedná o rekordmanství, ale o extrémní způsob života, při němž pravidelně nasazují vlastní fyzické a psychické zdraví.
Po třech dokumentárních snímcích a televizním seriálu skupinu a jejich cíle opravdu není třeba představovat. Ví to i režisér Přibáň, když publikum hned v prvních minutách vrhne doprostřed řidičské akce na nezpevněných cestách Austrálie. Pasážím z výpravy na rozdíl od minulých dílů nepředchází přípravné scény z domova a seznamování s účastníky probíhá doslova „za jízdy“. Kromě lidské posádky jsou přítomny dva vozy Trabant 601, Fiat 126p a motocykly Jawa 250 a ČZ 175. Jejich stáří cestu nijak neulehčuje a slabé motory způsobí „žlutému cirkusu“ nejedno zdržení.
Nezapomínejme také na kamery, které celkově pořídily přes 600 hodin záznamu. Prostříhávat se takovým množstvím materiálu z různých zařízení chtělo nepochybně kuráž. Pozoruhodné je, že navzdory všem technickým, organizačním a přírodním komplikacím, je Trabantem do posledního dechu (2016) nejsoudržnější a patrně nejpovedenější film, jaký koncept dosud stvořil.
Nepřipravení kaskadéři
Zapojením rytmizujícího vyprávění vznikl snímek, který se napínavostí blíží zážitku, který připomíná spíš hranou tvorbu. Šikovným střihem vznikl z ohromného přebytku materiálu srozumitelný příběh, v kterém mají postavy určený cíl a cestu za jeho splněním lemují příhody, které je buď posouvají blíž, nebo je naopak zdržují. Po představení hrdinů a jejich povahových vlastností přijde na řadu potřebná komplikace děje, při níž skupina narazí na nepříjemné překážky.
Rozmočená australská Grand Central Road způsobuje motorkářům pravidelné pády končící nejen krvavými šrámy. Bylo by snadné shrnout tento motiv do sestřihu akčních pádů, Přibáň ale volí rafinovanější manipulativní přístup, který lépe přibližuje trápení expedice. Scény řadí důsledně za sebou a střídá je s klidnými pasážemi, v nichž podprahově buduje napětí a očekávání, koho nevyzpytatelný terén srazí k zemi. Při snímání samotné akce se kombinuje záznam z klasické digitální kamery i hlediskové záběry pořízené ze zařízení GoPro. Tak vznikají nápadité a emocionálně vtahující výjevy, které fungují i jako součást většího příběhu. Podobně funkční a efektní zároveň jsou i předělové záběry, kdy například v několika vteřinách od večera do rána zrychleně pluje nad táborem hvězdná obloha.
Autoservis v nedohlednu
Přibližně v polovině stopáže začnou nástrahy prostředí střídat potíže s technikou. Motory automobilů dosluhují a ani ochota náhodných indonéských opravářů nepomáhá. Vyprávění se v této chvíli začíná výrazněji soustředit na postavy, na jejich niterný stav po několika měsících cesty a na vztahy mezi nimi. Vzhledem k rostoucímu náporu na psychiku, jaký na skupinu opakovanými problémy s vozy vzniká, jde o srozumitelnou a trochu morbidní filmařskou volbu.
Zvláštní prostor je věnován osobním rozepřím Přibáně a jeho přítelkyně Dominice Gawliczkové. Stejně jako v tradičně strukturovaném hraném snímku je tento konflikt nakonec dobrou vůlí a láskou překonán. Jedná se o další důkaz, jak pečlivá postprodukční práce může stvořit přímočarou dějovou linii ze skutečných vztahových hádek a následného usmiřování, které se filmové formě nepřizpůsobují.
Pravdivé se tak ukáže Přibáňovo tvrzení, že nejnovější film je oproti předchozím dobrodružstvím hlavě „o lidech“ a méně o trabantovém rekordmanství. Jinak by do filmu nebyla zařazena úvodní scéna – flashforward, v němž Přibáň s kolegou Markem Slobodníkem v zuboženém stavu sestupují do sopečných dolů a svěřují se o svých pocitech, zatímco auto stojí zaparkované poblíž. Máme tak na paměti, že výprava a její členové jsou jedno a to samé.
Trabantem napříč filmařovým vědomím
S Trabantem do posledního dechu vstupuje série do uvědomělé fáze – její tvůrci už umně ovládají filmovou formu, prostředky, jak vyprávět příběh a vyvolat emocionální účinek. Logickou další úrovní se stalo reflektování vlastních motivací s existenciální otázkou „Proč to děláme?“ Je škoda, že ve fázi, kdy mělo k nějaké sebereflexi dojít, totiž v momentě, kdy to vypadá, že cesta předčasně skončí, film žádné rozhřešení nenabídne a na svízel se příliš nezaměřuje.
Kritizovat by se dal i doprovodný komentář Davida Novotného. Je zbytečně popisný a plný nepříliš povedeného humoru, který v duchu předchozích dílů zdůrazňuje šílenost zúčastněných a celého konceptu. Současný detailnější vhled do myslí protagonistů se ovšem s tímto dětinským akcentem dost míjí.
Skupina se blíží ke své pravděpodobně poslední expedici napříč Asií a východní Evropou až do Prahy. Doufejme, že snímky budou kvalitativně pokračovat ve vzestupné tendenci a opět zasadí výpravu do rámce, které je spíše napínavým lidským dramatem se sympatickým nadhledem než pouhým cestopisem.
Recenze původně vyšla na serveru Aktuálně.cz. Publikována zde byla se souhlasem.
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
