V čem se liší knižní předloha od seriálu? Které postavy změnili scenáristé nejvíce? A jak to bylo s Rudou svatbou?
*Tento článek je pokračováním série textů, která usiluje o hlubší analýzu seriálu Hra o trůny a knižní ságy Píseň ledu a ohně napsané Georgem R. R. Martinem, a proto na mnoha místech vyzrazuje klíčové momenty ze všech pěti řad i dosud publikovaných knih.*
Když je bílá černou a padá se nahoru
Ústřední myšlenkou Hry o trůny je ve srovnání s tematickou bohatostí Písně ledu a ohně přímočaře banální „umřít může kdokoli a stát se může cokoli“. Touto do zblbnutí omílanou mantrou se tvůrcům seriálu podařilo jako prodavačům ojetých aut přikrášlit smutnou pravdu, že vlastně nemají zájem dělat cokoli jiného než klouzat po povrchu a zabývat se čímkoli kromě pozlátka v podobě explicitního násilí, šokujících zvratů a roztáčení kola štěstí o to, která z milovaných postav zaklepe bačkorama tentokrát.
Tvůrčí mozky Hry o trůny, producenti David Benioff a Daniel B. Weiss, si Martinovo uvažování o tom, že je nemožné jednat v souladu s tradičními morálními hodnotami, zjevně vyložili jako bezvýchodný nihilismus a dekonstrukci klišé jako jejich prosazování. Jinak si nelze vysvětlit, proč v jejich verzi plyne z příběhu Neda Starka jediné poučení, a sice cynické „čest je pro blboučké naivky, co se chtějí nechat zabít“, a proč například seriálový Robb Stark porušuje strategický závazek kvůli lásce (respektive pubertálnímu návalu hormonů), nikoli kvůli touze zachovat se čestně, a uctít tak otcovu památku. Nejednoznačnost dobra a zla je zpodobněna ve všech směrech původní, zbytečnou a béčkově digitální bitvou s ledovými zombíky. Ze zákonité omylnosti postav se v seriálové interpretaci stává předsudečnost vůči bezvadným vizionářům a revolucionářům – takto jsme se dočkali hláškujícího Petera Dinklage, který má za všech okolností pravdu, místo abychom dostali traumatizovaného zcyničtělého Tyriona, který je natolik pohlcen katalogizováním utrpěných křivd, že ignoruje vlastní objektivní nedostatky a přispívá ke svému pádu na dno.
Napětí mezi osobním a politickým vystřídala nezpochybnitelná morální čistota, což umožňuje, aby Jon Sníh nezemřel kvůli soukromé zradě přísahy (chystá se opustit Černý hrad, aby se vypořádal s Ramsayem), nýbrž kvůli rasismu svých bratří, kteří ani v přímém ohrožení života nedokážou překonat nepodložené předsudky. Magii a nadpřirozeno Benioff, rozpomenuv se na svůj scénář k bohůprosté Tróji (2004), kategoricky škrtl. Z téměř mytické Matky draků, možná Spasitele, možná Antikrista, tím pádem zbyl pouze absolutistický svévolný tyran, jehož knižní kvazináboženské postavení, úloha ve vyplnění dávných, výkladu podléhajících poselstvích a budoucí dopad na všechno a na všechny jsou pro vývoj seriálového děje zcela irelevantní.
Seriálové pojetí postav
Přístupní záporáci, stále však záporáci, se mění v pragmatické, svým způsobem obdivuhodné antihrdiny ochotné přinášet oběti vyšším cílům. Proč jinak by fandové Benioff s Weissem ve své tradičně mimoňské interpretaci pokryteckého, pomstychtivého sobce Tywina Lannistera označili Rudou svatbu za oprávněný a úspěšný tah? A to i přesto, že ve skutečnosti se jednalo o přiložení náplasti na prořízlou tepnu? Proč jinak by odstranili veškeré její negativní důsledky, pokud by nechtěli udělat vše pro to, aby tento dojem působil při sledování seriálu opodstatněně? (Rudá svatba je v knihách „řešení“, které dlouhodobě k ničemu nevede, jen oddálí konečný konflikt a těžce zkomplikuje život Freyům i Boltonům.)
Co jiného než tvůrčí nadržování oblíbenci může stát za tím, že psychotická a paranoidní Cersei, jak ji známe z fenomenální Hostiny pro vrány, je v páté sérii zpodobněna jako překvapivě kompetentní vládce, který chce z doložitelných důvodů ochránit blízké před machinacemi bezskrupulózních uzurpátorů, sympaticky se potýká se sexismem a na základě dostupných informací činí dokonale racionální rozhodnutí?
Stejně tak se na diváka nelze zlobit, pokud ze sledování seriálu nepoznal, že George R. R. Martin napsal:
– Brienne z Tarthu jako doposavad nikoho nezabivší, emocionálně rozpolcenou idealistku, která usiluje o to být dokonalým rytířem, nikoli jako odosobněný stroj na zabíjení;
– Stannise Baratheona jako náboženského skeptika, psí čumák motivovaný neochvějným smyslem pro povinnost a svým nekompromisním pojetím spravedlnosti, nikoli jako snadno manipulovatelného fanatika posedlého ctižádostí;
– Sama Tarlyho jako nesebevědomého nerda, který se navzdory své prokazatelné statečnosti stále prohlašuje za zavrženíhodného zbabělce, nikoli jako rodícího se alfa samce vyzdvihujícího dosažené úspěchy v boji a posteli;
– Jaimeho Lannistera jako stále nejistějšího rytíře, který se v marné snaze dostát dřívějším ideálům distancuje od svého prohnilého rodu, nikoli jako paranoika zajímajícího se především o zachování a odkaz skupiny jediných uvažujících lidí v celém Západozemí;
– Catelyn Stark jako asertivní, uznávanou diplomatku, která se aktivně zasazuje o nastolení míru, nikoli jako vágně znepokojenou, neschopnou matku beze špetky politického vlivu;
– Margaery Tyrell jako na první pohled neškodnou, na ten druhý záludnou dívčinu se záhadným motivem, který nezahrnuje tužbu stát se královnou, nikoli jako snadno čitelnou manipulátorku nezajímající se o nic než o získání statusu královny;
– Šae jako přímočarou, okolnostmi smetenou a nezaslouženě zavražděnou prostitutku, nikoli jako zhrzenou milenku a vražednou zrádkyni s nejasným, tajemstvími opředeným původem;
– Sansu Stark jako bezkonkurenčně empatickou, intuitivní, odpouštějící introvertku, která kvůli přežití aktivně přiživuje svou falešnou image nepoučitelného naivního idiota, nikoli jako nepoučitelného naivního idiota plně závislého na ostatních a čerpajícího uspokojení ze zkázy každého, kdo jí kdy zkřivil vlas na hlavě;
– Aryu Stark jako traumatizované dítě, které válečná vřava semlela na přízrak svého bývalého já a jehož mnohdy impulsivní vražedné řádění je motivováno touhou jak po pomstě, tak po opětovném nastolení spravedlivého řádu. Nikoli jako krvelačného tomboye a úchyla ukájejícího se co nejtrýznivějším vražděním: Fljora z Jdi a dívej se, ne Hit-Girl z Kick-Ass.
Zápletka až na druhém místě
A v tomto výčtu by šlo pokračovat donekonečna. Mohli bychom se pozastavovat nad sklonem odsouvat zásadní informace, důležité pro pochopení děje a postav, do bonusových materiálů na DVD. Samozřejmě lze bod po bodu rozebírat, jak bizarně a nesouvisle je na televizní obrazovku převáděna zápletka, tzn. něco, co je pro odpočinkového konzumenta toužícího hlavně po únikovosti důležité především, a jak tato nesouvztažnost a odtrženost od širšího kontextu radikálně mění význam zobrazovaných událostí. A jistě, daly by se popsat stohy papíru líčením, proč je ta která dějová či charakterová linka v Písni a ledu ohně úžasná a proč za mizerností její seriálové obdoby rozhodně nestojí změny nutně provázející převod mezi médii.
To nejdůležitější ale tento stručný přehled snad demonstroval dostatečně: Příběh, témata, postavy, děj i samotný svět, které Hra o trůny divákovi představuje, to všechno je pro člověka byť jen letmo obeznámeného s Martinovou Písní ledu a ohně něčím zcela novým, co v původním materiálu nemá předobraz, a jako adaptace konkrétního díla tedy seriál na plné čáře selhává.
V příštích částech této série se bez důrazu na věrnost knižní sáze podíváme na to, do jaké míry a zda vůbec Hra o trůny obstojí aspoň jako plně samostatný počin.
Úvodní foto: HBO
- Souboj s rodinou – překvapení letošního Febiofestu - 2.4.2019
- Glow – ženy ve wrestlingovém ringu - 9.10.2017
- Čtvrtá série Sherlocka – selhání fanfikčního konceptu? - 20.1.2017