Tony Scott přináší film o osudovém střetu zaměstnance dopravního podniku a ujetého lumpa, ale bez špetky smysluplnosti a skutečné osudovosti.
Z bratrů Scottových jsem měl vždycky větší slabost pro staršího a umírněnějšího Ridleyho, který se na stará kolena nepokouší podbízet mladistvému publiku, ale buduje poctivé příběhy, které mají myšlenku a jejichž sledování vyžaduje víc pozornosti, než jakou je třeba věnovat jedení popcornu. Přesto mě minulý film Tonyho Scotta Dejá Vu zaujal a mile potěšil i tím, jak slušně budoval napětí a nechal Denzela Washingota dělat svou práci. Zatímco v povídačce o časových paradoxech se dokonce i Tonyho vizuál kamery postižené Alzheimerem vyjímal. Když podobným a ještě trhanějším a rozmazanějším způsobem budete snímat podzemku, nikoho tím neomráčíte, nýbrž znechutíte. A když to děláte celých prvních deset minut, tak můžete jen děkovat, že kina nevracejí vstupné.
Ani ve snu by Waltera Garbera nenapadlo, že se jeho život může dostat do bezradnějších uliček, než kam ho nasměrovalo obvinění z braní úplatků. Býval hlavním dispečerem, ale teď potupně sedí u jednoho z dispečinkových stolů a řeší malicherné problémy strojvedoucích na trati. Pak přijde osudový den, který mu změní život tak, jako se to stává všem obyčejným lidem ve filmech, kde se musí potýkat s nečekanými výzvami. Vagony podzemky s kódovým označením 123 poctí svou návštěvou skupina únosců, kteří mají perfektní plán a šíleného šéfa Rydera, před nímž se musí mít na pozoru všechny rukojmí, o jejichž životy se tu hraje. Ačkoliv by měl práci převzít policejní vyjednavač, Ryder si oblíbí Waltera a zatahuje ho do své hry o pořádný balík peněz. Jako by kriminálnici nedokázali zapojit fantazii a požadovat něco trošičku originálnějšího.
Nejhorší je, že ani Tony Scott nepracuje s originální látkou – za svůj předobraz si bere povedený krimithriller ze sedmdesátých let, ve kterém zase jednou prokázal schopnosti seriózního výkonu komediální herec Walter Matthau. Samozřejmě nová verze je formálně i obsahově upravena tak, aby odpovídala moderním standardům (dění ve vlaku se dostává až na internet, lupiči si účtují 10, nikoliv jeden milion dolarů – ať žije inflace), ale stejně jako vždy se musím ptát – nebylo by lepší uspořádat obnovenou premiéru původní verze, která je v jádru pořád stejná, a neutrácet peníze na další nepovedený a zbytečný remake?
Zatímco do kladné role pohotového dispečera byl obsazen Scottův oblíbený herec Danzel Washington (Dejá Vu, Muž v ohni), v kůži notorického kriminálníka, jemuž navzdory své víře není nic svaté, se objevil John Travolta, člověk, jehož tvář naposledy zazářil jako vypasená matinka v retro muzikálu Hairspray. Od takového blázna se nedá nic čekat – pokud svou další roli neuchopí jako totálního magora, což je právě nejvýstižnější charakteristika postavy Rydera. Ono ztvárnit šíleného kriminálníka je kumšt, žádný jednoduchý recept ve stylu šílený chechot kombinující návaly nezastavitelné agrese neexistuje. Loni se podařilo vyprofilovat fantastického šílence – Jokera a právě srovnání s ním hodně ukazuje slabiny Travoltova pojetí, jemuž korunuje nevěrohodnost. Ovšem není v tom sám, poděkovat za to může i scénáristovi. Přes veškeré indicie, které ho v jádru profilují jako mazaného finančníka radující ho se nad ziskem velmi tučného balíku peněz, nakonec působí dojmem, že počítá se svou smrtí a peníze tudíž pro něj ztrácejí význam. Proč tedy celý ten povyk? Vedle Travoltova bláznivého výkonu se Washington se svým minimalismem a umírněností dost ztrácí, ale není to důvod proč mu nefandit, i když tvůrci obligátní slova lásky „miluji tě“ před skokem do nebezpečné situace nahradili ještě trapnější prosbou o nákup galonu mléka.
Závěr Paranoici budou mít o další důvod víc, proč se bát jezdit metrem. Ostatní raději přestoupí ke kvalitnějšímu dopravci.
