Zabíjej nácky. Pancharti.
První polovina čtyřicátých let není pro Francii zrovna nejšťastnější dobou. I do země Eiffelovky a nóbl vín zasáhla ruka Vůdce Adolfa Hitlera a ovlivnila mnoho obyčejných životů. Jedním takovým příkladem uštědření nezahojitelných ran je mladá dívka Shosanna Dreyfusová, která je svědkem vyvraždění celé své rodiny. Skrývajíc se pod podlahou statku francouzského mlékaře bezmocně přihlíží, jak německý plukovník Hans Landa, známý též jako Lovec Židů, dává příkaz k nelítostnému zastřelení jejích rodičů i sourozenců. Shosanna na tento den nikdy nezapomene a po svém útěku a nalezení azylu ve francouzském kině spřádá plány na pomstu. V již zmíněném kině se totiž chystá velké promítání propagačního filmu pro všechny nacistické špičky včetně samotného Hitlera. Shosanna ale neví, že není jediná, kdo při večerním promítání plánuje pořádný masakr. Ve hře je také skupina židovských vojáků v čele s Aldem Rainem, kteří si říkají Pancharti a jsou po celém nacistickém světě proslulí zejména svojí brutalitou. Bez obav masakrují nácky jednoho po druhém a následně je skalpují, a i při vyslýchání používají neobvyklé metody – kdo neodpovídá, jak si přejí, toho umlátí baseballovou pálkou. Když se to vezme kolem a kolem, je to jasné – pomstychtivá kočička a banda krvežíznivých Židů. To bude večer v kině pořádně veselo.
Nový film Quentina Tarantina – všichni se nemohli dočkat. Fanoušci tohoto kontroverzního režiséra se tetelili radostným očekáváním jeho nejnovějšího kousku a odpůrci se těšili, až všem poví, jak je to blbý. A čekání se vyplatilo po všech stránkách. Na Tarantinovi je tentokrát velice poznat, že už u filmu není žádným nováčkem. K Panchartům si sám napsal scénář, a tím získal výhodu, že se nemusel s nikým hádat o sladění obsahové a vizuální stránky věci. Snímek tak od první chvíle působí harmonicky – vše v něm vypadá, že tak to bylo vymyšleno, tak se to naplánovalo a tak se to i natočilo. Tarantino přitom ani v nejmenším neustupuje od svého zajetého stylu, zlé jazyky dokonce tvrdí, že vykrádá sám sebe. Tentokrát ale mírně odstupuje od akce ve prospěch vybroušených konverzačních scén, jaké už dobře známe především z jeho nejkultovnějšího snímku Pulp Fiction. Jen sklad mrtvejch negrů se změnil ve sklad mrtvejch nácků.
Jak jsem říkala, akce sice ubylo, zato je ale pěkně brutální, dočkáte se skalpování pěkně „z očí do očí“ a dalších prasárniček, které má Tarantino rád snad už od dob, co tahal kačera (kačera bezhlavého, od krve…). Přesto je ale násilí někdy tak přehnané, že je až legrační. Ještě groteskněji působí prostřihy a vložené medailonky vedlejších postav, které filmu skutečně dodávají šťávu a divákům jasně sdělují, že nejde o seriózní válečné drama. Stylu Quentina Tarantina odpovídá i rozdělení do pěti kapitol, které sice může na první pohled vypadat nadbytečně, ale ve výsledku se jeví jako elegantní, ačkoli laciný, trik, jak se vypořádat s dějovými předěly a nenadělat při tom moc škody.
I když by se mohlo zdát, že hlavní hereckou hvězdou bude známý novodobý otec afrických dětí Brad Pitt, nejvíce zazářil Christoph Waltz v roli jemně sadistického plukovníka Landy. Jeho výkon byl oceněn také na festivaly v Cannes. V roli četaře Donowitze vidíme známého režiséra Eliho Rotha, který způsobil, že v hostelu se chce dnes bytovat málokdo. Jeho vpravdě sadistický výraz a zručné mávání baseballovou pálkou jasně upomene na jeho hororovou kariéru. Něžnější pohlaví zastupuje kouzelná francouzská herečka Mélanie Laurent v roli zhrzené dívky Shosanny, která se v mainstreamové produkci příliš neobjevila, a tak je příjemným překvapením. Druhou dámou je Diane Kruger známá jako Helena z velkofilmu Troja, která tentokrát odvádí nepoměrně lepší výkon (což vlastně vzhledem k Troje není tak těžké).
Tarantino se zařekl, že herci musí být stejné národnosti jako postavy, které ztvárňují, a tento neobvyklý požadavek se velmi příznivě projevuje v tom, že se ve filmu zcela plynule mluví několika jazyky. Obzvláště francouzština v podání Hanse Landy vyznívá náležitě perverzně.
Quentin Tarantino zvládl v termínu jedenácti měsíců natočit film, který vzdává hold jeho dosavadní režisérské kariéře a přitom si to náležitě užil. Z celého snímku je tak jasně cítit to, že ví, že se nelíbí každému, ale že to, co dělá, umí.
Závěr: Pro Tarantinovy fanoušky je tento film povinností (na internetu je k dispozici i sestřih filmu Pýcha národa promítaného na nacistickém večírku, režíroval Eli Roth). Ti ostatní se budou chvíli bavit a chvíli nadávat na 153 minutovou stopáž. Ale to se nedá nic dělat. Taková dlouhá jízda není pro každého.
- Total Recall - 16.8.2012
- Nebezpečná metoda - 26.1.2012
- Twilight sága: Rozbřesk – 1. část - 17.11.2011
