Herec malých rolí zatěžkaný splínem zkoumá nepostradatelnost duše.
Debutující režisérka a scénáristka Sophie Barthes si ponejprv umně pohrává s možnostmi mystifikace. Nesledujeme totiž jen tak nějakou postavu, nýbrž se nás snaží přesvědčit, že ve středu všeho dění je Paul Giamatti – skutečný herec, který na sebe upozornil v Bokovce. Na tuto tezi lze snadno přistoupit, ale stojí za to si pohrát s myšlenkou, do jaké míry tomu lze věřit stejně jako v případě pobytu v kůži Johna Malkoviche. Není použito žádného dokumentaristického prvku, přesto není problém tvrzení tvůrce věřit, na hru přistoupit a vůbec nepřemýšlet nad tím, jestli Paul Giamatti vážně trpí depresemi, únavou a divnými pocity kolem své vlastní duše. Neznám ho, vy ho nejspíš taky neznáte a musíme připustit, že autorka filmu ho trochu znát bude, když hraje v jejím filmu. Navzdory tomu jsem o tom chtěl pochybovat, ale chameleonské herectví a pravidelný cvik ve ztvárnění deprimovaných postav vkládá všechny trumfy do Paulových rukou. Lidé ho poznávají na ulicích, ale jeho to nechává chladným, je sužován vnitřní tíhou spatřitelnou v jeho zmučeném výrazu. Lehce odlišný odstín nastaví v momentech, kdy se musí vyrovnávat se ztrátou své duše, kterýžto stav automaticky neznamená lehčí žití (lehčí bytí, jak by poznamenal Kundera).
A duše jako takové jsou druhým důležitým činitelem tohoto díla (český překlad tentokrát skutečně vystihl to nejdůležitější, i když nevím, jestli jméno Paula Giamattiho bude pro českého diváka velkým tahákem, pro mě rozhodně bylo). Zajímavé však je, že s pojmem duše se zde pracuje na třech rovinách. Jednak je film duševním vyjádřením samotné režisérky. Námět totiž nalezla v jednom ze svých snů, které jsou nejniternějším vyjádřením tužeb naší duše – většinou samozřejmě vyjádření zamotané, zmatečně a úplně bláznivé. Tehdy byl ústřední figurkou Woody Allen, scénář původně psala dokonce pro něj, ale z toho sešlo – už proto, že Allen tvoří podle svých scénářů. Většinou se v umění hovoří o duchovním vlastnictví – v tomto případě je to doslovné.
Další slupka – Giamattiho odpor k vlastní duši a následný boj za jejím znovuzískáním je využit k tomu, aby nás Barthes přinutila k úvaze nad duší, která jakoby v dnešní materialistické a reklamou masírované společnosti ztrácela na významu, byla zatlačována do ústraní chladnou logikou a rozumem. Jak přistupuje k naší vlastní duši? Bylo by nám bez duše lépe? Žádné svědomí, výčitky svědomí, žádný cit. Zbavení se všech nedokonalostí našich předků. Máme vůbec ještě nějakou duši, nebo jsme ji raději někde zakopali a už si vůbec nevzpomínáme kde? Film se mi líbí v tom, že nepodává konečné rozřešení. Giamatti nakonec za svou duši bojuje, protože zjistí, že pro člověka, který k životu přistupuje seriózně, že pro někoho, kdo se živí uměním, je duše jedinečnou věcí, kterou nelze nahradit – že není postradatelným orgánem.
V třetím plánu je totiž Duše Paula Giamattiho metaforou pro jakýkoliv „orgán“ a upozorňuje na nebezpečí spojené s dalším vědeckým bádání, které nemusí člověku přinášet primární užitek, ale může zasahovat do samotné podstaty bytí, narušovat jej a ve spojení s klasickými mechanismy tržního prostředí zahrnujícího černý trh způsobovat nezměrné ztráty a podvody. Když se Giamatti rozhodne blíže se podívat na společnost nabízející služby úschovy duší, aby se osvobodil, ocitáme se v prostředí napodobujícím klasická lékařská prostředí, přestože se pohybuje na hraně legality, jelikož sám provozovatel přiznává, že duši stále plně nechápeme, a jak posléze zjišťujeme, je skutečně místem, kam přicházejí ruské duše a odkud se mohou pašovat zpátky do Ruska. Nastoluje tak nepřímo otázky etiky ve vědeckém prostředí, které se mohou týkat jak možnosti separace duše, tak klonování atd.
Závěr Sophie Barthes kráčí v žánrových stopách Chalieho Kauffmana a natočila myšlenkově otevřený film, který je ukázkovou šablonou pro další rozvíjení úvah.
