Válka o planetu opic – do nitra šimpanzovy duše

16.7.2017 at 07:54  •  Posted in Recenze by

Završení opičí trilogie sází místo války spíše na vnitřní boj.

 

   9 filmů, 2 seriály, desítky knih, stovky komiksů a tisíce hraček. To a ještě více tvoří franšízu jménem Planeta opic, kterou odstartovalo vydání stejnojmenného francouzského románu v roce 1963. O pět let později vznikla filmová verze s Charltonem Hestonem, která se stala klasikou. Série pokračovala a potkal ji úpadek podobně jako například Vinnetoua. Filmy však byly natolik kasovně úspěšné, že se točily další sequely, byť spolu s rozpočtem klesala i kvalita. Primáty oživil Tim Burton, který natočil v roce 2001 svou verzi. Ohlasy byly spíše kritické, ale diváci opět vzali kina útokem. Přesto studio 20th Century Fox ságu utnulo a o deset let později si objednalo reboot.

 

Když se opět přepisují učebnice biologie

   Vznikly snímky Zrození Planety opic (2011), Úsvit planety opic (2014) a nyní Válka o planetu opic, které svými názvy stručně a jasně shrnují, oč v sáze šlo. Kdyby se přece jenom někdo ztratil v ději, připomenou mu jej úvodní vysvětlující titulky. Ač film na rozdíl třeba od takového Návratu krále (2003) funguje samostatně, rozhodně je lepší předchozí díly znát. Bonusem je pak znalost původní série, neboť se na ni opět několikrát odkazuje. Ať už je to orangutan Maurice dle herce z Planety opic (1968), dívka jménem Nova dle postavy z prvního a druhého dílu nebo skupina vojáků se stejným logem, které bylo na uctívané bombě ze sequelu Do nitra Planety opic (1970).

   Nestačí se však utápět v nostalgii po filmech let minulých, musela se také proměnit témata. Zatímco v 60. letech se v souvislosti se ságou hovořilo o tematizaci rasismu či studené války, v nové sáze rezonují spíše témata jako etika genetického výzkumu, experimenty na zvířatech a s tím související práva zvířat. Co dělat v situaci, kdy lidoopi získají vyšší formu vědomí a nedejbože začnou mluvit (anglicky)? Mají mít stejná práva jako lidé, s nimiž sdílejí zhruba 99 procent DNA? Jaký vliv to bude mít na hierarchii lidského společenství? Sci-fi žánr vždy přinášel zajímavé sociologické, filozofické a jiné otázky, kterými provokoval naše myšlení a jistě lze v novém pojetí Planety opic nalézt řadu alegorií či paralel se současností. (Pokud bychom se pustili do ideologického čtení filmu, tak můžeme uprchlé opice vnímat jako migranty, kteří se stejně jako primáti vymanili z kruté nadvlády těch, kteří je utlačovali).

   Těžko se však už dá zreplikovat onen údiv, kdy příslušníci rodu Homo sapiens sapiens lovili na podlahách kin své čelisti, když se na konci původní Planety opic dozvěděli šokující zvrat. Válka o planetu opic Matte Reevese, který točil i dvojku, žádné podobné překvapení nenabízí. Utlumuje témata, která zaktualizoval zejména první díl (práva zvířat) a soustředí se na příběh jedince. Překvapivě se jedná o téměř komorní snímek, ve kterém většinu stopáže sledujeme detaily na tváře hominidů, které vede Caesar. Nevydává se tak cestou typického letního blockbusteru na jedno zhlédnutí, ale rozhodně není filosofickou sci-fi velikosti 2001: Vesmírné odysey (1968) a podobných snímků. Je však na jednu stranu obdivuhodné, jak moc se film se 150milioným rozpočtem soustřeďuje na dialogy a emoce.

 

Touha přiblížit se velikánům

   Poněkud velkohubě se režisér hlásí k inspiraci Kurosawovými samurajskými eposy a westerny s Clintem Eastwoodem, z nichž čerpal téma vnitřního konfliktu hlavního hrdiny. Caesar tak zde po bolestivé osobní ztrátě čelí dilematu. Pomstít smrt blízkých, kterou způsobil plukovník McCullough (Woody Harrelson), nebo přesunout svou tlupu na bezpečnější místo. Doteď morálně pevný Caesar zakouší nenávist, která ho vede k destrukci jeho samotného. Nepřítelem je pro něj právě plukovník, jenž má být jakousi ambivalentní postavou, která Caesara částečně obdivuje a respektuje, zároveň však chce vyhladit všechny opice i neposlušné lidi. Harrelsonova herecká kreace je poněkud přepjatá a nepomáhají ani okaté odkazy na postavu plukovníka Kurze z válečné klasiky Apokalypsa (1979).

   Kdyby to náhodou divák minul, zabere kamera nápis „Ape-calypse Now“ hned několikrát, což působí spíše směšně. Trojka naráží také na Olověnou vestu (1987), když kamera sleduje helmy vojáků v úvodní scéně. Začátek, respektive zhruba první půlhodina, je nejsilnější částí snímku. Vnoření do postapokalyptického světa začíná však už znělkou studia 20th Century Fox, při níž dechovou sekci nástrojů nahrazuje prostý buben. Následuje další logo, u nějž je ticho nahrazeno šumy lesa, do nějž se lidoopi uchýlili. Stopáž filmu je 143 minut, což rozhodně není málo. Minuty navíc jsou patrné zejména tehdy, pokud čekáte akční sekvence.  Ty ve filmu téměř absentují, resp. jsou velice krátké,  takže je dobré se nenechat zmást trailery. Podle konvencí tradičního vyprávění a s ohledem na to, že jde o třetí a závěrečný díl, je logické, že je očekáván střet. Ten se však odehraje spíše v rovině slov, kdy plukovník vysvětluje zajatému Caesarovi svůj ďábelský plán. Mezitím jsou ostatní opice nuceně nasazeny a je vidět, že velitel si užívá vedení svého malého koncentráčku, v němž musí zajatci postavit poněkud nesmyslnou zeď.

 

Rozervaná duše i srandičky

    Reeves, který je zároveň spoluautorem scénáře, se snaží plukovníkovi vtisknout rozpolcenost a lidskost, které má paradoxně více Caesar. Chytrý šimpanz se během měsíců dostal od znakové řeči a holých vět k složité větné syntaxi, což má demonstrovat vývoj jeho mozku. Spolu s rozvojem řečové centra musíme mluvit i o duševním rozvoji (někteří však věří, že každé zvíře má duši) s ním spojenými koncepty jako milosrdenství, sounáležitost či pomsta.

    Plukovník na rozdíl od vůdce opic nemá na plátně dostatek prostoru, aby jeho postava působila plastičtěji. Trochu rušivou volbou, která měla odlehčit Caesarovu bolest a zoufalství z toho, že on válku nechce, ale musí bojovat, bylo napsání šimpanze-baviče. Tuto roli zastával v jedničce občas orangutan Maurice, teď je to starší lidoop, který žil dříve v zoo, nemluví tak dobře jako Caeasar a je celkově hloupější. Z toho pramení většina vtipů, které však až příliš narušují vypjatou atmosféru. Tyhlety opičky si zkrátka mohl Reeves odpustit.

   Z jedničky si film kromě komediálního side-kicka půjčuje i zápletku s opičím prison-breakem. To by však ani nevadilo, avšak závěrečný zvrat způsobený vyšší moci působí jako scenáristická bezradnost. Co je však odzbrojující, jsou stále lepší a autentičtější vizuální efekty, díky nimž, respektive technologii motion-capture a Andymu Serkisovi, který přivedl k životu Gluma, ožívá Ceaser a další zvířecí protagonisté v celé své plnosti. Poprvé se natáčelo i v exteriérech, nechybí scény ve sněhu, kdy primáti jezdí na koních, což bylo podle slov trikařů velkou výzvou.

   Reevesovo odvážné rozhodnutí natočit tak drahý a očekávaný film plný dialogů, byť v tomto případě monologů, neboť z lidoopů mluví jen Caesar, ostatní znakují, si zaslouží ocenit. Je až fascinující, že se vyprávění sestává pouze z jedné lineárně se vyvíjející dějové linky, což je u současného blockbusteru zcela ojedinělé. Nesledujeme příběh z pohledu lidí či očima různých opic, neutápíme se v otravně vysvětlujících či nuceně jímavých flashbacích. Sledujeme příběh jednoho šimpanze, který se vyrovnává s velkou ztrátou a zodpovědností za své druhy. Nedělá rozdíly mezi gorilami, orangutany či lidmi. Vidí je všechny jako sobě rovné a na dvou končetinách kráčí ve stopách těch největších mírotvůrců, které svět kdy znal.

(7/10)

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: War for the Planet of the Apes

Režie: Matt Reeves; Scénář: Mark Bomback, Matt Reeves

Hrají: Andy Serkis, Woody Harrelson, Judy Greer, Steve Zahn, Gabriel Chavarria, Chad Rook, Amiah Miller

Žánr: drama/sci-fi; Země původu: USA; Stopáž: 143 minut

Premiéra: 13. července 2017

Marie Dostálová