Akiva Goldsman se kdysi nechtěně proslavil, když za scénář Andělů a démonů (2009) dostal několik milionů. Teď si připravil další nechtěnou slávu. Romantika, kterou naneštěstí přežijí jen milovnice jednorožců.
Režisérem chce být každý, a tak je obvyklé, že se čas od času o průnik do tohoto cechu pokusí herec, scenárista nebo kameraman. Na to, jak si Wally Pfister (Transecendence) poradí s novou úlohou, si počkáme ještě dva měsíce, ale že scenárista Akiva Goldsman zlato za svůj režijní debut nezíská, to víme s jistotou už teď. Hlavně ale člověk lituje všechny ty pány, které jejich přítelkyně vytáhnou do kina na slaďárnu, „když už je ten Valentýn“.
Svou pravou tvář přitom Zimní příběh neschovává za nános ledu a jinovatky, hned na tvrdo v prvních několika vteřinách se rozhodne o tom, jestli pokus o městskou fantasy přijmete, nebo ne. Otázka je přitom jednoduchá – co když hvězdy nejsou obří koule plynu, ale jsou tu odrazy křídel andělů? Bludná premisa jako faktický základ nastoluje jasný tón, v němž Peter Lake (Colin Farrell), dospělý sirotek v roce 1915, utíká před Pearlym a jeho gangem, jimž pomáhal s loupežemi, ale jejich životní cíle se rozešli, spřáhne se kouzelným koněm, který umí naštěstí i létat, protože to není kůň, ale pes, i když to není ani pes, ale spíš andělská bytost, takže vlastně není třeba říkat, že je to pes, protože sofistikovanou mytologickou-náboženskou narážku stejně nepochopí nikdo jiný než autor knižní předlohy a my ostatní to zneužijeme jako extrémní případ směšnosti materiálu.
Každopádně kůň ho navede, aby vykradl Pennův dům, kde se ale seznámí Beverly (Jessica Brown Findlayová) a hned se zamiluje. Jenomže má souchotiny, a aby srazila teplotu, musí být v chladu, dokonce svým teplem dokáže roztát sníh, ale když ji horečka klesne, voda opět zamrzne. Jenomže jejich lásce není přáno a Peter se ocitá o sto let později a nic si nepamatuje. Oba by z placu mohli hrát v X-Menech – on Wolverinův brácha a ona potomek Icemana a Pyra.
Slovo není obraz, scenárista není automaticky režisér
Na ztvárnění vyprávění je přitom očividné, jak moc je Goldsman scenárista, což je beze zbytku práce s textem, při níž autor zapojuje abstrakci a obrazy staví ze slov. Jenomže teď musel těmto slovům dát fyzický tvar a kompozici, a nic naplat, to je zcela odlišný kumšt. V zásadě proti němu hraje volba fantastického námětu, přesněji knihy z roku 1983, který vyžaduje kreativního tvůrce. Goldsman není vizionář a dává to najevo ve většině nadpřirozených scén, které jsou marným důkazem bezradnosti.
Jeho snahu bychom mohli pojmenovat jako kombinaci úspornosti a přizpůsobení mytických projevů neokázalé realitě. Za nejhorší moment, který nemá daleko k amatérské úrovni, můžeme přirovnat Lucifera sídlícího v mostním pilíři, kde má postel, dvě žárovky a knihu. Připomíná to natáčení party kamarádů, kteří našli opuštěný prostor a na rychlo jej doplnili jakous takous výpravou. Ani Caleb Deschanel jako kameraman nepřispěl tomu, aby směšnost konání, ukryl do tajemné, nejednoznačné atmosféry. Přitom jinému scenáristovi, Christopheru McQuarrierovi, pomohl zdatně s Jackem Reacherem a něco málo vizionářského přístupu mohl pochytit od Timura Bekmambetova při práci na Abrahamu Lincolnovi: Lovci upírů. Nejvíc se opírají o světlo jako božský element, z něhož lze vyčíst informace a který mohou vidět jenom správně naladění lidé, ale světlo jako boží zásah už bylo třeba ve Správcích osudu, tady navíc má mnoho podob, mnoho funkcí, ale žádný společný jmenovatel.
Věci jsou tak vlastně divné, nemají šmrnc a nepromlouvají ani obrazem ani slovem. Spousta míst je zahalena záhadou, jejich kouzelný rámec není efektivně komunikován. Nevíme, co vlastně démon Russella Crowea má za dlouhodobý projekt (má zabraňovat zázrakům, protože ho štvou všechny ty hvězdy na nebi, což jsou křídla dobrých lidí, kteří se stali anděly nebo něco podobného), nevíme, jestli Peter Lake Colina Farrella těch sto let prožil, nebo jestli s vymazanou pamětí skočil do budoucnosti.
Příběh drží pohromadě jen mocná černá magie
Zimní příběh není vlastně ani tuctový, což by bylo i přijatelnější, a kdyby, dala by se vizuální odbytost odsunout, pokud by osudy postav byly poutavě vyprávěné a smysluplně vedené. Kupodivu selhal Akiva Goldsman i v tomto úkolu, a tak činí ze Zimního příběhu málem nesnesitelný zážitek, který bolí neobratnou myšlenkovou naivitou a navrch absurdními zvraty a tajuplným propojením napříč časem.
Fikční svět má své díry, on je nejenže nespravuje, ale ještě do nich s okázalostí šlape. Film tak třeba překvapí, že nemá příbuzensky daleko od Já, Frankensteina, který byl aspoň mužskému divákovi vstřícnější akcí. Zase se příběh zakládá na konfliktu dobra a zla, kde zlo prezentují pozemští ďáblové a nebe andělské bytosti. Ani jedni nejsou v příběhu, který má dobovou provázanost (odehrává se ve třech rozdílných časech), usazeni a přiblíženi, nikdo se nezastaví, aby nám do čerta řekl, o co se tu vlastně jedná.
Nestabilně staví také ústřední myšlenku se zázraky, které může člověk vykonat jenom vůči jedné správně osobě. Teď trochu prozradím ze zápletky děje, ale vzhledem k dramaturgické rytmičnosti a uspěchanosti filmového vyprávění je výsměch, že muž z roku 1915 může vykonat zázrak, ale teprve vůči člověku z roku 2014, a aby předtím nezestárl a neumřel, musí mu dát zázrak jiný člověk v roce 1915. Jako divák necítím naplnění z činů postav, protože jsou řízeny nahodilostí a nepodmíněností, kterou zdánlivě scelují totožné promluvy různých postav nebo vymyšlené dětské pohádky. Osudovosti pak očividně nahrává, že ti zásadní lidé jsou hraní celebritami, abychom je nepřehlédli.
Díky za prostou vztahovou romantiku
Je sice hezké, že do svého projektu Akiva Goldsman přitáhl známé tváře, ale nemusel je cpát do všech rolí, protože to důvěryhodnosti neprospívá. Will Smith byl ve všech svých postavách přiměřený, ale udělat z něj zmíněného Lucifera, to už té scéně dodává řádně dadaistický rozměr.
Největší smůla je to pro Jessicu Brown Findlayovou, které se po Panství Downton naskytla velká příležitost. Spolu s Colinem Farrellem jako milostnou dvojicí ji naplňují (on už má své zkušenosti z Ondine nebo Nového světa), a když dojde na vzájemnou romantiku a prosté sbližující povídání, mají emocionální jiskru. Přitom odhlížím od skutečnosti, že se do sebe zamilují raz dva a že kýčovitost smutného vztahu posiluje její fatální nemocí. Tragické příběhy totiž mají svou moc a i Zimní příběh by k tomu měl našlápnuto, ale z hlediska práce s různými časovými rovinami je třeba Fontána jednoznačně celistvější a duchaplnější pokud jde o znovuspojení tragicky roztržené dvojice. A vskutku k tomu nestačí dát na úvod závěrečných titulků dojemné společné fotky.
Goldsman je nevěrohodný kouzelník, jehož zatuchle mystické romantizování v New Yorku ničí kariéry. Findleyové přeju jinou hezkou příležitost, u Goldsmana doufám, že mu ještě zbyly nějaké peníze ze šeku za Anděly a démony. Jednou se člověk dočká originálnější látky, ale v součtu to nestačí, když ji nápaditě, vkusně a chytře neuchopíte.
