Obraz světa migrace v komorním sblížení Shun Li a rybáře v Itálii.
Pod touž oblohou
se stejnými srdci
navzdory nepřízni
přátelství si vybásnili.
Shun s čínskými kořeny, Bepi se slovanskou krví,
ve městě italském, paralyzovaném solí všech moří,
bičovaném povahami lidí s duší na závoru,
našli k sobě cestu, a o tom to je.
Byť se slunce snáší na zrcadle moře,
křehkosti obou srdcí v úhledné výstavce se skví,
romance jak každá druhá, nezapře se ani v případě třetím,
koseném tupými ostny nenávisti z rasy.
Kultury zdí, podmáčené bouřlivými vodstvy,
na svém si stojí, když hledíme, stojí, teprve na konci svých dní, zhroutí se,
stačilo setmění, stačil roztřepený koneček příběhové nitě,
nic už nepoví, trosky v tichosti leží, lidu bez povšimnutí.
Pohled je skvostný, povedlo se zasít,
soužití se svobodnou dálavou safírovou,
i dusno hospody, bez povýšenosti, bez marnosti,
syrová ryba neřekla by lépe.
Počkej, zbývá jen ticho, pohledy a hřejivost těla,
poezie bez básníka, papír bez spisovatele,
co vábilo, byla jen siréna,
verše se schovaly, drze nás opustily.
Touhy v našich kostech, vzkřičely náhle,
co bylo krásné, bylo jen z půlky,
básník bez melodie, dívka bez propasti,
která by byla víc, než je myší díra,
která by stála za velekrok přes světa kraj.
