V hlavní soutěži 16. ročníku Jednoho světa sice zvítězil film Verdikt v Maďarsku a lidem se nejvíc líbila Jízda na hraně, pozornost v roce 2014 ale poutaly i pitoreskní věci.
Míčky a melouny
Vítejte v Besence, maďarské vesnici s téměř stoprocentní nezaměstnaností a ambiciózním starostou. Hlava vesnice neztrácí na optimismu a neváhá svým spoluobčanům pořídit tenisový kurt a melounovou farmu za peníze z evropských dotací.
Snímek sleduje poklidně plynoucí život ve vesnici, vztahy mezi místními obyvateli a především starostovu snaživost, která neustále naráží na letargii vesničanů. Kromě starosty Ignáce je nejvýraznější postavou tenisový trenér Kari, který se ubytuje ve vesnici, aby probudil ve zhruba třiceti zájemcích tenisového ducha. Nemám mnoho informací o tom, jak natáčení probíhalo, ale všichni působí před kamerou neuvěřitelně přirozeně a často se chovají, jako by tam vůbec nebyla. Můžeme tak sledovat rozhořčení hospodského, kterému dle jeho slov klesají tržby, protože se lidé více zdržují na kurtě než nad ledovým půllitrem nebo se dozvíme řadu klepů a drbů, jaké by si z očí do očí jednotlivci nejspíš neřekli.
Míčky a melouny jsou v prvé řadě milým a někdy až komickým filmem, v němž konflikty nikdy nejsou příliš vyhrocené. Takřka celá obec bez zaměstnání samozřejmě představuje problém, který se nikdo nesnaží bagatelizovat. Ve chvílích, kdy je potřeba s tím něco udělat, vstupuje opět na scénu starosta, jenž dokáže hrstku pracujících vesničanů postavit do latě.
Do dění vstupují čas od času i místní média, která u tak šíleného nápadu, jakým je tenisový kurt ve zchudlé vesnici, za žádnou cenu nesmějí chybět. Jejich pohled by zasloužil rozvést na větším prostoru. V Maďarsku se možná jednalo o populární záležitost, ale věřím, že diváka z ciziny by zajímala mediální prezentace a popřípadě i ohlasy veřejnosti. Dozvíme se tak jen o jednom bulvárním nadpisu hlásajícím, že místo práce hrají obyvatelé Besence tenis, ale jeden titulek objektivní novinařinu nedělá.
Mý věci
Finský mladík Petri se zavalen věcmi ve svém bytě rozhodl podniknout nezvyklý experiment. Veškerý svůj majetek odstěhoval do skladiště a stanovil si pravidlo pro výběr jedné věci na jeden den po celých 365 dní. Na začátku tak vybíhá ze svého bytu zcela nahý a při překonávání nočních ulic pokrytých sněhem nastoluje velmi humornou situaci.
Petri sám na začátku filmu vysvětluje, že po rozchodu s přítelkyní zaplňoval svůj život věcmi. Utrácel v takové míře, že se s tím rozhodl skoncovat a zjistit, co člověk ke svému životu opravdu potřebuje. Celý snímek táhne autor sám jako hlavní postava a bohudík je dostatečně sympatický na to, aby mu ústřední role nečinila potíže. Objeví se ještě pár jeho kamarádů, častěji bratr s babičkou a nakonec i přítelkyně, se kterou se v průběhu natáčení dá dohromady. Výrazným problémem je, že se jedná o dokument, který převážně vypadá jako hraný film.
Mý věci totiž skutečně disponují scénářem, po kterém by nezávislý snímek skočil všemi deseti a v zájmu realističnosti ho ani více nepřibarvoval. Petriho babička vyslovuje v každé větě taková moudra, která by šustila papírem snad i na divadelní scéně. Přítelkyně se ve všech záběrech objevuje pouze zezadu a v úplném závěru nám teprve ukážou její tvář. Celý příběh se na konci tak pěkně uzavře, až lze jen těžko uvěřit, že nic z toho nebyla fikce.
Postupem času se navíc hrdina tak trochu odvrací od původního teze o hromadění věcí a věnuje se více dramatickým/dojemným/romantickým složkám vyprávění. Pokud se Petri Luukkainen rozhodne pokračovat ve filmové tvorbě, určitě si ráda zajdu na jeho nový počin. Jeho pokus o dokument však vyzněl poněkud nepřesvědčivě a nemůžu si pomoct, ale odnesla jsem si z něj především babiččino moudro o tom, že ženy potřebují víc věcí než muži.
