Při problémech na Ukrajině bychom neměli opomíjet potíže jeho souseda – Běloruska.
I z naší kulturní tradice víme, že právě umělecká sféra je jedním z nejvýraznějších hlasů v dobách nesvobody, a tak je příznačné, že je hlavní událost filmu – nevěrohodné prezidentské volby v Bělorusku, spojené se situací undergroundového divadla, které nezůstává k politické situaci slepé a ve svých představeních reflektuje útrapy běloruského člověka.
Autorka filmu Madeleine Sackler strávila ve společnosti Běloruského svobodného divadla několik měsíců před prosincovými volbami v roce 2010 i následující rok, který poznamenal výsledek voleb a známý zásah proti pokojnému protestu, po němž se opoziční kandidáti na prezidenta ocitli i ve vězení. Dokumentu prospívá, že situaci sleduje v dlouhém časovém období, dokáže ustavit situaci před a přinést kontrast s vývojem po volbách. Tvůrci filmu se tak nemuseli spokojit jenom s portrétem divadelní společnosti a prezentací jejich představení, ale přinést záznam vývoje jejich situace v nesvobodném světě.
Divadelníci jsou také jenom lidi
Dílo tak získává zájem o další vývoj, dynamika posouvá děj, aby udržela zájem i méně aktivistického diváka. Přitom dokáže v krátkosti lehce představit nejdůležitější osoby, které jsou nositeli dalších kroků. Filmaři nesetrvávají jenom v Bělorusku, ale dokument se posléze přesouvá i do Ameriky a Británie, protože někteří aktéři jsou nuceni emigrovat, neboť jsou kvůli své činnosti v pozornosti státních orgánů. Dokument tak představuje známý, ale stále stejně důležitý dopad diktatury na svobodu vyjadřování. Je připomínkou, že Bělorusko leží v Evropě, ale úplně se tak nechová.
Herci z divadla v zahraničí netrpí z přehnaného přílivu svobody, jsou si vědomi závazku ke své vlasti a využívají své dovednosti k prezentaci situace v Bělorusku zahraničnímu publiku. Průběžně je jejich národní svědomí prezentováno myšlenkami o návratu, ke kterému i částečně dochází. Přitom zažívají i úspěch na edinburghském festivalu, kde za svou hru získávají hlavní cenu. Dokumentaristka nám naštěstí dá nahlédnout do několika jejich představení, aby jednak poukázala na styl jejich tvorby, aby formální styl dokumentu obohatila o umělecký projev a aby se předvedl způsob, jakým se ve svých dílech vypořádává divadlo s politickým režimem Běloruska. Jsou to rozmanité projevy, které skýtají od přemíry kulis osvobozené abstrakce a koncepce.
Film má vyvážený poměr pozornosti vůči divadlu a vůči Bělorusku, v každém ohledu je však diskusním polem o stavu této země. Kromě izolovaných osudů divadelníků se v dokumentu objevují i výrazné události povolebního roku, proměny nálad ve společnosti, projevy protestu, ale u závěrečných titulků zůstává hořký pocit, že navzdory jejich snahám, nemají proti režimu šanci. Dál však provozují utajené divadlo ve stísněných prostorách a lidská síla nevzdávat se je jasnou zprávou optimismu.
