Čtyři oscarové nominace sice po právu naplnily vycpávkovou roli ve svých kategoriích, na herecké pošťuchování Judi Dench a Stevea Coogana se ale určitě nekouká zle.
Režisér Stephen Frears nezklamal. Člověk s jeho zkušenostmi a více než padesáti televizními i filmovými projekty na kontě těžko mohl natočit vyloženě špatný snímek, také ale sotva něčím překvapil. Stejně jako u předchozích počinů britský tvůrce odvedl svou práci umírněně, prostředně a tentokrát také bez zvláštní přidané hodnoty, která by měla Philomenu dostat do hledáčku většího počtu diváků natož akademiků.
A přece se Philomena pod křídly Weinsteinovic studia (náhoda?) dostala mezi devítku nominovanou na Oscara za nejlepší počin roku. Vedle ní se mezi elitu vešel už jen jeden projekt vedený srovnatelným režisérským matadorem, a sice Vlk z Wall Street. Srovnání s pouze o rok mladším Martinem Scorsesem, který i při svých zkušenostech opakovaně zvládá překračovat vlastní stín a ukazovat záda výrazně mladším kolegům, může být vůči téměř třiasedmdesátiletému rutinérovi Frearsovi nefér, přesto zaráží, jak předvídatelná adaptace se do oscarového klání (a nejen tam) probojovala.
Ztracené dítě, ztrápený život
Filmu byla předlohou kniha novináře Martina Sixsmithe The Lost Child of Philomena Lee, popisující skutečný příběh odloučení syna a matky, jejich životů a snah se navzájem vypátrat. Frearsova verze podle adaptovaného scénáře Stevea Coogana a Jeffa Popea se zaměřuje více na pátrání již postarší dámy Philomeny, která se po padesáti letech vnitřních bojů a výčitek odhodlá konečně zjistit, co se s jejím Anthonym přihodilo.
Přišla o něj v mládí, kdy byla v katolickém Irsku jako náctiletá rodička nucena pracovat v klášteře, kde mohla dítě vídat alespoň hodinu každý den. Řádové sestry však Anthonyho v jeho třech letech nechaly adoptovat (za určitý obnos) zámožnou americkou rodinou a od té doby nebyly ochotné či schopné sdělit matce jakékoliv podrobnosti.
Jejího příběhu se tedy konečně ujímá filmový Martin Sixsmith, bývalý novinář, který právě přišel o práci poradce v britské vládě a rozhodl se nakročit do další etapy svého života tak, že pomůže Philomeně výměnou za možnost udělat z tohoto „hluboce lidského příběhu“ žurnalistického sólokapra.
Zatracený život, zatrápené jeptišky
Pátrání začíná opětovně bezúspěšně v klášteře, lépe pokračuje v zámoří a díky Sixsmithovým kontaktům začne Anthonyho silueta nabírat konkrétní rysy. Po celou dobu sledování stop a setkávání se s lidmi, kteří vědí víc, se v osobách hlavních aktérů střetávají dva odlišné pohledy na svět. Na jedné straně je prostá, s životními strastmi smířená a lidem otevřená Philomena, na druhé mladší, energičtější, a přesto zahořklejší novinářský cynik Martin. Společně a navzájem poznávají, co všechno může hrát v životě druhého zásadní roli.
Konverzační výměny dvou protagonistů, které si zahráli jeden ze scenáristů Steve Coogan, známý jinak především komickými party (Tropická bouře, Noc v muzeu), a herecká legenda Judi Dench (Zamilovaný Shakespeare, Zápisky o skandálu, Skyfall), mají říz. Jsou milé, k zamyšlení, snadno odráží obvinění z banality, která by snad jindy mohla v příběhu rodinného odloučení hrozit.
Dialogy, na nichž dynamika vztahu Philomeny a Martina nutně stojí, se bezesporu povedly výjimečně, ale také směřování příběhu je velmi dobře vystavěné, pátrání neztratí určité napětí ani ve chvíli, kdy se zdá, že došlo k rozuzlení. Úplný závěr, který si scenáristé částečně vybájili, však působí nevěrohodně, a tak opakovaná konfrontace s řádovými sestrami dělá z Martina trochu pitomce. To sice dobře slouží konečnému posunu sledovaných charakterů na jejich cestě za konkrétním i obecným poznáním, ale trochu podráží nohy dosud sympatické postavě racionálního novináře.
Možná tu přece jen Cooganovi schází něco z univerzálního hereckého charismatu, aby dokázal nezadržitelné rozhořčení při obviňování stařičké ženy nad hrobem a pozdější vystřízlivění lépe prodat. Judi Dench naopak během několika chvil dá zapomenout na své slavné jméno i předchozí role a obdaří Philomenu Lee aurou výjimečné ženy, jíž i mladší ročníky uvěří dlouhá léta boje s protichůdnými pocity ohledně své minulosti.
Zatrolené ceny
Philomena se může chlubit nominacemi nejen z oscarového večera, ale také ze Zlatých globů, či BAFTA awards. Na festivalu v Benátkách získala dokonce hned devět ocenění. Těžko říct, jak se stane, že jakkoliv příjemný, dojemný a hereckou účastí i virtuozitou Judi Dench obdařený snímek dokáže takovým způsobem zabodovat navzdory neinvenčnímu zpracování a spíše nedotaženému scénáři (proti tomuto tvrzení jde fakt, že právě scénář bývá vedle výkonu hlavní herečky vyzdvihovaný nejčastěji).
Není ale třeba se tentokrát přít s opravdovými delegovanými filmovými znalci. Philomenu lze doporučit tak jako tak, bez ohledu na to, že oscarové ambice v tomhle případě snad ani nemohly být naplněny.
Jak to vidí Kamila Steinbachová:
Příběh o odloučení matky a syna, který je vtipný i dojemný zároveň, čerpá z nedávné nepříliš populární irské historie. Neznalý divák si tak pravděpodobně ani nespojí Philomenin příběh s Magdaleninými prádelnami, přičemž se nejedná o notoricky známé téma minimálně v našich končinách. Je chvályhodné, že se snímek nesnaží démonizovat. Nicméně očividná a mnoha směšnými dialogovými pasážemi deklarovaná snaha nesklouznout k bulváru se přetavila takřka v paranoiu. Bojí se totiž přešlapu natolik úzkostně, že nedokáže zužitkovat tematiku, které dal naplno vyniknout Peter Mullan před dvanácti lety ve filmu Padlé ženy.
V čem tkví naopak síla, jsou názorové diference mezi novinářem Martinem Sixsmithem a Philomenou, kteří nereprezentují jen zástupce jiné společenské třídy, ale především pohledy dvou generací na ženy perzekuované církví. V Magdaleniných prádelnách končily zpravidla svobodné matky, v horších případech pak kupříkladu oběti znásilnění. Philomena představuje pohled generace, která tyto praktiky zažila na vlastní kůži a sama věří tomu, že spácháním hříchu si svůj osud částečně zasloužila. Martin Sixsmith pak patří ke generaci, která stejné metody odsoudila a nedokáže pochopit smířenost Philomeny se svým osudem i zaslepenost řádových sester. Závěrečná konfrontace se sestrou Hildegardou tak představuje ze Sixsmithovi strany nejsilnější emocionální part snímku.
Zároveň se však nejedná o jednostrannou kritiku náboženství, což vyplývá z rozhovorů hlavních protagonistů. Film neodsuzuje víru jednotlivce jako takovou, jen poukazuje na náboženský dogmatismus a zvrácenosti s ním spojené. Přes veselou a milou slupku, střídanou slzami v očích strádající matky, tak Philomena nabízí více k zamyšlení, než by se na první pohled zdálo. Judi Dench a Steve Coogan pak jen dokazují, co to znamená, podpořit film hereckým výkonem. Z oscarových nominací je minimálně ta pro hlavní herečku zcela nezpochybnitelná. Hodnocení: 75 %.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
