Filmové lázně 53. ročníku festivalu v Karlových Varech

0
10.7.2018 at 20:38  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Jaký byl letošní ročník filmového festivalu v Karlových Varech?

 

   Zvláštní časoprostor filmového festivalu je „o filmech“ jen zčásti.  V Karlových Varech se jen vydat na jediné představení znamená setkat se s jeho komplikovanou strukturou. Jde o jiné kino a jiný zážitek než v pohodlí divákova domácího města. Skoro každé promítání lemují dvě dlouhé fronty (jedna pro vlastníky vstupenek, druhá pro majitele Festival Passů) a hlasovací lístek deníku Právo dovoluje každému být nikoli kritikem, ale soudcem, jenž si svůj názor ujasní do minuty po skončení projekce. A kdyby to ještě nebylo dostatečně jiné, v žádném českém městě nezaslechnete na ulici tolik bezzubých debat o zhlédnutých filmech. Komolení názvu je v ceně.

   Křišťálový glóbus obdržel favorizovaný snímek „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“. Média si po jeho premiéře dala rychle dvě a dvě dohromady. Známý režisér Radu Jude s kreditem z Locarna, Sundance a Berlinale + vedoucí místo v tabulce mezinárodních kritiků = uznání, které zároveň pozvedne úroveň festivalu. Pozvednutá obočí naopak vyvolaly tři ceny pro Cestu do Florianópolisu. V rovnici tohoto snímku také figurovala známá režisérská osobnost, totiž argentinská autorka Ana Katz. Ohlasy na její nejnovější film však byly přinejlepším rozpačité – snad další z projektů velkého jména festivalového okruhu, který neměl kvalitativně na to získat místo v soutěži velké trojky (příklady z minulých let jsou karlovarské filmy etablovaných režisérů Damjana Kozole, Florina Şerbana a Dietricha Brüggemanna). Poněkud překvapivě pro Cestu do Florianópolisu vyhlíží i cena mezinárodní asociace kritiků FIPRESCI, zvlášť v konkurenci „Barbarů“.

„Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

   Slavnostní zakončení MFF Karlovy Vary 2018 pak napovědělo, které celebrity si poct váží a pro které jde víceméně o rutinu. Zatímco Barry Levinson reagoval na cenu za Mimořádný umělecký přínos světové kinematografii nadšeně, čerstvě dovezený Robert Pattinson hlavně jen stěží tahal z kapsy připravený stručný proslov. Koncepčně působilo slavnostní zakončení nevyrovnaně. Marek Eben si neodpustil stokrát omílaný monolog na téma češství, členové poroty vždy sekundovali nudně seřazení v pozadí a in memoriam mísilo tvůrce domácí s řidším výběrem zahraničních osobností.

   Podle ohlasů skýtala hlavní soutěžní sekce jen několik málo hrůzných snímků. „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ poskytlo za pomocí odvážných stylistických prostředků kousavou výpověď o národní paměti, zabedněnosti a proudech historických diskurzů. Druhý velký triumf festivalu Cesta do Florianópolisu nelze snadno odsoudit, neboť se jí daří věrohodně postihnout vztahy mezi postavami a všednost rodinné dovolené. Dospívá však k velmi triviálním životním moudrům a v závěru i k neskrývanému sentimentu.

   Mnoho počinů uvedených v nesoutěžních sekcích dokázalo přesvědčit o nebývalé technické vyspělosti evropských kinematografií (či evropské kinematografie jako celku). Většinou šlo o užití filmových prostředků jako způsobu docilování silně fyzických emocí. Střihová skladba belgického dramatu Dívka v tanečních scénách snadno navozovala radostnou lehkost i nepříjemnou tíhu, srovnání s Černou labutí není úplně nesmyslné. Sugestivní zvukový mix ve většinově polském Útěku stvrdil, jak je režisérka Agnieszka Smoczynska nadaná výjimečným filmovým sluchem. Uchvacujícímu vedení kamery v norském snímku Utøya, 22. července se už dostalo velké mediální pozornosti, v pozadí by ale neměly zůstat ani dlouhé a pečlivě připravené záběry z koprodukčního Donbasu Sergeje Loznici.

Donbas

   České peníze zasáhly do tvorby „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“, Útěku a vítěze Zlatého medvěda z Berlinale Touch Me Not. Ačkoli o nějakém rozhodujícím vlivu asi nejde mluvit, část domácích tvůrců se v koprodukcích alespoň setkává se světovými trendy. V uvedených krátkých filmech Bo Hai a Atlantida, 2003 lze zpozorovat přístup k eliptickému vyprávění, který se na mezinárodní scéně neztratí.

   Globálně nejznámější díla se našla v průřezových sekcích Horizonty a Jiný pohled. Uvedeny byly filmy z velkých mezinárodních festivalů, přičemž pro české diváky to byla jedinečná možnost, jak některé z nich spatřit v kinech. Nejpůsobivější byly dva laureáti z Cannes Vzplanutí a Šťastný Lazzaro. První jmenovaný jihokorejský počin Chang-dong Leeho je „umělecká“ žánrová tvorba v nejlepším smyslu. V pomalém tempu rozehraná, rytmicky ovšem přesná orchestrace o ironiích osudu a nezdravé posedlosti redakční delegaci Moviescreenu zcela nadchla. Šťastný Lazzaro Alice Rohrwacher zase kouzlil v magickém realismu s vydatnou inspirací u klasiků italské kinematografie jako Vittorio de Sica, Pier Paolo Pasolini a Ermanno Olmi. Za pozornost v těchto sekcích stálo i mnoho dalších snímků – jmenovitě BlacKkKlansman, Tři tváře, Tina a VoreStudená válka, Převýchova Cameron Postové, Drahý synu a Climax. Slabou stránku festivalových „bijáků“ (© Jiří Bartoška) představil nevynalézavý citový kalkul Má dcera a unylá symbolika Veršů zapomnění.

Přečteno: 109x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Jurský svět: Zánik říše – dinosauři čelí erupci hloupostí

Dinosauří řev se opět ozývá z pláten. Důvod zpozornět ale není.    Ještě před několika lety se zdálo, že dinosauří...

Zavřít