Den nezávislosti: Nový útok – gigantické hloupé monstrum

Roland Emmerich opět blockbusterový. I po třech finančních propadácích za sebou je v Hollywoodu stále radostně vítán.

V roce 1996 nabyly oslavy 4. července nového významu. Světová, ale hlavně americká kina uvedla snímek Den nezávislosti, nejvýdělečnější film roku a s 817 miliony dolarů také film s druhými nejobjemnějšími tržbami na světě své doby. Suverénně obohatil moderní blockbuster efektivním smísením katastrofického a sci-fi žánru, když z mimozemských návštěvníků učinil apokalyptickou hrozbu. Režisér Roland Emmerich se inspiroval zejména u vědecko-fantastických snímků z 50. let, které si v jeho pojetí podávají ruku s katastrofickými filmy sledujícími skupinu přeživších.

Pro svou přitažlivou naivitu a švih si získal Den nezávislosti mnoho fanoušků. V nostalgickém oprašování a aktualizování starých zápletek se Emmerich podobá dětem Nového Hollywoodu Spielbergovi a Lucasovi. Při sledování Dne nezávislosti to skoro vypadá, že skutečně jimi urputně chce být. Přejímá některé klasické spielbergovy trademarky – na Willa Smithe najíždí kamerou stejně jako to činil Spielberg v Čelistech (1975) v záběru na vyděšeného Roye Scheidera. V dialogu cituje Jurský park (1993), užívá podobně orchestrální hudby a také přesně umísťuje vodítka ve vyprávění, aby je později triumfálně využil.

Jenže Emmerich má do Spielberga daleko. V této souvislosti nastává ve Dni nezávislosti výpadek například tehdy, když postava Jeffa Goldbluma stále zuřivě recykluje odpad, ale linie vůbec nikam nevede. Jiná scéna ukazuje Goldbluma, jak triumfuje v šachách, načež později o mimozemských plavidlech prohlásí, že se rozmísťují jako na šachovnici. Emmerich si se spoluscenáristou pravděpodobně mysleli, nakolik nejsou ve své analogii chytří, leč pozapomněli, že v šachách mají obě strany stejný počet figurek a nerozmisťují se do útočné pozice najednou. Tento příklad dobře ilustruje, jak je Emmerich mistrem funkčních, ale jinak zcela pitomých filmů, což se o Spielbergovi nedá tak snadno prohlásit.

Logiku stranou

Jak realizovat pokračování hitu 20 let po jeho premiéře? Zcela jednoduchým hollywoodským vzorcem – nabídnout divákům porci osvědčeného, ale i dostatek nového. Mimozemšťané se tedy opět vrací na Zemi s gigantickou mezihvězdnou lodí. Emmerich zápletku naštěstí dostatečně variuje, než aby mohl být osočován z nostalgického podkuřování fanouškům, kteří mají původní film stále v paměti. Den nezávislosti: Nový útok ale nepochybně na nostalgii stojí, alespoň z marketingového hlediska. Reklamní slogan tak připomíná „Připravovali jsme se na ně 20 let. Oni na nás taky.“ A navracející se Goldblum coby technik David Levinson se v teaseru humorně vyjadřuje k vesmírné lodi: „Rozhodně je větší než ta předešlá.“ Kromě něj se v obsazení filmu objevují i další staré tváře. Vrací se Bill Pulman, Judd Hirsch, Vivica A. Fox, Brent Spiner a v malé roli dokonce loni zesnulý Robert Loggia.

Novými členy hlavního ansámblu jsou Liam Hemsworth, Jessie Usher, William Fichtner, Charlotte Gainsbourg, Maika Monroe, Ryan Carthwright a Angelababy. Ani tato jména dohromady nereprezentují všechny ústřední postavy ve filmu. Ve vyprávění totiž vystupuje ještě přibližně další desítka velmi důležitých figur. Tímto narážíme na klíčovou vlastnost, kvůli které je vyprávění druhého Dne nezávislosti tak neladné a film kvalitou podprůměrný – přehlcenost paralelními liniemi.

Nejdůležitějších 24 hodin lidských dějin

Nelze příliš zpochybnit, že se v originálním Dni nezávislosti taktéž vyskytoval přehršel postav, z nichž se z hlediska soudržného vyprávění ukazuje, že mnoho z nich bylo v podstatě zbytečných (Goldblumův hysterický kolega, prezidentova žena, zženštilý voják, celá buranská rodinka). Nelze jejich výskyt ani obhájit tím, že bylo v Emmerichově plánu ukázat dopad krize na všechny bez rozdílu, neboť jsou karikaturami, s kterými nelze příliš soucítit. Především se ale Emmerichovi v první díle dařilo zřetelně nás zpravovat o lokaci postav, jejich cílech a jednání. Pokračování se v tomto ohledu jeví mnohem více roztěkaněji.

Den nezávislosti: Nový útok má čas stopáže méně než dvě hodiny a děj se odvíjí přibližně po dobu jednoho dne. V jeho průběhu se stane skutečně hodně a to na mnoha místech mezi Zemí a Měsícem. Ve vyprávění tedy zhruba dvě desítky postav podnikají nezbytné kroky k tomu, aby odvrátily lidskou zkázu, přičemž čas do apokalypsy odpočítávají všudypřítomné hodiny. Protože figury tvoří menší skupinky na opačných koncích Země, je nutné mezi nimi pravidelně stříhat a pro Emmericha znamená pravidelně velmi často.

Smyslový nátlak bez přestávky

Některé scény jsou vskutku kratinké a informují jen o tom nejdůležitějším. Film se řítí ke konci na současné blockbusterové poměry nevídanou rychlostí. Vyprávění zejména v druhé polovině postrádá pauzy, které by dovolily oddechnout a pocítit jiné emoce než konstantní otupující tlak. Poslední dva akty jsou v podstatě několik na sebe navazujících nebo se prolínajících akčních scén, které připomínají, že mlácení palicí do hlavy je u blockbusterů stále legitimní přístup k diváckému potěšení. Celé je to nesmírně ubíjející. Vyvrcholení takto není kulminací vyprávění, ale jen prodloužením jednoho dlouhého akčního pásma.

Přímo epileptické pocity lze zažít při závěrečné akci, v níž sledujeme pět až sedm paralelních linií, mezi kterými se rychle stříhá. Emmerich a jeho televizní tvorbou zkušený střihač Adam Wolfe leckdy nezvládají přehledně informovat o tom, co postavy zrovna dělají, natož aby z několika rovin učinili soudržnou akční scénu. Následkem rychlé montáže a lajdácké návaznosti nepříjemně často není jasné, prostě řečeno, kdo po kom střílí. Množství vesmírného i pozemského odpadu v záběrech orientaci ještě ztěžuje a mnohdy vážně překračuje tolerovatelné meze.

Emmerich si evidentně nedovede předem představit, jaký mix to ze svých přísad vlastně připravuje, tudíž je řádně schizofrenický i v tonálních přechodech. V Novém útoku se tak pravidelně setkávají komické karikatury s postavami, které řeší seriózně zamýšlená dilemata, jež poté schematicky vedou k výlevům patosu. Podobně jako v minulém díle je režisér schopný narušovat vážné scény (které vyžadují citové zaangažování diváka) stupidními gagy (které citovou investici naopak podstatou znevažují).

Další coming out

Jak moc vhodná je monster movie vsuvka v závěru poté záleží na subjektivní toleranci diváka. Na ničem viděném ve filmu není vskutku nic spektakulárního. Speciální efekty jsou vynikající, ale design mimozemských návštěvníků a jejich technologie je podobně neinspirativní jako v původním snímku. Navrací se tedy funkční bastardizace znepokojujících náčrtů H. R. Gigera.

A nakonec nelze opomenout to, co se zřejmě stane jedinou senzací Nového útoku. Odhalením homosexuální orientace profesora Okuna homofobní scény z prvního dílu oficiálně přestávají být projevem homofobie, ale důmyslným vyjádřením gay režiséra. Je to celé samozřejmě směšné a povrchní, ale je to jeden z mála opravdu zábavných prvků ve filmu.

(4/10)

Foto: CinemArt/20th Century Fox

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022