Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu

29.10.2012 at 12:32  •  Posted in Recenze by

James Bond je zpátky ve svém dost možná nejlepším dobrodružství! Bez výbušných per, s bondovským Jokerem a s westernovým nasazením života.

 

Padesátileté výročí od natočení první bondovky Dr. No je nejen dobrým impulsem pro to vzdát poctu nejslavnějšímu agentovi všech dob a jednomu z nejznámějších vývozních artiklů britského impéria, ale zároveň je také motivem pro posunutí nových kinematografických trendů a prozkoumávání nových možností v rámci série. Bond už není Bondem, jakým býval, tzn. nezlomným agentem s nadlidskými schopnostmi s přesnou muškou, suchou hláškou při každé situaci, nadměrným sex-appealem a rychlým sportovním autem, které chtěl mít každý malý chlapec.

 

V rámci nového „bondovského“ restartu, který započal Martin Campbell svým Casinem Royale (2006), se 007 vrátil na úplný počátek. Byl zranitelnější, příběh byl osobitější a zásluhou nově nastoleného „bourneovského“ trendu také mnohem realističtější a roztěkanější, co se týká formální stránky. Pokud fanoušci nasupeně halekali, že to „prostě není Bond“, pravou facku do tváře jim dal až režijní experiment Marca Forstera Quantum of Solace (2008), který prohloubil špiónské dobrodružství až na hranici artových snímků.

Nepříliš nadšené kritické reakce napověděly, že je možná čas na změnu. Ne však na žádný agresivní převrat, ale mírný odklon z kolejí zajetých posledním dílem a podarování fanoušky tím, co chtějí. Na scénu přišel režisér Sam Mendes, který proslul svými většinou osobními dramaty jako Americká krása (1999) nebo Road to Perdition (2002), které tematizují postavy „opotřebované“ vlastním životem toužící po změně (ať už je jakákoliv). Přislíbil, že pojetí třiadvacáté bondovky bude mít mnohem blíže ke klasickým „conneryovkám“ než k příliš dynamickému a rezervovanému pojetí Marca Forstera. A také že nelhal – i když pravda je, jako vždy, někde na pomezí.

Mendes inovuje, ale vrací se i do minulosti

Skyfall se totiž pokusil o nevídané – o tematizování celých pěti dekád bondovských dobrodružství a zároveň o další stupeň invenčního přístupu k sérii. Velmi zjednodušeně řečeno se nám tady vyrýsoval James Bond, jak ho důvěrně známe, ale jak jsme ho dosud ještě neviděli.

 

Příkladem může být tradiční velkolepá akční scéna před úvodními titulky – ta jako by ještě částečně pokračovala v trendu nastoleném Quantum of Solace. Při rychlé honičce v Istanbulu, kde je 007 na vrcholu svých schopností, pronásleduje agenta a nebojí se při tom vystřídat několik druhů dopravních prostředků (auto, motorka, vlak) i druhů soubojů (střelba vs. pěstní souboj). Ne nadarmo připomene právě honičky Jasona Bournea po marocké metropoli.

Skyfall však tuto scénu dotahuje na vyšší pomyslnou úroveň, protože se v ní nesnaží o co nejvyšší realismus (což bylo vytýkáno hlavně předchozímu filmu), ale záměrně přichází s krkolomnějšími kaskadérskými kousky a přepálenějšími scénami, které jakoby odkazují k starším (a také mnohem naivnějším a nadnesenějším) bondovkám. Když Bond v ohrožení smrti, jenž se právě projel po istanbulských střechách motorkou a bagrem udělal díru do jedoucího vlaku, skočí do pohybujícího se vagónu, jakoby ignoruje ostatní lidi a stylově si upraví rukáv a knoflíky u saka. Poté, když je nešťastnou náhodou postřelen svou spoluagentkou Eve (což není spoiler, tato scéna je i v trailerech), právě začíná symbolický Skyfall, jenž Adele začíná slovy: „This is the end…“

Starý Bond vs. nový

Konec jedné legendy? Tak trochu. Stejně jako jsme si ukázali na úvodní scéně, kde se střetal „starý dobrý“ Bond s novým modernějším pojetím, toto schéma je nadále uplatňováno napříč celým vyprávěním a mnohdy je k němu ironicky odkazováno. 007 totiž díky své „předčasné“ smrti ztratí veškeré schopnosti, které z něj dělaly neomylného agenta s povolením zabíjet.

 

Když se v důsledku velmi aktuální hrozby kyberterorismu vrací zpět ze své dovolené do rodné vlasti, neprojde fyzickými ani psychickými testy a terč netrefí ani z blízkosti dvou metrů. Z Bonda se tak stává zlomená ikona, která musí znovu ustanovit svou identitu a pomoct své zemi, než odejde na zasloužený odpočinek.

Tam by vyčerpaného agenta dokonce chtěli odvelet i jeho nadřízení, stejně jako šéfovou M (Judi Dench), která však stejně jako její svěřenec nechce jen tak odejít a nechat za sebou nepořádek. Proto se oba pouští do své „jakoby“ poslední mise, která zprvu začíná jako pouhá služba vlasti, později se ale překlene v mnohem osobnější příběh s mnoha až oidipovskými komplexy, v němž se Bondova pravá mateřská figura dostane do velmi těsného křížku s jiným bývalým tajným agentem, který jí kdysi věřil tak jako 007, ale pak ho zradila.

 

S nástupem nevypočitatelného padoucha De Silvy v podání slizkého Javiera Bardema, který stvořil postavu velmi blízkou anarchistickému Jokerovi, se z filmu stává velmi osobní trojúhelník plnokrevných postav, který vede k jedinému možnému závěrečnému zúčtování, z něhož může vzejít pouze jeden vítěz. To se velmi atypicky odehraje na venkovské usedlosti Skyfall, kde Sam Mendes přichází s až westernovsky-peckinpahovskou epizodou, která jde proti očekáváním bombastického výbušného finále, ale více příběh směřuje do intimní roviny interakcí mezi hlavními charaktery, která v mnohém připomíná například závěr Sherlocka Holmese: Hry stínů (2011). Zde právě přichází poslední část filmu, kterou avizuje už i jeden krátký dialog z traileru, kdy Bond říká: „Každý potřebuje koníček.“ Na což De Silva reaguje: „Jaký je váš?“ „Vzkříšení,“ odpovídá 007.

Craig je vzkříšen

Jakkoli jednoduše to zní, právě vzkříšení jedné legendy se stává stěžejním tématem Skyfall. Dalo by se i říct, že jde o završení kompaktní trilogie o zrodu Jamese Bonda, který se teprve přes Casino Royale, Quantum of Solace a Skyfall musí propracovat k tomu agentovi, jehož jsme znali předtím, v „conneryovském“ slova smyslu. Na to jednak upomíná používání osvědčených trademarků série a také zcela nových, díky nimž vychází nové dobrodružství v nejen zcela tradičním, ale také úplně novém kontextu.

 

Bond je tak sice hnán kupředu nějakým osobním konfliktem, ale zároveň je jeho příběh mnohdy rámován typickými bondovskými proprietami, které záměrně postrádaly předchozí dva filmy. Máme tady například Q, geniálního vynálezce, který však není vtipným důchodcem, ale spíše klasickým zástupcem „nerda“. Má ještě akné, i přesto se však dokáže pár kliky myší hacknout do střeženého vládního systému. Když dává 007 zbraň, která reaguje pouze na jeho dotyk, Bond se ho zeptá něco ve smyslu: „To je vše?“ Na což Q zareaguje: „Co jste čekal, výbušné pero?“

Tímto ironickým odkazováním je prošpikován takřka celý film, ať už v rovině významu (hrozba anonymního kyberterorismu vs. jednoznačně definovaný nepřítel ze starších bondovek), rovině děje (rychlé přesouvání světovými lokacemi vs. atypická dějová struktura srovnatelná se syžetem klasických bondovek) nebo rovině zpracování (konvenční dialogové scény vs. snímání v protisvětle) a použití klasických trademarků (typický hudební motiv Montyho Normana, supervybavené auto, povinný sex na jednu noc s bondgirl apod.). Sam Mendes si zkrátka bere ty nejznámější prvky, které dělají Bonda Bondem, a zasazuje je do nových kontextů a zpracování, díky nimž, jak už bylo řečeno, nám Skyfall připomíná staré bondovky, zároveň ale notně aktualizované pro dnešní dobu.

Taková aktualizace má skoro blízko až k Nolanovu Temnému rytíři, jímž se prý režisér Mendes při natáčení inspiroval. Máme tady tak další ukázku toho, jak může být vysokorozpočtový blockbuster inteligentní a zároveň sloužit divákovi jako určitá reflexe doby a postupů napříč celou zajetou franšízou. Je důležité si uvědomit, že po dvaadvaceti filmech s Jamesem Bondem je už veškeré divákovo vnímání konfrontováno se zkušenostmi a očekáváními, které nabyl během padesátileté éry bondovek. Právě tento hodnotící přístup pramení také ze Skyfall, v němž se v určitých pasážích ptáme, do jaké míry naše potěšení z filmu pramení právě ze znalosti bondovského univerza a do jaké míry je to zásluhou samotného snímku. Nutno říci, že zmíněné věci fungují ve velmi blízké symbióze, které ještě přidává perfektní formální stránka.

Skvělé herecké výkony od všech

Zapomeňte na roztěkané a epilepticky sestříhané akční scény z Quantum of Solace, Mendes s dvorním kameramanem Rogerem Deakinsem (který má za sebou mimo jiné i obrazově bohaté snímky jako Opravdová kuráž nebo Vyměřený čas) se velmi zručně orientují v prostoru, proto pro diváka není problém si ustanovit, kde se hrdinové nachází, a ještě k tomu si scénu po technické stránce vychutnat z hlediska přesné choreografie a načasování.

Devizou snímku jsou také hrátky s obrazem a barvami v klidnějších pasážích, jako je například epizoda ze Šanghaje, kde mnohdy vidíme jen siluety postav a v jejich pozadí futuristické neonové nápisy, nebo naopak finále z drsné skotské vysočiny, kde se objektiv vyžívá v mohutných prázdných prostorech.

 

O hercích ani nemůže být řeč – kromě vcelku vedlejší Berenice Marlohe, důležité jen pro dějový posun, jsou Daniel Craig, Judi Dench, Javier Bardem, Ralph Fiennes nebo Naomie Harris perfektními herci, kteří velmi plnokrevně ztvárňují své postavy. Kdyby nebyla akademie tak konzervativní, vůbec bych se nedivil, kdyby například role sebevědomé M nebo psychopatického De Silvy skončila mezi nominacemi na hereckou cenu ve vedlejší roli.

Což bych ostatně přál i samotné bondovce Skyfall, která je velmi vřelým připomenutím, že agent odpovídající převážně romantické představě hrdiny dokáže přežít i o padesát let později v době moderních blockbusterů. Tvůrci dokonale pochopili sebe sama a opět se vydávají o pomyslný krůček vpřed, ale zároveň i zpátky. Zlomený Bond, jak ho tematizuje „craigovská“ trilogie, se zdá být znovu napraven, díky čemuž tady nezlomný agent s povolením zabíjet může setrvat klidně ještě dalšího půl století. Jak napovídá i nebývale sebeuvědomělý závěr, máme se příště opravdu na co těšit…